23 Cdo 3670/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3670/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:3. 12. 2024 Spisová značka:23 Cdo 3670/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3670.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady podání Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:30. 12. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 27.02.2025IV.ÚS 634/25 Lucie Dolanská Bányaiová vyhověno<br/>odmítnuto pro nepřípustnost13. 8. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3670/2023-346 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, ve věci žalobkyně ELA - PLAST s.r.o., se sídlem v Litvínově, Na Pavlu 2191, identifikační číslo osoby 25025686, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti žalovanému Městu Litvínov, se sídlem v Litvínově, náměstí Míru 11, identifikační číslo osoby 00266027, zastoupenému JUDr. Bc. Martinem Fejfárkem, advokátem se sídlem v Mostě, Josefa Lady 2106/1, o zaplacení 3 745 264,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 50 C 10/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2023, č. j. 84 Co 182/2022-317, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 28 556 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení žalobou domáhala po žalovaném zaplacení neuhrazené části ceny díla (stavebních úprav základní škody – výměny oken), které žalovaný odmítl při přejímacím řízení protokolárně převzít, a následně též odmítl zaplatit zbylou cenu díla uplatněnou žalobkyní končenou fakturou z důvodu nedokončení díla (existence jím tvrzených vad a nedodělků bránících užívání díla). Žalobkyně požadovala též náhradu nákladů vynaložených na zpracování znaleckého posudku. 2. Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, č. j. 50 C 10/2019-237, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 745 264,74 Kč s příslušenstvím a částku 61 952 Kč (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky pod body II a III). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného v záhlaví uvedeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v té části jeho výroku pod bodem I, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 3 Kč spolu s příslušenstvím, zrušil a řízení zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve zbylé části téhož výroku změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 3 745 261,74 Kč spolu s příslušenstvím a v rozsahu částky 61 952 Kč zamítl (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV). 4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí a případně i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle obsahu dovolání brojila jen proti výroku II napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání spatřovala v existenci otázky, která nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, též podle ní „z části byla otázka hmotného práva rozhodována rozdílně“ a dále spatřovala přípustnost dovolání v tom, že „předmětná (dále nastolená) právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Žalobkyně konkrétně: a) namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013, a ze dne 13. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 996/2018, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz), v nichž je podle ní obsaženo, „jak moc konkrétní musí být ujednání o předání a převzetí díla ve smlouvě o dílo, aby protokol o předání a převzetí tvořil tzv. hmotněprávní podmínku vzniku práva na zaplacení ceny díla.“ Prosazovala názor, že v souzené věci si účastnice nesjednaly, že protokol je takovou hmotněprávní podmínkou. Ke srovnání předkládala konkrétní ujednání smluvních stran ohledně protokolárního převzetí díla obsažená v jiných rozhodnutích Nejvyššího soudu (rozsudcích ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 32 Cdo 542/2018, ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4092/2007, a ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 23 Odo 1724/2006). b) s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2847/2019, vytýkala odvolacímu soudu pochybení při výkladu právního jednání. Odvolací soud podle ní řádně nedokazoval skutečnou vůli stran a jejich následné chování a ujednání ve smlouvě o dílo vyložil jen se zřetelem k bodu 11.1 smlouvy o dílo, aniž by přihlédl k celému přejímacímu řízení obsaženému v bodě 11.2 smlouvy. c) tvrdila, že odvolací soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na http://www.nalus.usoud.cz), vyložil neurčité pojmy k tíži toho, kdo je (jako první) nepoužil, tj. že odvolací soud nerespektoval ustálenou rozhodovací praxi ohledně výkladu § 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), neboť doložku o tom, zda je předání díla vázáno na sepsání protokolu o předání a převzetí díla, vyložil v její neprospěch, ačkoliv nebyla žalovanou, která připravovala smlouvu, jasně a určitě formulována. d) za dosud dovolacím soudem neřešenou považovala otázku aplikace § 1963 a 1965 o. z. (jí citovaném ve znění účinném od 6. 1. 2023) na splatnost ceny díla po doručení faktury či obdobné výzvy bez ohledu na provedení díla, pokud bylo dílo dokončeno bez vad a nedodělků, bránících jeho užívání. Žalobkyně prosazovala názor, že dokončila-li dílo v rozsahu smlouvy o dílo bez vad a nedodělků bránících jeho užívání a objednatel neměl (zákonný či smluvní) důvod dílo nepřevzít, dostal se s ohledem na § 1963 a § 1965 o. z. do prodlení 91. den poté, co mu bylo dílo dáno k dispozici k ověření jeho souladnosti se smlouvou. e) za dosud neřešenou dovolacím soudem měla žalobkyně též otázku, „zda při platnosti zásady, že právní kvalifikace nároku je věcí soudu, je možné nárok na zaplacení ceny díla posoudit jako nárok na náhradu škody, tj. otázku „porušení právní či smluvní povinnosti převzít dílo dokončené v rozsahu dle smlouvy a následků takového deliktního chování objednatele.“ Poukazovala na řízené vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. „2287/2021“ a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 543/22 (šlo o řízení vedené pod sp. zn. 23 Cdo 2287/2021, v němž bylo vydáno Nejvyšším soudem usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2287/2021, které bylo následně zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, a poté v tam projednávané věci rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3124/2022 – poznámka Nejvyššího soudu). Domnívala se, že její nárok bylo možno právně posoudit i jako nárok na náhradu škody, neboť porušení právní či smluvní povinnosti žalovaného převzít dílo dokončené v rozsahu dle smlouvy (žalovaný podle ní neoprávněně odmítl dílo převzít) zakládá nárok na náhradu škody spočívající v tom, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení ceny díla. Podle názoru žalobkyně je v rozporu s obecnými zásadami obsaženými v § 3 odst. 2 písm. d), § 6 odst. 1 a 2 a § 8 o. z. postup odvolacího soudu, který požaduje, aby se v případě porušení povinnosti objednatele podepsat protokol o převzetí díla zhotovitel musel domoci nahrazení projevu vůle nebo stanovení povinnosti dílo převzít za situace, kdy je možné dosáhnout téhož tak, že bude rozhodnuto o povinnosti objednatele nahradit zhotoviteli škodu, která mu vznikla právě v důsledku porušení právní a smluvní povinnosti dílo převzít, jakož i porušením uvedených zásad občanskoprávních vztahů. Žalobkyně nesouhlasila i se závěrem odvolacího soudu, že při případném porušení povinnosti žalovaného dílo řádně převzít by to nemělo za následek ztrátu práva žalobkyně na zaplacení ceny díla, tj. že zánik nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla a škoda v podobě ušlého zisku nejsou v příčinné souvislosti s porušením této povinnosti. Zdůraznila, že nikdy netvrdila ztrátu práva na zaplacení ceny díla, nýbrž že nevznikne právo na zaplacení ceny díla, pokud by protokol o předání a převzetí díla byl hmotněprávní podmínkou pro povinnost zaplatit cenu díla a žalovaný by porušil povinnost převzít dílo dokončené v rozsahu dle smlouvy. f) měla dovolání za přípustné též proto, že otázka právní kvalifikace jejího nároku měla být v daných souvislostech a při daných skutkových okoln