23 Cdo 3350/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3350/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 6. 2021 Spisová značka:23 Cdo 3350/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3350.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Ochrana dobré pověsti právnické osoby Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 135 odst. 2 o. z. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:20. 9. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 2802/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3350/2020-205 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A. k. P., W. & p., se sídlem XY, PSČ XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Jozefem Mikloškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, Nové Město, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) E.S. Best s.r.o. se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, Bubeneč, PSČ 170 00, identifikační číslo osoby 26191458, 2) E. S. B., nar. XY, bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Ivanem Houfkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, PSČ 110 00, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 34/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2020, č. j. 3 Cmo 85/2019-168, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení každý částku 1 944 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobkyně, JUDr. Jozefa Mikloška, advokáta. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2019, č. j. 32 Cm 34/2017-130, uložil ve věci samé žalovaným povinnost zdržet se zveřejňování článku s názvem „XY“ obsahující v rozsudku specifikovaný text na specifikovaných webových stránkách a profilu sociální sítě. Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem k odvolání žalovaných potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uložení povinnosti žalovaným zdržet se v článku „XY“ zveřejnění pouze některých v rozsudku specifikovaných výroků, jinak rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o zdržení se zveřejňování zbývajícího textu v tomto článku zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle kterých je žalobkyně advokátní kanceláří, jejímž zakládajícím členem a jednatelem je advokát R. P. Žalovaná 1) je vydavatelem a provozuje specifikované webové stránky. Žalovaný 2) je autorem předmětného článku, jenž byl dne 26. 10. 2017 uveřejněn na těchto webových stránkách a dále sdílen na specifikovaném profilu žalovaného na sociální síti. Předmětný článek obsahuje několik skutkových tvrzení týkajících se vlivu P. na rozhodování Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže prostřednictvím jeho tehdejšího předsedy, zejména v souvislosti s veřejnou zakázkou na provozování mýtného systému. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, podle kterého žalovaní neoprávněně zasáhli do pověsti žalobkyně podle § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), neboť některá specifikovaná skutková tvrzení obsažená v předmětném článku nebyla pravdivá. Ačkoli je zmíněná veřejná zakázka věcí veřejného zájmu, zásah do pověsti žalobkyně přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již nelze v demokratické společnosti tolerovat, proto v projednávané věci dle odvolacího soudu převážil zájem žalobkyně na ochraně její pověsti nad zájmem žalovaných na ochraně svobody projevu a práva na informace. Na věci dle odvolacího soudu nic nemění, že v článku není žalobkyně explicitně uvedena, neboť vzhledem ke specifikům věci, kdy. R. P. je advokát, který vykonává advokacii jako společník žalobkyně, jež je založena za účelem advokacie a její název obsahuje příjmení P., který je současně jejím jednatelem, je nepravdivé tvrzení objektivně způsobilé negativně zasáhnout do pověsti žalobkyně. Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho potvrzující části podali oba žalovaní dovolání s tím, že je považují za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť mají za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které odvolací soud posoudil dle žalovaných v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. A to jednak otázky, zda může zveřejněním určitého výroku týkajícího se společníka a člena statutárního orgánu obchodní společnosti, jehož příjmení je obsaženo v názvu obchodní firmy této společnosti, dojít k zásahu do pověsti dané obchodní společnosti, a to i za situace, kdy předmětná obchodní společnost není ve zveřejněném výroku jakkoliv zmiňována. Dále žalovaní shledávají své dovolání přípustné pro řešení otázky, zda lze vyslovit závěr o neunesení důkazního břemene účastníka řízení ve vztahu k tvrzením rozhodujícím pro posouzení (ne)důvodnosti žaloby za situace, kdy důkazy navrhované tímto účastníkem za účelem prokázání příslušných tvrzení byly odmítnuty pro jejich údajnou nadbytečnost. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřují žalovaní v tom, že otázka aktivní legitimace žalobkyně byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s obecně aplikovatelnými východisky vyjádřenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo 1159/2004, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5145/2017, a rovněž v usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 6. 1999, sp. zn. III. ÚS 546/98, podle kterých informování o určitých aktivitách představitelů obchodních společností automaticky nemá vliv na pověst příslušné obchodní společnosti a naopak. Obecně vzato neoprávněná kritika pověsti právnické osoby nezakládá implicitně zásah do osobnostních práv jejích členů, proto tyto dva subjekty nelze ani z hlediska tvrzeného zásahu vzájemně zaměňovat. Žalovaní dále vytýkají odvolacímu soudu, že v řízení nebyly provedeny navržené důkazy svědeckými výpověďmi, ačkoli tyto důkazy byly navrženy žalovanými k prokázání skutečností, jež byly odvolacím soudem považovány za rozhodující pro projednávanou věc. V řízení navíc nebyly řádně hodnoceny ani listinné důkazy navržené žalovanými k prokázání těchto skutečnosti. Přesto odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalovaní v tomto ohledu neunesli důkazní břemeno. Tím se dle žalovaných odchýlil od závěrů vyjádřených např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, nebo v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3902/11, a porušil tak ústavní právo žalovaných na spravedlivý proces. Žalovaní navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil v napadeném rozsahu tak, že se žaloba zamítá, popř. aby v tomto rozsahu rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaných vyjádřila tak, že dovolání žalovaných považuje za nepřípustné, popř. za nedůvodné. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnými osobami, zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl (na základě výkladu § 19b odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občans