23 Cdo 3409/2024 – Nejvyšší soud

23 Cdo 3409/2024-1082 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně CASTLEBAR Invest s.r.o., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 04230892, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, za účasti vedlejší účastnice na straně žalobkyně eMoneySolutions, a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Petrská 1426/1, identifikační číslo osoby 24169960, zastoupené Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 00064581, zastoupenému JUDr. Vilémem Podešvou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, o zaplacení 4 833 144 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2024, č. j. 3 Co 43/2023-1054, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně a vedlejší účastnice na straně žalobkyně jsou povinny zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 33 832 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Stručné odůvodnění: 1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2023, č. j. 31 C 16/2014-1006, zamítl žalobu o splnění povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 4 833 144 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 36 777 614,40 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III). 2. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 5. 2024, č. j. 3 Co 43/2023-1054, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 31 944 470,40 Kč od 16. 6. 2014 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (první výrok); dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby o zaplacení 4 833 144 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 6. 2014 do zaplacení potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (třetí a pátý výrok) a vůči státu (čtvrtý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatelka formulovala otázku týkající se posouzení, zda její nárok představoval výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Namítala, že závěr odvolacího soudu, který shledal žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení za neoprávněné užití softwaru žalovaným za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je zjevně nepřiměřený a není dostatečně odůvodněný. Citovala řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se odvolací soud dle jejího mínění odchýlil. Namítala, že z úvahy odvolacího soudu nelze jakkoli seznat, jak se vypořádal s požadavky formulovanými v judikatuře; konkrétně neuvedl, jaké zvláštní okolnosti případu (či okolnosti na straně žalobkyně či žalovaného) ospravedlňují použití korektivu dobrých mravů, v čem spočívá nerovnováha práv a povinností smluvních stran. Naopak je dle dovolatelky zřejmé, že odvolací soud neposuzoval případ individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem a že vzal v úvahu pouze skutečnosti na straně žalovaného, ale pominul skutečnosti uváděné žalobkyní. Dovolatelka dále namítala, že závěr odvolacího soudu není opřen o konkrétní skutková zjištění a o provedené důkazy, a uvedla výčet důkazů, z nichž vyplývá, že opakovaně žalovaného upozorňovala na překročení smluveného rozsahu užívání softwaru. 4. Dovolatelka také namítala nesprávné právní posouzení účelnosti nákladů řízení vynaložených žalovaným, k jejichž náhradě byla napadeným rozsudkem zavázána. Uvedla, že si je vědoma nepřípustnosti dovolání proti samostatným výrokům o náhradě nákladů řízení, ale argumentaci ohledně nesprávnosti posouzení náhrady nákladů řízení vznesla s tím, že přípustnost dovolání dovozuje na základě výše uvedené otázky hmotného práva. Navrhla proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu (tj. i v rozsahu nákladových výroků) zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, příp. zamítl, pokud jej shledá přípustným, a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Dovolání není přípustné. 12. Vzhledem k tomu, že dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu i v části týkající se výroku o nákladech řízení, připomíná dovolací soud, že v této části není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 13. Ve zbývající části pak dovolání není přípustné z toho důvodu, že odvolací soud se při řešení v dovolání předestřené otázky týkající se posuzování, zda byl výkon práva žalobkyně v rozporu s dobrými mravy [§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“)], resp. zda šlo o zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. 14. Podle ustálené judikatury je třeba za „dobré mravy“ ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod číslem 62/1997 časopisu Soudní judikatura, a dále například ze dne 18. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2173/2002, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, a ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97). 15. Není vyloučeno, že i výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Soudní ochrana je poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků, k nimž náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001). 16. Je třeba připomenout, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4232/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014). Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při použití korektivu „dobré mravy“; rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití § 3 odst. 1 obč. zák. je však třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu, tedy jak okolnosti, které uplatňuje ten, kdo se aplikace uvedeného u