23 Cdo 3874/2020 — Nejvyšší soud

23 Cdo 3874/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2021 Spisová značka:23 Cdo 3874/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3874.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 234c odst. 1 o. s. ř. § 135 odst. 2 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 3874/2020-221USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Český výrobek s.r.o. se sídlem v Držovicích, Tichá 259/6, PSČ 796 07, identifikační číslo osoby 27689051, zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, tř. Svobody 43/39, PSČ 779 00, proti žalované Haná Press, s.r.o., se sídlem v Prostějově, Olomoucká 2616/10, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 26782294, zastoupené Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, PSČ 796 01, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 15/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 Cmo 23/2020-184, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 7 502 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalované, Mgr. Miroslava Burgeta, advokáta. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) : Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem potvrdil ve věci samé rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2019, č. j. 17 Cm 15/2018-154, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zveřejnit výrok rozsudku této věci a omluvu žalobkyni, odstranit z webových stránek žalované specifikovaný text a zaplatit žalobkyni zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Soudy tak rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany své pověsti podle § 135 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též „o. z.“), v souvislosti s uveřejněním článku s názvem „Kritizuje, sama je ale kontroverzní …“ dne 29. 1. 2018 v periodiku vydávaném žalovanou a s obměněným názvem též na webových stránkách žalované. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a další otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje dovolání žalobkyně zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Může-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2618/2018). Dovolací soud rovněž není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Dovolatelka v podstatné části svého obsáhlého dovolání a jeho doplnění shora uvedené náležitosti dovolání nevymezila a její dovolání tak v této části představuje pouhou polemiku se skutkový