23 Cdo 3222/2019 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3222/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2020 Spisová značka:23 Cdo 3222/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3222.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 5. 2020 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1601/20 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3222/2019-481 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Chladící společnost CZ s. r. o., se sídlem v Karlových Varech, Vančurova 945/30, identifikační číslo osoby 26409925, proti žalované HOCHTIEF CZ a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3217/16, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené Mgr. Michalem Žibřidem, DiS., advokátem se sídlem v Táboře, Údolní 2997, o zaplacení částky 791.030 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze - pracoviště Slezská pod sp. zn. 5 Cm 112/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 4. 2019, č. j. 4 Cmo 147/2018-444, 4 Cmo 148/2018, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2017, č. j. 5 Cm 112/2013-390, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 1. 2018, č. j. 5 Cm 112/2013-403, a ve znění usnesení ze dne 12. 4. 2018, č. j. 5 Cm 112/2013-426, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 791.031 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni a České republice náhradu nákladů řízení (výrok II. a III.) a zamítl vzájemný návrh žalované učiněný v podání ze dne 5. 9. 2016 (výrok IV.). K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně v otázce platnosti právního úkonu učiněného ve prospěch sdružení, a dále, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to otázka platnosti zastoupení při jednání subjektů v rámci sdružení a otázka aplikovatelnosti principu oddělitelnosti právních jednání. Dovolatelka má dále za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to otázky přiznání náhrady nákladů řízení v případě, kdy žalobkyně nezaslala předžalobní výzvu a svým jednáním způsobila enormní navýšení nákladů řízení. K dovolání žalované se žalobkyně dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalované rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolací soud nejprve předesílá, že je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Dovolatelka překládá dovolacímu soudu otázku platnosti právního úkonu učiněného ve prospěch sdružení s tím, že má za to, že odvolací soud se při posouzení této otázky odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3861/2010. Na podporu svého názoru, že smlouvu o dílo je třeba považovat za platný právní úkon, dovolatelka argumentuje zejména tím, že smlouva o dílo byla na straně objednatelů uzavřena ve sdružení, přičemž odvolací soud se s touto skutečností nikterak nevypořádal, že je ze smlouvy o dílo zcela zřejmé, že smlouva je na straně objednatele uzavírána ve sdružení, kdy ji žalovaná uzavírá jako vedoucí účastník sdružení, a že jednání žalované v souvislosti se smlouvou o dílo směřovalo k dosažení sjednaného účelu (provedení veřejné zakázky). V rozsudku ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3861/2010, Nejvyšší soud dovodil, že „ustanovení § 835 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), o tom, že ze závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně, se uplatní pouze v případě, že účastník sdružení činí právní úkon, jenž takový závazek zakládá, pod společným jménem sdružení (srov. cit. § 10 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Nelze-li dovodit, že takový úkon vůči třetím osobám byl učiněn pod společným jménem sdružení, nemohou být z takového úkonu ani zavázáni ostatní účastníci sdružení ve smyslu § 835 odst. 2 obč. zák.“. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu přitom s namítaným rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 3861/2010 není v rozporu, neboť odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, založil své rozhodnutí na jiném závěru, než který se podává z výše citovaného rozsudku. Odvolací soud vycházel z toho, že v projednávané věci bylo prokázáno, že jako strany zamýšlené smlouvy o dílo na straně objednatele byly v záhlaví smlouvy uvedeny všechny tři společnosti sdružené ve sdružení „Sdružení nemocnic v Chebu“ a že tyto strany projevily výslovnou vůli být vázány touto smlouvou každá společně s dalšími účastníky sdružení. Uvedl též, že i žalovaná učinila nesporným, že smlouvu o dílo ze dne 15. 8. 2011 uzavřely společně a nerozdílně všechny společnosti sdružené ve sdružení. Odvolací soud uzavřel, že pokud za popsaného stavu na předmětné smlouvě chybí u třetího účastníka smlouvy na straně objednatele (společnosti THERMIA-BAU a. s.) podpis člena představenstva V. B. vedle podpisu předsedy představenstva P. V., nelze učinit v souladu s ustanovením § 40 odst. 3 obč. zák., jiný závěr, než že smlouva nebyla řádně podepsána v souladu se zápisem v obchodním rejstříku a pro nedostatek podpisu je tedy absolutně neplatná, neboť k datu podpisu smlouvy bylo zmocněno k podpisu smluv za třetího účastníka sdružení představenstvo společnosti, a to vždy nejméně dva členové představenstva společně, což u smlouvy ze dne 15. 8. 2011 dodrženo nebylo. Dle rozhodovací praxe dovo