23 Cdo 3854/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3854/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2012 Spisová značka:23 Cdo 3854/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3854.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:12. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3854/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: ATOS s. r. o., U Michelského lesa 370, Praha 4, IČ 63671760, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem se sídlem Táboritská 811, Poděbrady, PSČ 290 01, proti žalovanému: Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se sídlem Pod Juliskou 5, Praha 6, IČ 00000205, o zaplacení 2,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 53/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2010, č. j. 11 Cmo 318/2009-67, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 12. ledna 2009, č. j. 16 Cm 53/2008-27, že žaloba na zaplacení 2,000.000,- Kč s 10,75% úrokem z prodlení od 5. 2. 2008 do 30. 6. 2008 a dále od 1. 7. 2008 až do zaplacení s úrokem z prodlení ve výši odpovídající výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné k prvému dni příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů, a to vždy takto stanovené znovu pro každé kalendářní pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, se zamítá (výrok I.) a žalobce je povinen zaplatit žalovanému 77.900,- Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Předmětem řízení bylo vrácení částky 2,000.000,- Kč jako jistoty složené žalobcem ve veřejném výběrovém řízení na pozemky a budovy areálu pily a manipulačního skladu Hůrka v k. ú. Horní Planá, ve kterém žalobce byl vyhodnocen jako vítěz, avšak posléze svou účast ve výběrovém řízení zrušil s tím, že kupní smlouvu neuzavře, neboť podle stanoviska OHES by bylo nutno v areálu zřídit protihlukové stěny se značným investičním nákladem, což žalovaný ve veřejném výběrovém řízení zatajil. Soud prvního stupně vyšel zejména ze zjištění, že v bodu 7 (správně: 6) písm. b) podmínek veřejného výběrového řízení, vypsaného žalovaným, bylo stanoveno, že jistota zájemce, jehož nabídka bude vybrána, bude použita na úhradu kupní ceny a v případě, že nedojde k uzavření smlouvy vinou zájemce, nebo nebude uhrazena zbylá část kupní ceny, tato jistota propadá v plné výši jako smluvní pokuta ve prospěch prodávajícího a kupní smlouva se od počátku ruší. Podle právního názoru soudu se v daném případě nejednalo o veřejné výběrové řízení, ale o obchodní veřejnou soutěž ve smyslu § 281 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“). Postup žalobce hodnotil soud jako postup odpovídající ust. § 287 odst. 1 obch. zák., nikoliv ust. § 285 obch. zák., neboť své negativní stanovisko sdělil žalobce žalovanému až po vyhlášení výsledků soutěže s tím, že kupní smlouva nebude uzavřena. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl v celém rozsahu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v částce 77.900,- Kč. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud především poukázal na to, že při jednání před soudem prvního stupně byli přítomni oba právní zástupci účastníků, kteří byli na závěr jednání poučeni podle ust. § 119a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“), přičemž shodně prohlásili, že nemají další návrhy na doplnění skutkových tvrzení, ani důkazů ve věci. Pokud tedy žalobce v odvolání navrhl řadu důkazů o tom, že byl žalovaným při vyhlášení soutěže uveden v omyl, odvolací soud k tomu nepřihlédl v souladu se zásadou neúplné apelace. Ve věci samé se odvolací soud ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně na hodnocení soutěže ve smyslu § 281 an. obch. zák. Žalovaný nepochybil, jestliže v souladu s podmínkami výběrového řízení – po zrušení účasti žalobcem následně po jeho vítězství ve výběrovém řízení – si ponechal jistotu složenou žalobce, neboť bylo vinou žalobce jako zájemce, že kupní