23 Cdo 296/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 296/2025-631 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 153, proti žalované AIR STATION s. r. o., se sídlem v Praze 5, Žitavského 496, identifikační číslo osoby 28410513, zastoupené Mgr. Vladislavem Jirkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 807/64, o zaplacení 832 807,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 99/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2024, č. j. 13 Co 216/2024-580, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2024, č. j. 10 C 99/2020-524, takto: I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2024, č. j. 10 C 99/2020-524, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení po žalované domáhal zaplacení 832 807,50 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalované tím, že užívala pozemky ve vlastnictví žalobce (v žalobě konkrétně specifikované). Tvrdil, že na předmětných pozemcích žalobce byly umístěny stavby ve vlastnictví žalované (vzletová a přistávací dráha s příslušenstvím) v období od 30. 3. 2017 do 30. 3. 2020, za které požadoval vydání bezdůvodného obohacení. 2. Obvodní soud pro Prahu 5 v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 832 807,50 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), a žalobci uložil povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované částku 189 966 Kč (výrok pod bodem II) a České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 5 částku 26 851,50 Kč (výrok pod bodem III). 3. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 14 472 Kč (výrok II). 4. Rozsudek odvolacího soudu (a výslovně též rozsudek soudu prvního stupně) napadl žalobce včasným dovoláním, v němž navrhl zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřoval v tom, že rozhodnutí ve věci závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo které dovolacím soudem nebyly dosud vyřešeny. Konkrétně měl za to, že napadené rozhodnutí závisí na řešení těchto otázek: - Může Česká republika jako stát či jeho organizační složka uvést občana v omyl? (dále jen „první otázka“) - Může soud v případě, kdy shledá nedostatek pasivní věcné legitimace již na počátku řízení, činit další procesní úkony ve věci, případně za jakých podmínek? (dále jen „druhá otázka“) - Může soud rozhodnout o nedostatku pasivní věcné legitimace s tím, že by účastníkům na počátku řízení nesdělil svůj předběžný názor? (dále jen „třetí otázka“) - Může mít dohoda o narovnání ve smyslu § 1903 občanského zákoníku vliv i na pohledávky třetích osob? (dále jen „čtvrtá otázka) 5. Žalobce v dovolání s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://www.nalus.usoud.cz), a též z odkazem na § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), namítal rozpor rozsudku odvolacího soudu se svým legitimním očekáváním (v porušení zásady legitimního očekávání a rovnosti spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces), které mu plynulo „z judikatury vrcholných soudů, ale i rozhodovací praxe tuzemských obecných soudů, jakož i z průběhu řízení“ (poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1942/2013, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz). Rozsudky soudů obou stupňů považoval též za překvapivé. 6. Žalobce též s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu vytýkal soudům obou stupňů, že v řízení došlo k porušení pravidel zákonné koncentrace řízení ve prospěch žalované, vystavěly-li soudy své závěry především na základě existence dohody o narovnání ze dne 10. 1. 2023, tj. na základě tvrzení žalované a důkazů, k nimž došlo až po koncentraci řízení. 7. Žalobce měl za nesprávné i posouzení pasivní legitimace žalované a posouzení povahy předmětné dohody o narovnání. Zdůraznil, že v žalobě vycházel především z informací poskytnutých státem (­Ministerstvem obrany) ve sdělení z roku 2019, podle kterého vzletová a přistávací plocha na pozemcích ve vlastnictví žalobce, resp. též její další části, již byla ve vlastnictví žalované na základě kupní smlouvy. Soudy tak při posouzení pasivní legitimace žalované opomněly prokázanou skutečnost, že v období, za které bylo žalováno vydání bezdůvodného obohacení, byla vlastníkem žalovaná. Podle žalobce na základě dohody o narovnání nebylo možné dospět k závěru, že žalovaná nebyla v době, za kterou je požadováno vydání bezdůvodného obohacení, vlastníkem vzletové a přistávací plochy. Měl za to, že ze znění kupní smlouvy uzavřené dne 4. 11. 2011 mezi Ministerstvem obrany a žalovanou a z přístupu obou smluvních stran bylo zřejmé, že neexistovala žádná pochybnost či spornost ve smyslu § 1903 o. z. ve vztahu k vlastnictví vzletové a přistávací plochy žalovanou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007 sp. zn. 33 Odo 1089/2005, žalobce dodal, že narovnáním nemusí vždy dojít k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků. 8. Žalobce též poukázal na případné nepoctivé jednání žalované § 6 odst. 2 o. z. při uzavírání dohody o narovnání a v rámci řízení, pokud žalovaná v průběhu řízení učinila nesporným, že v době podání žaloby byla vlastníkem vzletové a přistávací dráhy. 9. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. 10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. 11. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.). 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). 14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit první otázka, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud v řízení neposuzoval vztah mezi žalobcem a Českou republikou – Ministerstvem obrany při sdělení, které vůči žalobci ohledně vlastnictví žalované k vzletové a přistávací dráze učinilo Ministerstvo obrany v roce 2019. Pro napadené rozhodnutí tedy nebyla určující ani otázka případného omylu žalobce způsobeného tímto sdělením. Určujícím bylo posouzení samotné existence vlastnického práva žalované k předmětné vzletové a přistávací dráze (a jejímu příslušenství) v rozhodném období od 30. 3. 2017 do 30. 3. 2020, které odvolací soud učinil na základě skutkového stavu zjištěného hodnocením provedených důkazů. 15. Napadené rozhodnutí nezáviselo ani na řešení druhé otázky vycházející z předpokladu, že soud v řízení shledal