23 Cdo 3074/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3074/2024-1190 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. Miroslava Sádovského, se sídlem v Nitře, Hviezdoslavova trieda 594/19, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 11780754, zastoupené JUDr. Petrem Zajícem, LL.M., advokátem se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Kadlčákova 1507, proti žalované Skládky VHS Jihlava s.r.o., se sídlem v Jihlavě, Pávovská 3095/5, identifikační číslo osoby 27726983, zastoupené Mgr. Petrem Navrátilem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, o zaplacení částky 970 101,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 3 C 79/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2024, č. j. 74 Co 169/2022-1145, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobce se v řízení na žalované domáhal (po připuštění změny žaloby) zaplacení celkové částky 1 724 451,11 Kč s příslušenstvím jako ceny díla za provedené stavební práce. Práce byly provedeny na základě ústní smlouvy o dílo ze dne 23. 4. 2015, jejímž předmětem byly stavební úpravy na stavbě Kanalizace a ČOV Jasenice. Mezi smluvními stranami bylo dohodnuto, že žalobce jako subdodavatel provede podle pokynů žalované určité části díla, které bylo sjednáno mezi žalovanou a vyšším zhotovitelem (sdružením VHST s.r.o., identifikační číslo osoby 02464471, a společností EUROVIA CS, a.s., identifikační číslo osoby 45274924). Cena za provedené práce měla vycházet z cen jednotlivých položek tendrového rozpočtu předloženého žalovanou a odsouhlaseného jak žalovanou, tak vyšším zhotovitelem, přičemž z těchto cen měla být odečtena sleva ve výši 15 %. Žalobce dílo provedl v požadovaném rozsahu, řádně a včas, což doložil stavebním deníkem a předávacím protokolem. Žalovaná stavbu převzala, ačkoli v předávacím protokolu vytkla určité nedostatky, které však podle žalobce nebyly součástí jeho plnění a nemohly ovlivnit funkční ani estetické užívání stavby. Na základě provedených prací žalobce vystavil tři faktury, které žalovaná přes opakované výzvy k úhradě neuhradila. 2. Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 3 C 79/2017-748, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 8. 2023, č. j. 3 C 79/2017-904, uložil žalované zaplatit žalobci částku 816 885 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 907 566,11 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce a žalované napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 497 684,41 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v části výroku I, ve které bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 51 613,74 Kč s příslušenstvím, rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku), ve zbývající části rozsudek ve výroku I změnil tak, že se žaloba o zaplacení částky 267 586,96 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok III napadeného rozsudku), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II v části, v níž byla žaloba o zaplacení částek 118 717,67 Kč a 583 797,07 Kč s příslušenstvím zamítnuta (výrok IV rozsudku odvolacího soudu), v části výroku II, ve které byla žaloba o zaplacení částky 55 051,26 Kč s příslušenstvím zamítnuta, rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok V napadeného rozsudku), a ve zbývající části rozsudek ve výroku II změnil tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 41 412 Kč od 2. 12. 2015 do zaplacení (výrok VI napadeného rozsudku). 4. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků III a IV dovoláním. V něm zejména namítl, že odvolací soud při výkladu smlouvy nerespektoval požadavky vyplývající z § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, neboť skutečnou vůli smluvních stran týkající se ujednání o ceně neposuzoval k okamžiku učinění projevu vůle, tj. ke dni 23. 4. 2015, ale až k pozdějšímu datu, konkrétně ke dni 3. 8. 2015, resp. 17. 8. 2015. Tímto podle žalobce nesprávně zpětně dovodil, že účastníci řízení uzavřeli dohodu o pevně stanovené ceně díla již před zahájením jeho provádění, ačkoli v té době neexistovala žádná závazná cenová nabídka ani dohoda o rozsahu díla. Žalobce rovněž zpochybnil, že by mezi účastníky byla následně uzavřena další smlouva, přičemž závěr odvolacího soudu o její existenci považuje za extrémně rozporný s provedenými důkazy. 5. Žalobce dále namítl porušení svého práva na spravedlivý proces v důsledku svévolného postupu odvolacího soudu a nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Podle něj odvolací soud neodůvodnil své závěry ohledně uzavření smlouvy s pevným rozsahem a cenou ke dni 23. 4. 2015 na základě provedených důkazů, nýbrž vycházel z neexistujících skutkových okolností. V této souvislosti rovněž uvedl, že soudy nižších stupňů upřednostnily výpovědi svědků před listinnými důkazy, přičemž nepřihlédly ke stavebnímu deníku ani ke znaleckému posudku Ing. Stanislava Smelíka, které žalobce považuje za klíčové důkazy, neboť prokazují skutečný rozsah provedených prací i třídění zemin. Odvolací soud se navíc s těmito důkazy ve svém odůvodnění řádně nevypořádal. Tím podle něj došlo k porušení zásady rovnosti účastníků. Řízení bylo navíc zatíženo vadami v jeho neprospěch, zejména porušením zásady projednací a zásady koncentrace řízení, připuštěním podjatého svědka a přihlédnutím k jeho nevěrohodné výpovědi. 6. Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví v celém rozsahu, a současně mu přiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadený rozsudek ve výrocích III a IV zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadený rozsudek ve výrocích III a IV spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 7. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů a uvedla, že dovolání žalobce není přípustné. Zdůraznila, že odvolací soud při svém rozhodování plně respektoval relevantní judikaturu dovolacího soudu a že žalobce přípustnost dovolání zakládá na tom, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil obsah provedených důkazů a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání odmítl. 8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 9. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností. 10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 12. Žalobce předně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněného pod číslem 4/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jestliže posuzoval smluvní vůli stran nikoli k okamžiku uzavření smlouvy o dílo dne 23. 4. 2015, nýbrž až k pozdějšímu datu, tj. 3. 8. 2015, resp. 17. 8. 2015. Takto následně zjištěnou vůli (tj. dohodu s pevně určeným rozsahem díla a pevně stanovenou cenou) pak zpětně vztáhl k okamžiku uzavření smlouvy, ačkoli na jejím základě již bylo několik měsíců plněno. 13. Tato námitka se však míjí s právním posouzením věci, jak je učinil odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97), a nemůže tak založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud totiž svůj závěr nezaložil na tom, že by mezi účastníky došlo k dohodě o pevně stanoveném rozsahu a pevně stanovené ceně díla již před zahájením jeho provádění, jak se domnívá dovolatel, nýbrž vyšel z toho, že smluvní strany sice dne 23. 4. 2015 platně sjednaly smlouvu o dílo, neboť dostatečně určitě vymezily předmět díla a jeho cenu (určenou jako cena dle tendrového rozpočtu mínus 15 %), avšak ve dnech 3. 8. 2015 a 17. 8. 2015 došlo k