23 Cdo 2838/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 2838/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2023 Spisová značka:23 Cdo 2838/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2838.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nekalá soutěž Klamavá reklama Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 2976 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 4. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 998/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 2838/2022-91 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Martinem Kofroněm, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 66/43, proti žalované Alza.cz a.s., se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1522/53, Holešovice, identifikační číslo osoby 27082440, zastoupené Mgr. Pavlem Steinwichtem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Pergamenky 1522/2, o ochranu před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 Cm 46/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2022, č. j. 3 Cmo 120/2021-68, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cm 46/2019-37, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se nabízení pojistného produktu pod označením „prodloužená záruka“ a odstranit její nabídku z internetových stránek žalované (výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 3 220 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). K odvolání žalobce odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem odmítl dovolání žalobce proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně (první výrok), rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok). Své rozhodnutí ve věci samé odvolací soud odůvodnil tím, že nabízením pojistného produktu pod označením „prodloužená záruka“ se žalovaná nedopouští nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť se nejedná o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže způsobilé přivodit újmu jiný soutěžitelům nebo zákazníkům. Tvrzení žalobce, že jde o označení klamavé, je třeba dle odvolacího soudu posoudit z hlediska průměrného spotřebitele, jenž je dostatečně informovaný a v rozumné míře pozorný a opatrný. Žalovaná při nabízení předmětného produktu zřetelně informuje, že se jedná o nabídku pojištění vad zakoupené věci, tyto informace jsou v rámci nabídky opakovaně předkládány a zákazník je až do ukončení kontraktačního procesu řádně informován o tom, že se jedná o pojistný produkt a že podmínky plnění odpovídají plněním dle pojistných podmínek. Ztotožnil se též se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého je průměrnému spotřebiteli zřejmé, že po uplynutí zákonné záruky se pravidla pro uplatnění reklamace mohou řídit pouze sjednanými smluvními podmínkami, s nimiž je nezbytné se seznámit. Navíc se jedná o produkt soutěžiteli běžně používaný na trhu internetových obchodů s elektronikou. Pokud se žalobce s podmínkami produktu před jeho zakoupením neseznámil, nedostál tak požadavku dostatečné míry pozornosti a opatrnosti průměrného spotřebitele, což nelze klást k tíži žalované. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a navrhuje je odmítnout, popřípadě zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Dle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dovolací soud předznamenává, že ačkoli dovolatel ohlašuje, že svým dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve skutečnosti svými důvody brojí pouze proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu v části, ve které potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací soud tak posoudil rozsah dovolání s přihlédnutím k jeho celkovému obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti zbývající části rozsudku odvolacího soudu dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť v tomto rozsahu postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by v tomto rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. e) a h) o. s. ř. přípustné. Pro řešení dovolatelem předložených otázek, kterými napadá správnost posouzení označování služby žalované z hlediska souladu s dobrými mravy soutěže, není dovolání přípustné, neboť odovolací soud se při řešení těchto otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nedochýlil. Dovolací soud ve svém rozhodování uvedl, že podmínkou nekalé soutěže spočívající v klamání zákazníků je, že v souvislosti s výrobkem či službou je soutěžitelem uváděn takový (klamný) údaj, který je způsobilý v zákazníkovi vyvolat představu, jež neodpovídá v daném údaji popsané skutečnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, resp. na základě obsahově obdobné úpravy v obchodním zákoníku účinné do 31. 12. 2013 srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 428/2003). Pravdivý údaj je klamavý tehdy, jestliže vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl učiněn, může uvést zákazníka v omyl (srov. § 2979 odst. 1 o. z., výkladově dle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1318/2004, či ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1267/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 536/2013). Klamavost reklamy může spočívat i v opomenutí soutěžitele uvést důležitý údaj, jenž s přihlédnutím ke všem okolnostem lze po soutěžiteli spravedlivě požadovat. Za opomenutí se považuje též uvedení důležitého údaje nesrozumitelným nebo nejednoznačným způsobem (srov. na základě obsahově obdobné úpravy v obchodním zákoníku účinné do 31. 12. 2013 např. usnesení Nejvyššího soud ze dne 2. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2205/2012). Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba otázku klamavosti jednání soutěžitele posuzovat z hlediska průměrného spotřebitele. Základem vymezení kritéria průměrného spotřebitele se stal rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 7. 1998, ve věci Gut Springenheide, R. T. proti Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt - Amt für Lebensmittelüberwachtung, C-210/96, v němž bylo konstatováno, že při posuzování, zda je určité označení schopno klamat, se musí brát v úvahu pravděpodobné očekávání přiměřeně informovaného, pozorného a rozumného průměrného spotřebitele. Dále srov. např. rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 4. 2003 ve věci Pippig Augenoptik GmbH & Co. KG proti Hartlauer Handelsgesellschaft mbH a Verlassenschaft nach dem verstorbenen Franz Josef Hartlauer, C-44/01, ze dne 19. 9. 2006, ve věci Lidl Belgium GmbH & Co. KG proti Etablissementen Franz Colruyt NV, C-356/04,