23 Cdo 4098/2018 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4098/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2020 Spisová značka:23 Cdo 4098/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.4098.2018.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:5. 4. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4098/2018-304 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně DUKLA STROJÍRNY, s.r.o., se sídlem v Kolíně, Sendražice, Ovčárecká 575, PSČ 280 02, IČO 28855825, zastoupené Mgr. Milanem Edelmannem, advokátem se sídlem v Praze 5, Petržílkova 2707/38, PSČ 158 00, proti žalované FEROSTAV, a.s., se sídlem v Praze 2, Novém Město, Vyšehradská 1349/2, PSČ 128 00, IČO 63078937, zastoupené JUDr. Milanem Břeněm, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 58/47, PSČ 568 02, za účasti vedlejšího účastnika na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, PSČ 186 00, IČO 47116617, o zaplacení částky 384 650 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 216/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, č. j. 4 Cmo 195/2017-261, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12 294 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. III. Ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, č. j. 56 Cm 216/2013-218, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 384 650 Kč s příslušenstvím ve výroku specifikovaným (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 761 723 Kč od 26. 4. 2013 do zaplacení (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, č. j. 4 Cmo 195/2017-261, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba o zaplacení částky 384 650 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 26. 4. 2013 do zaplacení zamítá (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II, III, IV, V a VI). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Současně dovolatelka dodává, že otázka hmotného práva v dané věci dosud nebyla dovolacím soudem „zcela vyřešena“. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – dále jen „o. s. ř.“) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolání není přípustné. Dovolatelka předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku, k jakému okamžiku dochází k nabytí vlastnického práva nabyvatele k věci movité, jež je součástí prodávaného podniku. Při jejím řešení se odvolací soud dle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vztahující se k problematice věci hromadné jakožto zvláštnímu předmětu právních vztahů a rovněž od ustálené judikatury týkající se charakteru podniku, a to zejména v souvislosti s jeho převodem. Konkrétně dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3051/2014, ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 669/2015, a ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, dále také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3941/2016, a ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5059/2016. Poukazuje zejména na to, že předmětem smlouvy o prodeji podniku nejsou jednotlivé věci, práva a jiné majetkové hodnoty, nýbrž je jím podnik jako věc hromadná, tedy jako soubor věcí, práv a jiných majetkových hodnot, na který se nahlíží jako na jednu věc v právním smyslu. Dále dovolatelka ve vztahu k uvedené otázce odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 314/2001, v němž Nejvyšší soud vyslovil, že ačkoliv dikce ustanovení § 476 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), při čistě gramatickém výkladu na první pohled nasvědčuje tomu, že důsledkem uzavření smlouvy není bezprostředně přechod vlastnického a jiných práv, ale pouze závazek následně tato práva převést (tedy že smlouva nemá translační účinky), takovému výkladu zcela odporuje ustanovení § 483 odst. 3 obch. zák., které určuje, že „vlastnické právo k věcem, jež jsou zahrnuty do prodeje, přechází z prodávajícího na kupujícího účinností smlouvy“. Toto ustanovení tedy zcela jednoznačně pro vlastnické právo k věcem movitým zakládá translační účinky smlouvy o prodeji podniku, zatímco pro věci nemovité výslovně váže přechod vlastnického práva na vklad do katastru nemovitostí – shodně s úpravou smlouvy o prodeji nemovitostí. Uvedené závěry se pak dle dovolatelky plně uplatní i ve vztahu k vkladu podniku do základního kapitálu, ke kterému došlo dne 1. 5. 2013. Odvolacímu soudu dovolatelka vytýká, že na daný případ neaplikoval dotčenou úpravu vztahující se k podniku a nakládání s ním obsaženou v obchodním zákoníku, ačkoliv je speciální ve vztahu k ustanovení § 133 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Uzavírá, že pokud by odvolací soud správně aplikoval výše uvedené závěry na projednávanou věc, musel by dojít k závěru, že společnost ZVU POTEZ, a. s., nabyla platně vlastnické právo k movitým věcem, jež byly součástí podniku prodávajícího – společnosti BRESSON a. s., a to na základě smlouvy o převodu podniku ze dne 29. 10. 2012, a dále, že společnost ZVU POTEZ, a. s., podnik včetně odcizených movitých věcí vložila do základního kapitálu dovolatelky dne 1. 5. 2013. Neztotožňuje se tedy s názorem odvolacího soudu o nedostatku své aktivní legitimace pro vymáhání nároku na náhradu škody za odcizené movité věci, jež byly dříve zadrženy žalovanou za účelem zajištění své pohledávky za právní předchůdkyní žalobkyně. Touto argumentací však dovolatelka přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud ve své rozhodovací pra