smlouva nebyla uzavřena. Žalobce sám již před soudem prvního stupně výslovně uvedl, že při vyhlášení výběrového řízení byl na místě samém informován, že provoz pily končí a protože žalovaný netvrdil, že jde o funkční provoz, námitky žalobce, že informace v nabídce byly klamavé, neobstojí. Složení jistoty podle podmínek výběrového řízení představovalo potvrzení solidnosti a solventnosti zájemce, ale i zajištění, že kupní smlouva bude uzavřena. Jestliže pak žalobce nesplnil předpoklady pro vrácení složené jistoty, tj. neuzavřel smlouvu, žalovaný si právem jistotu ponechal v souladu s čl. 7 (správně: 6) písm. c) podmínek výběrového řízení. Pokud žalobce namítal, že při vyhlášení výběrového řízení neměl žalovaný předchozí souhlas svého zřizovatele k jeho vypsání ve smyslu § 16 odst. 3 zákona č. 77/1997 Sb., o státním podniku, pak toto ustanovení nestanoví povinnost předchozího souhlasu a tudíž postačí dodatečné schválení, a pokud se tak nestane, je právní úkon neplatný od počátku. V čl. 7 písm. c) podmínek výběrového řízení je výslovně stanoveno, že platnost uzavřené kupní smlouvy je podmíněna schválením smlouvy zakladatelem podniku, tj. ministerstvem obrany. Proto ani tato námitka žalobce neobstojí. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobu na vrácení jistoty zamítl a proto napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil. Tento rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s odkazem na ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. Má za to, že judikaturou českých soudů není zatím dostatečně řešena otázka klamavé nabídky ve veřejné soutěži resp. ve veřejném výběrovém řízení, jakož i otázka jistoty jako právního institutu. Dovolatel je toho názoru, že vyvolání klamu v tržních vztazích je zvlášť velkým zlem, které je nutno řešit i v judikatuře, oba soudy v daném případě se však nezabývaly znaleckým posudkem, jenž měnil závěr, že areál je provozuschopný. Žalovaný dokonce instruoval své zaměstnance, měli dokázat navržení svědkové, aby při dotazech žalobce na výrobní vyřazení pro nesplnění protihlukových zábran, tuto skutečnost zatajovali. Klamavost posudku měla za následek klamavost nabídky žalované. Dovolatel se domnívá, že odvolací soud pominul ust. § 205a o. s. ř. ohledně dokazování vad, jejichž následkem bylo nesprávné rozhodnutí ve věci. Oba soudy zanedbaly náležitý rozsah dokazování a dospěly tak k chybným právním závěrům. Dovolatel dále vytýká, že odvolací soud nesprávně posoudil věc též z hlediska § 16 odst. 3 zák. č. 77/1997 Sb., o státním podniku, o nutnosti schválení nabídky žalovaného ve veřejné soutěži jeho nadřízeným Ministerstvem obrany. Takový souhlas měl být udělen předem již v průběhu řízení, nikoli až před či po uzavření kupní smlouvy, a to pod sankcí neplatnosti. Takový souhlas měl být dán před každým samostatným kolem v uskutečněné veřejné soutěži. Podle názoru dovolatele se napadené rozhodnutí nedostatečně vypořádalo též s právním institutem jistoty v souvislosti s ust. § 300 an obch. zák. o smluvní pokutě. Jistota nemá sloužit podpoře smluvní pokuty. Soudy zanedbaly hodnocení stanovené jistoty i ve vztahu k nekalosoutěžnímu jednání žalovaného ve smyslu § 44 obch. zák., co do klamavého označování předmětu prodeje v jeho provozuschopnosti. Soudy měly posoudit rovněž otázku přiměřenosti v rámci moderačního oprávnění podle § 301 obch. zák. Dovolatel shrnuje, že předchozí řízení v obou stupních bylo postiženo vadami včetně nedostatečného dokazování a dále věc nesprávně právně posoudily s přihlédnutím k existujícímu vakuu v judikatuře. Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a přisoudil mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v § 236 an. o. s. ř. ve znění novely – zákona č. 7/2009 Sb., který vstoupil v účinnost dnem 1. 7. 2009 (srov. čl. II. bod 12 cit. novely) a dále se na prvním místě zabýval přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,