23 Cdo 3311/2024 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3311/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 7. 2025 Spisová značka:23 Cdo 3311/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.3311.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Autorské právo Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. § 40 předpisu č. 121/2000 Sb. § 58 předpisu č. 121/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:12. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3311/2024-244 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně M. B. zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 976/12, proti žalovanému SEMIRAMIS z. ú., se sídlem v Nymburku, Dlabačova 2208, identifikační číslo osoby 70845387, zastoupenému Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova 808/22, o ochranu před porušováním autorských práv, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 73 C 5/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2024, č. j. 3 Co 21/2023-209, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 260 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 12. 2022, č. j. 73 C 5/2021-173, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se užívání softwaru s názvem „Informační systém spol. Semiramis z. ú.“, k němuž vykonává veškerá autorská majetková práva žalobkyně (výrok I), dále zamítl žalobu v části, v níž žalobkyně požadovala, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 64 800 Kč (výrok II), a také zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaslat žalobkyni omluvu formou doporučeného dopisu na adresu žalobkyně ve znění uvedeném ve výroku (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I až III, ve výroku IV jej změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále také jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení šesti otázek hmotného a procesního práva, z nichž u dvou tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zbývající čtyři otázky dle jejího názoru dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka konkrétně formulovala tyto právní otázky: a) Je odvolací soud oprávněn měnit výrok o náhradě nákladů řízení v neprospěch odvolatele, který je jediným odvolatelem v řízení? b) Je vykonavatelka práv k dílu (software) ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 a 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a ustanovení § 40 a 41 téhož zákona oprávněna odejmout souhlas s užíváním díla, není-li uzavřena licenční smlouva? c) Lze za odejmutí takového souhlasu považovat neakceptaci návrhu na úhradu licenčního poplatku ze strany uživatele software? d) Není-li jiné dohody, je vykonavatelka práv k software oprávněna požadovat licenční odměnu a náhradu hotových výdajů za oprávněné i neoprávněné užití díla? e) Jde o užití software v případě, že je software nainstalován na počítač uživatele (je v držení uživatele), aniž by bylo nutné prokazovat, zda byl software uživatelem skutečně spuštěn? f) Je soud povinen se řádně vypořádat se vznesenými námitkami stran? 4. U otázky pod bodem a) dovolatelka namítala, že odvolací soud v rozporu se zásadou zákazu reformatio in peius navýšil náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně k tíži žalobkyně, čímž se odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. I. ÚS 1238/23. 5. U otázky pod bodem f) dovolatelka namítala, že odvolací soud se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabýval jejími odvolacími námitkami, čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vztahujících se k náležitému odůvodnění soudního rozhodnutí. Rovněž namítala, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud de facto pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž by se blíže zabýval odvolacími námitkami. V nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pak dovolatelka spatřovala rovněž porušení svého práva na spravedlivý proces. 6. U zbývajících otázek [výše shrnutých pod body b) až e)] dovolatelka uvedla, že dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Dovolatelčina argumentace k otázkám pod bodem b) a c) spočívala v tom, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že nebylo prokázáno, že žalovaný neoprávněně zasáhl do práv žalobkyně. Dovolatelka sice souhlasila s tím, že software byl až do vzniku sporu mezi účastníky (na přelomu roku 2020 a 2021) užíván oprávněně, což ovšem neplatí o období následujícím po 1. 12. 2020. E-mailem ze dne 1. 12. 2020 totiž dovolatelka požadovala po žalovaném úhradu spojenou s užíváním software; jestliže žalovaný požadavek na úhradu odměny následně odmítl, byl software dle mínění dovolatelky již od 2. 12. 2020 užíván žalovaným neoprávněně. Dovolatelka uvedla, že je přesvědčena, že svůj souhlas s užitím software žalovaným vzala zcela zjevně zpět, a bude na posouzení dovolacího soudu, k jakému datu bude možné považovat užití díla za neoprávněné. 7. Současně dovolatelka [ve vztahu k otázce pod bodem d)] namítala, že bez ohledu na oprávněnost či neoprávněnost užití ze strany žalovaného jí přísluší odměna – v případě oprávněného užití odměna ve výši požadované licence, v případě neoprávněného užití jí přísluší dvojnásobná odměna podle § 40 odst. 4 autorského zákona. Odvolací soud proto dle dovolatelky nesprávně zamítl peněžitý nárok v celém rozsahu s tím, že užívání díla bylo oprávněné, aniž by se zabýval tím, zda žalobkyni náleží peněžitá náhrada i za toto oprávněné užívání. Dále poukazovala na to [ve vztahu k otázce e)], že závěr soudu o tom, že žalobkyně znemožnila žalovanému využívat software, je skutkově nesprávný. Uvedla, že sice odebrala žalovanému přístup ke sdílenému disku, ten však nebyl předmětem dodaného software. Software byl nainstalován na serverech žalovaného a ten jej mohl běžně využívat. 8. Na základě výše uvedeného považovala dovolatelka napadené rozhodnutí za nesprávné a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se žalobnímu návrhu žalobkyně vyhovuje, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení; příp. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 9. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že otázky formulované v dovolání nevytváří nic, co by bylo třeba na úrovni mimořádného opravného prostředku řešit, a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. 10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti. 11. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 14. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 15. Dovolání není přípustné. 16. Dovolatelka prostřednictvím otázky výše shrnuté pod bo