23 Cdo 291/2016 — Nejvyšší soud

23 Cdo 291/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 8. 2016 Spisová značka:23 Cdo 291/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.291.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 660 odst. 1 obch. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 10. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 291/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně MIRALIP INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Praha 1 - Nové Město, Lazarská 1719/5, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27206874, zastoupené Mgr. Davidem Belhou, advokátem se sídlem Praha 2, náměstí Jiřího z Poděbrad 1382/2, proti žalované IMMOINVEST Group - corporate trading s.r.o., se sídlem Praha 2 - Vinohrady, Třebízského 1388/7, PSČ 12000, identifikační číslo osoby 27116794, zastoupené Mgr. Martinem Kašparem, advokátem se sídlem v Praze 8, Nad Rokoskou 1228/38, o zaplacení 86 809,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 EC 68/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č. j. 96 Co 85/2015-352, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 9. 2015, č. j. 96 Co 85/2015-352, výrokem I. potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 9. 2004, č. j. 19 EC 68/2010-304, ve výroku I., jímž byla žaloba zamítnuta a ve výroku III., kterým bylo žalobkyni uloženo zaplatit České republice náhradu nákladů svědečného; rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen soudu prvního stupně) změnil ohledně výše uložené povinnosti zaplatit žalované náhradu nákladů řízení; výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně, který zamítl žalobou uplatněný požadavek žalobkyně na zaplacení provize na základě smlouvy o obchodním zastoupení uzavřené dne 17. 2. 2009 mezi právním předchůdcem žalobkyně (Ing. V. Ch. a žalovanou. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni právo na zaplacení provize nenáleží. Právní závěr učinil na základě skutkových zjištění, že v případě obchodu ohledně pražského bytu v ul. L. bylo prokázáno, že zájemci projevili vážný zájem o koupi bytu na základě internetové nabídky, přičemž prodávající společnost SISH, a.s. udělila plnou moc k realizaci prodeje žalované, proto dovodil, že k realizaci obchodu nedošlo činností předchůdce žalobkyně, který pouze učinil jeden úkon, uzavření rezervační smlouvy, která byla hodnocena soudem prvního stupně s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu jako neplatná. Odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3 rozsudku odvolacího soudu) a dále se již hodnocením rezervační smlouvy nezabýval. Při rozhodování o nároku na provizi u obchodu kladenského bytu vyšel ze zjištění, že k realizaci prodeje se zájemci vůbec nedošlo. Odvolací soud vyšel dále ze zjištění, že v daném případě nebyla mezi smluvními stranami uzavřena dohoda podle § 661 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), že obchodnímu zástupci vzniká nárok na provizi již obstaráním příležitosti, aby zastoupený mohl s třetí osobou uzavřít obchod s určitým obsahem. Z ujednání v čl. III. odst. 1, 2 předmětné smlouvy zjistil, že si účastníci sjednali, že obchodní zástupce (předchůdce žalobkyně) má nárok na provizi, pokud k uzavření realitního obchodu došlo činností obchodního zástupce a bude splněn předmět uzavřené smlouvy podle čl. II. odst. 2, tj. dojde k ukončení příslušného realitního obchodu příslušnou smlouvou se všemi zúčastněnými stranami v daném obchodu a zastoupenému z realitního obchodu vznikne nárok na provizi a provize bude zastoupenému zájemcem o obchod vyplacena. Podle smlouvy bylo možno závazek považovat za splněný až v okamžiku splnění závazku ze strany zájemce o realitní obchod (čl. II. odst. 3 smlouvy), což se podle skutkových zjištění odvolacího soudu v daném případě nestalo. Odvolací soud vycházel z ustanovení § 660 odst. 1 obch. zák., které je podle § 263 odst. 1 obch. zák. ustanovením dispozitivním, kdy strany si mohly platně sjednat jiný režim vzniku nároku na provizi, což v čl. III. odst. 1 a 2 smlouvy učinily. Jestliže ani v jednom v žalobě rozvedeném realitním obchodu nebyl obchod dokončen příslušnou kupní smlouvou na podkladě činnosti obchodního zástupce (předchůdkyně žalobkyně), odvolací soud uzavřel, že nebyl naplněn mezi účastníky sjednaný obsah smluvního ujednání pro vznik nároku na provizi obchodního zástupce. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že je přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [rozsudky Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1593/2000, ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 740/2002, ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3900/2008 a ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 33 Cdo 930/2013, v širším kontextu též od rozsudek ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1919/2012] při řešení následujících otázek: - „Jaký je předmět činnosti obchodního zástupce, který musí obchodní zástupce vykonat, aby mu vznikl nárok na provizi, resp. zda (dle skutkových zjištění soudu prvého stupně a rovněž odvolacího soudu) byly činnosti, které žalobce jako obchodní zástupce vykonal, dostatečné pro splnění jeho povinností dle Smlouvy o obchodním zastoupení a pro vznik nároku na provizi.“ - „Zda lze vznik nároku obchodního zástupce na provizi vázat na uzavření a splnění smlouvy, která není předmětem zprostředkovatelské činnosti obchodního zástupce a kterou neuzavírá zastoupený (zde žalovaný)- (v obecnější formulaci, též na otázce, jaké jsou podmínky pro vznik práva obchodního zástupce na provizi dle § 660 obchodního zákoníku).“ Řešení uvedených otázek odvolacím soudem považuje žalobkyně za nesprávné. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že činnost žalobkyně jako obchodního zástupce nebyla dostatečná pro vznik nároku na provizi, jestliže k uzavření kupní smlouvy na byt v ul. L. nedošlo v důsledku přičinění předchůdce žalobkyně, a to z důvodu, že obchodní zástupce učinil v tomto obchodu jen jediný úkon - uzavření rezervační smlouvy, a v realitním obchodu ohledně bytu v Kladně vůbec k uzavření kupní smlouvy nedošlo. Dovolatelka má za to, že se odvolací soud odchýlil od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, byť se citovaná rozhodnutí týkají zprostředkovatelské smlouvy, nerespektoval-li závěry v uvedených rozhodnutích (zejména v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 930/2013), že „právo na provizi vznikne za předpokladu, je-li mezi výsledkem, tj. uzavřením požadované smlouvy zastoupeným se třetí osobou, a činností obchodního zástupce vztah příčiny a následku; nebýt úsilí obchodního zástupce směřujícího k zajištění příležitosti uzavřít smlouvu s třetí osobou, k požadovanému výsledku by nedošlo“. Dovolatelka je přesvědčena, že uzavření rezervační smlouvy ohledně bytu v ul. L. je v příčinné souvislosti s následným uzavřením kupní smlouvy, což odvolací soud zcela pominul. Poukazuje na závěry v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 740/2002, podle něhož míra přičinění zprostředkovatele na uzavření smlouvy se zájemcem může být různá, když někdy postačí jen seznámení zájemce a třetí osoby. Dovolatelka nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že ke vzniku nároku na provizi je nutné, aby došlo k uzavření samotné kupní smlouvy. Připomíná ustanovení § 652 obch. zák., podle něhož se smlouvou o obchodním zastoupení obchodní zástupce, jako nezávislý podnikatel, zavazuje dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv nebo sjednávat a uzavírat obchody jménem zastoupeného a na jeho účet. Pokud odvolací soud vycházel z toho, že ustanovení § 660 obch. zák. je ustanovením dispozitivním, pominul, že jen částečně, s ohledem na odst. 4 tohoto ustanovení. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a též soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud, jako soud dovolací, postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené