23 Cdo 2876/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 2876/2025-182 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Cool Ticketing s.r.o., se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 468/18, identifikační číslo osoby 02387662, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem se sídlem v Praze 7, U Garáží 1611/1, proti žalovaným 1) CHAPS spol. s r.o., se sídlem v Brně, Bráfova 1617/21, Žabovřesky, identifikační číslo osoby 47547022, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, a 2) Operátor ICT, a.s., se sídlem v Praze 7, Plynární 1617/10, Holešovice, identifikační číslo osoby 02795281, na ochranu práv z patentu, autorského práva a na ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 38/2021, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, č. j. 1 Cmo 33/2024-135, takto: Dovolání se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. 1. 2024, č. j. 32 Cm 38/2021-97, zamítl návrh na vydání rozsudku pro uznání vůči žalované 2). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. 3. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek, při jejichž posouzení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na řešení otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Konkrétně dovolatelka uvedla, že nesprávné právní posouzení odvolacího soudu se týká těchto otázek: a) Představovala již původní žaloba (před jejím doplněním) projednatelný návrh? b) Je relevantní vlastní vyjádření žalobkyně v podání ve vztahu k jeho úplnosti, určitosti anebo srozumitelnosti? c) Jak aplikovat § 114b o. s. ř., pokud byla protistraně doručena jen některá z podání žalobkyně, která však stále obsahují relevantní skutková tvrzení? Má v takovém případě význam, že žalované jsou všechny skutečnosti známy již z jiného soudního řízení? d) Lze akceptovat, že podání žalobkyně doručené soudu v polovině února roku 2022 nebylo ani po třech letech doručeno žalovaným? 4. K otázkám pod bodem a) a b) dovolatelka argumentovala tím, že již původní žaloba byla projednatelná, i kdyby třeba jen částečně. Odkázala na závěry judikatury týkající se vad žaloby, které brání její projednatelnosti, včetně citací řady konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu. K otázce pod bodem c) dovolatelka namítala, že ačkoli žaloba byla stručná a záměrem žalobkyně bylo ji doplnit, obsahovala popis konkrétního skutkového děje a vylíčení rozhodných skutečností. Nadto obě žalované měly podrobné znalosti rozhodných skutečností již z jiného řízení – z řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Nc 1031/2020. Podle dovolatelky tak nelze odhlédnout od existující znalosti stran o rozhodných skutečnostech. Namítala, že žalovaná 2) na výzvu soudu podle § 114b o. s. ř. vůbec nereagovala a zůstala zcela pasivní. Dovolatelka v tomto směru odkázala na konkrétní závěry Ústavního soudu k podmínkám vydání rozsudku pro uznání. Poslední námitka – výše uvedená pod bodem d) – se týkala nepřiměřeně dlouhých prodlev soudu prvního stupně při doručování podání účastníků. Závěrem dovolatelka navrhla, aby bylo napadené rozhodnutí změněno tak, že návrhu na vydání rozsudku pro uznání vůči žalované 2) bude v celém rozsahu vyhověno, příp. aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaná 1) ve vyjádření k dovolání uvedla, že není přípustné, neboť v něm ani nejsou dostatečně vymezeny důvody přípustnosti a u některých námitek zcela chybí jakákoliv právní kvalifikace. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby byla žalobkyně zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení. 6. Žalovaná 2) ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť v něm nejsou uvedeny konkrétní důvody přípustnosti tak, jak to vyžaduje § 237 o. s. ř. Vyjádřila se k jednotlivým námitkám žalobkyně a závěrem navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto, a aby jí byla přiznána náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 12. Dovolání není přípustné. 13. Dovolatelčina otázka výše shrhnutá pod bodem a) týkající se toho, zda žaloba (před doplněním) představovala projednatelný návrh, směřuje ve své podstatě k podmínkám pro vydání rozsudku pro uznání, mezi něž mimo jiné patří i podmínka projednatelnosti návrhu. Tato otázka nezaloží přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 14. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle § 114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 15. Ve vztahu k otázce naplnění podmínek pro vydání výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že soud může rozhodnout ve věci samé (tedy i rozsudkem pro uznání), pokud mu v tom nebrání nedostatek podmínky řízení, pro který musí být řízení zastaveno, nebo takové vady žaloby, pro které nelze pokračovat v řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003, nebo ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004). 16. Je-li žaloba bez vad, resp. její vady nebrání pokračovat v řízení (a není-li tu takový nedostatek podmínky řízení, pro který by muselo být řízení zastaveno), může soud postupovat podle § 114b odst. 1 a § 153a odst. 3 o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). 17. Podle judikatury dovolacího soudu jsou formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání ve smyslu § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. toliko zákonné podmínky, za nichž tato fikce nastává; jsou-li tyto předpoklady splněny, právní posouzení věci se omezuje již jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, případně o jinou věc, v níž zákon vydání kvalifikované výzvy vylučuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, ze dne 20. 11. 2012,