23 Cdo 3596/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3596/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2021 Spisová značka:23 Cdo 3596/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3596.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Obchodní tajemství Dotčené předpisy:§ 116 o. s. ř. § 124 o. s. ř. § 504 o. z. § 2985 o. z. Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:29. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3596/2020-1317 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Leo Express Global a.s., se sídlem v Praze 3, Řehořova 908/4, Žižkov, identifikační číslo osoby 29016002, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalované České dráhy, a.s., se sídlem v Praze 1, nábřeží L. Svobody 1222, identifikační číslo osoby 70994226, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Křižovnické nám. 193/2, o zaplacení 33 949 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 14/2014, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020, č. j. 3 Cmo 53/2020-1283, 3 Cmo 54/2020, t a k t o : Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 4. 2020, č. j. 3 Cmo 53/2020-1283, 3 Cmo 54/2020, v části, v níž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1209, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1209, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :I. Dosavadní průběh řízení 1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1209, uložil účastníkům a jejich zástupcům, aby zachovali mlčenlivost o přílohách znaleckého posudku Masarykovy univerzity, Ekonomicko-správní fakulty ze dne 24. 10. 2019, informace v nich obsažené použili výlučně pro účely tohoto soudního řízení a neposkytli je třetím osobám, s výjimkou svých odborných konzultantů (výrok I), ve zbytku návrh žalované na přijetí opatření na ochranu obchodního tajemství zamítl (výrok II). 2. Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí tím, že ve věci byl zpracován znalecký posudek, jeho součást tvoří přílohy – podklady, z nichž znalci při zpracování posudku vycházeli. Žalovaná tvrdila, že podklady, na jejichž základě byl znalecký posudek zpracován, obsahují též její obchodní tajemství, a navrhla, aby soud uložil zástupcům účastníků, aby tyto přílohy nezpřístupnili účastníkům (jejich klientům), pokud tak učinili, aby soud jim i účastníkům uložil povinnost zachovávat o těchto informacích mlčenlivost a použít tyto informace pouze pro účely tohoto soudního řízení a neposkytovat je třetím osobám. Dle soudu prvního stupně není možné, aby přístup k důkazům, jimiž mají být prokázány rozhodné skutečnosti, měla jen některá ze stran. Je na účastnících, jaké listiny pro potřeby soudního řízení poskytnou. Jsou-li však již v řízení použity, musejí být k dispozici všem účastníkům. Z tohoto důvodu nelze paušálně zakázat přístup k informacím tvořícím součást znaleckého posudku jakýmkoli třetím osobám. Lze totiž důvodně přepokládat, že strany pro potřeby vyjádření k tomuto posudku zvolí odborné konzultanty podle vlastního výběru. Vzhledem k tomu, že žalovaná má obavy o osud svého obchodního tajemství, uložil soud prvního stupně podle § 124 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), a obdobně (výjimečně i mimo jednání soudu) podle § 116 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř. účastníkům a jejich zástupcům, aby o obsahu příloh znaleckého posudku zachovali mlčenlivost a použili je pouze pro potřeby tohoto soudního řízení. 3. Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozhodnutím rozhodl (vedle rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 7. 12. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1262) o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně tak, že je ve výroku I potvrdil v rozsahu uložení povinnosti účastníkům a zástupcům účastníků zachovat mlčenlivost o přílohách znaleckého posudku Masarykovy univerzity, Ekonomicko-správní fakulty, ze dne 24. 10. 2019 a informace v nich obsažené použít výlučně pro účely tohoto soudního řízení a neposkytnout je třetím osobám, jinak je ve vztahu k tzv. odborným konzultantům zrušil. 4. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tím, že ve vztahu k informacím obsaženým v předmětném znaleckém posudku jsou účastníci, jejich zástupci a tzv. odborní konzultanti obecně vázáni povinností podle § 504 a § 2985 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“). Odvolací soud měl však s ohledem na specifika a závažnost problematiky shodně se soudem prvního stupně za to, že je namístě tuto obecnou povinnost specifikovat. Dle odvolacího soudu však není dán žádný důvod k tomu, aby byly tyto informace zpřístupněny komukoliv třetímu, a to včetně tzv. konzultantů. Sice obecně platí, že řízení před soudy je ovládáno zásadou veřejnosti, pro třetí osoby však platí omezení, že tyto se mohou seznámit s obsahem spisu pouze tehdy, prokáží-li právní zájem. V případě, že v průběhu řízení vyvstane potřeba poskytnout informace, které jsou obsahem spisu, třetím osobám (tedy i případným konzultantům účastníků), pak bude na nich, aby případně soud požádaly o souhlas se zpřístupněním obsahu spisu a prokázaly právní zájem na zpřístupnění těchto informací, které jsou obsahem spisu a jsou chráněny obchodním tajemstvím. II. Dovolání a vyjádření k němu 5. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 2019, č. j. 21 Cm 14/2014-1209, napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil dle žalobkyně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jedná se o otázky, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. 6. A to jednak otázky, zda ustanovení § 124 a § 116 o. s. ř., resp. § 504 a § 2985 o. z., opravňují soud k uložení povinnosti, která byla žalobkyni a jejímu zástupci uložena, resp. zda lze takovou povinnost uložit podle jakéhokoli zákonného ustanovení, což je dle žalobkyně otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. 7. Nesprávnost právního posouzení této otázky spatřuje žalobkyně v tom, že žádné z citovaných ustanovení neposkytuje oporu pro uložení předmětné povinnosti, když § 124 o. s. ř. se vztahuje výlučně na způsob provádění dokazování soudem s ohledem na zákonem stanovenou existující povinnost zachovávat mlčenlivost třetích osob. Ustanovení § 116 odst. 3 o. s. ř. věta za středníkem upravuje výlučně postup soudu vůči veřejnosti, navíc pouze fyzickým osobám, jež má soud pouze poučit o existující povinnosti mlčenlivosti. Ustanovení § 504 o. z. obsahuje definici obchodního tajemství, přičemž ani ustanovení § 2985 o. z., jež upravuje nekalosoutěžní skutkovou podstatu porušení obchodního tajemství, neumožňuje soudu stanovit zvláštní povinnost mlčenlivosti nad rámec stanovený v tomto ustanovení. 8. Kromě toho má žalobkyně za to, že předmětnou povinnost nelze účastníkům a jejich zástupcům uložit ani podle jakéhokoli jiného zákonného ustanovení, neboť by tím došlo k porušení práv účastníků řízení, zejména právo na zachování rovnosti a právo vyjadřovat se k průběhu řízení a k provedeným důkazům. Možnost kvalifikovaného vyjádření účastníka ke znaleckému posudku nevyplývá dle žalobkyně ani z práva třetích osob, včetně odborných konzultantů, nahlédnout do spisu podle § 44 odst. 2 o. s. ř., neboť dle tohoto ustanovení musí nahlížející osoba prokázat svůj vlastní právní zájem nebo své vážné důvody pro nahlédnutí, nikoli zájem účastníka uplatnit jeho vlastní procesní práva. Je tak především na vlastníkovi obchodního tajemství, aby své tajemství v souladu se zákonem chránil, nikoli na soudu, aby ukládal účastníkům řízení a zástupcům povinnosti nad rámec zákona, jež navíc kolidují s případnou povinností žalobkyně poskytnout na vyžádání informace Evropské komisi podle nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy. 9. Dále žalobkyně shledává své dovolání přípustným pro řešení otázky, jaké skutečnosti musí být posuzovány při rozhodování o návrhu na přijetí opatření na ochranu obchodního tajemství, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2022/2000, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4.