23 Cdo 3485/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3485/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 9. 2023 Spisová značka:23 Cdo 3485/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.3485.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Jednání právnických osob Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 15 obch. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:3. 12. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3485/2022-257 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce T. P., zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Rybná 678/9, proti žalované Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené Mgr. Zuzanou Velkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení 2 050 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 153/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2022, č. j. 35 Co 135/2022-227, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právní zástupkyně žalované. Odůvodnění: Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení částky ve výši 2 050 000 Kč s příslušenstvím původně jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že žalobci byly zaměstnancem žalované a osobním bankéřem žalobce, panem R. P., na základě kupní smlouvy ze dne 22. 3. 2013 prodány tři obrazy, přičemž následně vyšlo najevo, že předmětné obrazy jsou padělané. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 24 C 153/2018-146, zamítl žalobu na zaplacení částky 2 050 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II), a o vrácení nespotřebované zálohy na náklady důkazu (výroky III a IV). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že s ohledem na učiněná skutková zjištění nelze jednání tehdejšího zaměstnance žalované, pana R. P., přičítat žalované. Žalobce se nemohl důvodně domnívat, že žalovaná je prodávajícím předmětných uměleckých děl, resp. že žalobce uzavírá kupní smlouvu se žalovanou; dle odvolacího soudu byl proto dán nedostatek pasivní věcné legitimace na straně žalované. Odvolací soud dále uvedl, že prodal-li prodávající na základě kupní smlouvy obrazy, které se následně ukázaly jako padělané, jedná se o vadné plnění prodávajícího, nikoliv o žalobcem tvrzenou škodní událost, přičemž žalobce jako kupující měl vady předmětu koupě uplatnit podle § 599 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obč. zák.“) Jelikož žalobce vady ani do šesti měsíců po převzetí věci u prodávajícího neuplatnil, došlo k zániku (prekluzi) práv z vadného plnění. Žalobce se pak nemůže úspěšně domáhat nároků vyplývajících z odpovědnosti za vady cestou uplatnění nároku na náhradu škody. Dle odvolacího soudu navíc došlo k promlčení žalobcova nároku uplynutím promlčecí doby, jež počala běžet dnem převzetí věci, a k jejímuž marnému uplynutí došlo dne 22. 3. 2016. Odvolací soud dále uzavřel, že dovozuje-li žalobce absolutní neplatnost kupní smlouvy, jde o tvrzení směřující k obcházení zákonné úpravy práv z vadného plnění, přičemž žalobce ani netvrdil, že by kupní smlouvu (kterou žalobce označil za lichevní) uzavíral v tísni či pod nátlakem; žalobcem uplatněný nárok tak není ani nárokem z bezdůvodného obohacení. Odvolací soud nakonec neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že námitka promlčení byla žalovanou vznesena v rozporu s dobrými mravy, neboť v dané věci nebyly shledány důvody natolik výjimečné, aby ospravedlnily zásah do principu právní jistoty. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním. V něm namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku zákonného zastoupení žalované podle § 15 odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), jelikož se nezabýval tím, zda zmocnění R. P. zahrnovalo i uzavření shora uvedené kupní smlouvy, přičemž dle žalobce má být zkoumáno, zda k takovému úkonu při výkonu dané činnosti obvykle dochází. Jestliže předmětnou činnost nelze považovat za činnost obvyklou ve smyslu § 15 odst. 1 obch. zák., měl odvolací soud posoudit, zda žalobce s přihlédnutím ke všem okolnostem dané věci měl a mohl vědět o překročení zmocnění panem R. P. ve smyslu § 15 odst. 2 obch. zák. Žalobce v této souvislosti poukázal na to, že jednal v dobré víře a vzhledem k okolnostem předmětné transakce mohl oprávněně předpokládat, že R. P. jednal jako zástupce žalované. Ve vztahu k této námitce žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobce dále namítl, že se odvolací soud při posuzování otázky absolutní neplatnosti předmětné kupní smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy podle § 39 obč. zák. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, neboť absolutní neplatnost smlouvy nezkoumal z hledisek v ní vymezených. Podle žalobce je v projednávané věci dán hrubý nepoměr plnění žalobce k tomu, co poskytla žalovaná, resp. jednající R. P., přičemž ve spojitosti s dalšími okolnostmi dané věci, mezi nimiž žalobce uvedl hrubé zneužití důvěry žalobce v jeho osobního bankéře, jsou naplněny znaky jednání v rozporu s dobrými mravy, z čehož žalobce vyvodil závěr o absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Tento závěr se dle žalobce uplatní bez ohledu na to, zda je jednání R. P. přičitatelné žalované či nikoliv. Absolutní neplatnost kupní smlouvy pak činí uplatňování práv z vadného plnění bezpředmětným. Žalobce v dovolání dále namítl, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku promlčení žalobou uplatněného nároku a při jejím řešení se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S ohledem na to, že kupní smlouva je dle žalobce absolutně neplatná a jednání R. P. lze přičítat žalované, má žalobce právo na vydání bezdůvodného obohacení. Jelikož se o bezdůvodném obohacení žalobce dozvěděl až dne 12. 1. 2017 ze znaleckého posudku č. 46/6/2017 zpracovaného PhDr. Petrem Pavliňákem v rámci trestního řízení vedeného s členy organizované skupiny padělatelů uměleckých děl u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 8/2018, je žaloba podaná dne 20. 12. 2018 včasná, neboť dvouletá subjektivní promlčecí lhůta podle § 107 odst. 1 obč. zák. nemohla v té době uplynout. Žalobce měl taktéž za to, že na projednávaný případ je třeba aplikovat desetiletou objektivní promlčecí lhůtu podle § 107 odst. 2 obč. zák., jelikož za žalovanou jednající R. P. jednal minimálně v nepřímém úmyslu, přičemž došlo-li ke vzniku bezdůvodného obohacení v roce 2013, nemůže objektivní promlčecí lhůta uplynout dříve, než v roce 2023. Konečně žalobce namítl, že odvolací soud pochybil, uzavřel-li, že vznesení námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Podle žalobce žalovaná nemohla důvodně vznést námitku promlčení, neboť nejednala v dobré víře, když řádně nekontrolovala svého zaměstnance, čímž mu měla umožňovat shora uvedenou činnost k tíži jejích klientů. Neetické a neprofesionální jednání žalované dle žalobce dosahuje takové výjimečnosti, že je třeba vznesení námitky promlčení považovat za rozporné s dobrými mravy; opačné závěry odvolacího soudu jsou pak dle žalobce zjevně nepřiměřené. Žalobce má za to, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že dovolání žalobce považuje za nepřípustné, neboť na v dovolání vymezených otázkách napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, případně tyto otázky směřují ke zpochybnění skutkového stavu věci. Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou žalovaná ve svém vyjádření hojně citovala. Žalovaná má tedy za to, že v projednávané věci námitky žalobce nemohou založit přípustnost dovolání. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně aby je jako nedůvodné zamítl, a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občansk