23 Cdo 3086/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3086/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 12. 2017 Spisová značka:23 Cdo 3086/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:23.CDO.3086.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 2. 2018 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 20.2.2018I.ÚS 660/18JUDr. David Uhlířodmítnuto19.6.2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3086/2017-884 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce J. K., se sídlem v Milovicích, zastoupeného Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou se sídlem v Lysé nad Labem, Sadová 1808, proti žalovanému B. I., se sídlem v Milovicích - Mladá, zastoupenému Mgr. Zbyňkem Kašpárkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Pod Štěpem 707/5, o zaplacení částky 258 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 70/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 21 Co 391/2016-830, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. dubna 2016, č. j. 12 C 70/2012-780, ve znění usnesení ze dne 16. května 2016, č. j. 12 C 70/2012-791, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vycházel z následujícího skutkového stavu. Žalobce a žalovaný dne 1. srpna 2000 uzavřeli smlouvu o poskytování účetních služeb, na základě které vedl žalovaný účetnictví pro žalobce. Dne 2. prosince 2009 správce daně provedl u žalobce kontrolu daně z příjmů fyzických osob, silniční daně, DPH a daně ze závislé činnosti za 2006 a 2007. Na základě výsledků finanční kontroly (zjištění porušení zákona u daně z příjmů fyzických osob a u DPH) doměřil správce daně žalobci daň z příjmu fyzických osob za rok 2006 ve výši 5 112 Kč, daň z příjmu fyzických osob za rok 2007 ve výši 116 240 Kč, DPH za rok 2006 ve výši 102 033 Kč a za rok 2007 ve výši 727 275 Kč. Správce daně dále žalobci vyměřil úrok z prodlení ve výši 741 913 Kč za prodlení s úhradou daně z příjmu fyzických osob za rok 2006, dále úrok z prodlení ve výši 2 155 986 Kč za prodlení s úhradou téže daně za rok 2007. Žalobce plnil správci daně 8 000 Kč měsíčně a dle sdělení správce daně ke dni 1. února 2016 uhradil žalobce na doměřené dani z příjmů fyzických osob za rok 2006 a 2007 částku 657 805 Kč, na doměřené dani z přidané hodnoty za rok 2006 a 2007 částku 930 170 Kč, přičemž na penále a úrocích z prodlení neuhradil žalobce k uvedenému dni ničeho. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav právně posoudil podle právních předpisů účinných přede dnem 1. ledna 2014, vzhledem k podnikatelskému statusu obou účastníků předmětné smlouvy podle obchodního zákoníku, neboť se jednalo o nárok z porušení smlouvy uzavřené před 1. lednem 2014. Soud prvního stupně postupoval podle § 373 a násl. obch. zák., neboť žalobce se domáhal nároku z titulu náhrady škody. Soud prvního stupně vycházel z toho, že předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je porušení právní povinnosti, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vzniklou škodou. V posuzované věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že škoda (dosud) nevznikla, neboť k tomu, aby došlo ke vzniku škody, by muselo dojít ve sféře žalobce ke snížení jeho majetku nebo ke ztrátě očekávaného výnosu. Škodu v řešené věci pak mohly představovat pouze penále a úroky z prodlení, neboť byly vyměřeny správcem daně v souvislosti s porušením povinnosti při vedení účetnictví. V řízení však bylo prokázáno, že žalobce dosud splácí pouze na doměřenou daň, nikoli na penále a úroky z prodlení. Škoda v podobě placení penále a úroků z prodlení dosud nevznikla. Soud prvního stupně rovněž uzavřel, že splácení doměřených daní nelze považovat za škodu, neboť povinnost platit daň žalobci vzniká ze zákona ve stanovené výši a daně stanovené v konkrétních částkách by žalobce správci daně musel platit tak či tak – bez ohledu na to, zda jeho účetnictví bylo vedeno správně či nikoli. Nelze tedy hovořit o škodě ve vztahu ke splácení doměřené daně. Soud prvního stupně uzavřel, že za situace, kdy nevznikla škoda, se nezabýval případným porušením povinnosti žalovaným ani příčinnou souvislostí, neboť třetí předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu (vznik škody) nebyl v řešené věci naplněn. K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 21 Co 391/2016-830, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a pro stručnost na něj odkázal. Co se týče právního posouzení, odvolací soud taktéž zkoumal naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti za škodu a uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že pro to, aby bylo žalobě vyhověno, chybí základní předpoklad odpovědnosti za škodu – samotný vznik škody. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ke škodě na straně žalobce by došlo až v okamžiku, kdy by hradil penále či úroky z prodlení. K úhradě těchto položek však dosud nedošlo, jak vyplývá ze skutkových zjištění. Odvolací soud se vypořádal rovněž s námitkami žalobce, že správce daně měl jeho platby započítávat částečně i na úhradu penále a úroků z prodlení. Podle odvolacího soudu by žalobce měl tyto námitky směřovat ke správci daně, pokud nesouhlasí s tím, jak se jeho platby započítávají na dlužné položky. Odvolací soud dále poukázal na to, že ustanovení § 152 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, výslovně upravuje pořadí, v jakém se úhrada daně na osobním daňovém účtu použije na úhradu jednotlivých daňových pohledávek. Pro rozhodnutí soudu je ovšem podstatná informace správce daně, že na penále a úrok z prodlení nebylo žalobcem zaplaceno dosud (ke dni vyjádření správce daně – viz zjištěný skutkový stav) ničeho. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jeho názoru závisí na řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Podle názoru dovolatele se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky škody vzniklé poškozenému nezákonným plněním odborníka a dovolatel v tomto směru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3804/2011. Dovolatel dále namítal, že se odvolací soud neměl řídit sdělením správce daní při zjišťování, zda žalobci škoda vznikla, tedy zda zaplatil penále a úroky z prodlení, neboť podle dovolatele není rozhodné vyjádření jiných osob (správce daní) při posuzování otázky vzniku škody. Dovolatel poukázal rovněž na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu týkající se požadavku adekvátní příčinné souvislosti mezi zaviněným protiprávním jednáním a vzniklou škodou a uvedl, že pro zjištění odpovědnosti odborníka za škodu je zcela dostačující závěr o vysoké pravděpodobnosti vzniku určité škody. Podle názoru dovolatele pak odvolací soud tato kritéria vzniku odpovědnosti škůdce – odborníka ve svém rozsudku ignoroval. Dovolatel také namítal, že odvolací soud nesprávně vyvodil neexistenci škody žalobce z ustanovení § 152 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, přestože je toto ustanovení bezvýznamné pro posouzení otázky vzniku a rozsahu škody žalobce, protože pořadí splatnosti daňových závazků žalobce a sankčního penále není odvislé od doby splácení těchto daňových nedoplatků. Vznik a rozsah škody podle dovolatele dokládají dodatečné daňové výměry, přičemž dodatečně doměřené daně a sankční penále jsou splatné v totožném termínu, tedy 30 dní ode dne doručení dodatečného platebního výměru, proto závěr odvolacího soudu o neexistenci škody a předčasnosti žaloby dle dovolatele nemůže obstát. Zbývající část dovolání tvořila tvrzení dovolatele ohledně toho, jaká pochybení žalovaného při vedení účetnictví v letech 2006 a 2007 byla zjištěna, a odkazy na konkrétní důkazy provedené soudem prvního stupně. Na základě výše uvedeného dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání stručně uvedl, že dovolání žalobce není důvodné, že soud prvního stupně dostatečně odůvodnil své skutkové i právní závěry, d