23 Cdo 4108/2013 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4108/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:19. 5. 2015 Spisová značka:23 Cdo 4108/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:23.CDO.4108.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:15. 7. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 5.8.2015I.ÚS 2392/15JUDr. David Uhlíř-- Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4108/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně AUGUSTUS spol. s r. o., se sídlem v Praze 10 - Vinohradech, Na Zájezdu 1935/5, PSČ 101 00, IČO 49356160, zastoupené JUDr. Raem Uppaluri, advokátem, se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, proti žalované O2 Czech Republic a. s. (dříve Telefónica Czech Republic, a.s.), se sídlem v Praze 4 - Michle, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, IČO 60193336, zastoupené JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00, o zaplacení částky 147 867 287,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 158/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 314/2010-615, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 125 550 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Antonína Mokrého, advokáta, se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1079/3, PSČ 110 00. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. dubna 2010, č. j. 37 Cm 158/2009-555, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby ji žalovaná zaplatila částku 147 867 287,54 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), žalobkyni uložil, aby zaplatila Městskému soudu v Praze znalečné ve výši 90 090 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III). Žalobkyně se domáhala náhrady ušlého zisku, když škoda jí měla vzniknout tím, že žalovaná vypověděla komisionářskou smlouvu a žalobkyně tak na základě této smlouvy nezískala příslušné plnění. Komisionářskou smlouvu obě strany údajně uzavřely na dobu určitou, a proto ji nebylo možné vypovědět. Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl v této věci v pořadí již třetím rozsudkem soudu prvního stupně, když jeho druhý rozsudek v pořadí byl co do částky 147 867 287,54 Kč s příslušenstvím zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. června 2009, č. j. 23 Odo 1787/2006-470. Nejvyšší soud v tomto rozsudku zaujal názor, že dle jazykového projevu ve smlouvě její účastníci zcela jednoznačně vázali zánik závazkového vztahu na okamžik, kdy žalovaná přestane být organizací s právem emitovat karty, nikoliv na dobu, kdy přestane existovat typ telefonní karty, kterou žalovaná v době uzavření komisionářské smlouvy emitovala. Soudu prvního stupně bylo uloženo zkoumat, zda bylo v době uzavírání komisionářské smlouvy jisté, že žalovaná někdy pozbude právo emitovat karty, resp. zda vůbec takovým právem disponuje, případně zda bylo jisté, že žalovaná již nebude emitovat žádné telefonní karty. Pokud soud dospěje k závěru, že žalovaná disponovala právem emitovat telefonní karty a v době uzavření smlouvy bylo zřejmé, že toto právo v budoucnu jí zanikne, jen nebylo jisté, kdy se tak stane, pak je nutné posuzovat komisionářskou smlouvu jako smlouvu uzavřenou na dobu určitou, kterou nebylo možné platně vypovědět. V opačném případě nelze než uzavřít, že nelze zjistit okamžik, ke kterému má být smlouva podle jejího ustanovení článku VI bodu 1 ukončena, a tudíž se jedná o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, kterou bylo možné platně vypovědět. Soud prvního stupně doplnil dokazování a uzavřel, že v době uzavření smlouvy měla právní předchůdkyně žalované právo emitovat telefonní karty. Tímto právem do současné doby disponuje i žalovaná, přičemž není a v době uzavření komisionářské smlouvy nebylo zřejmé, zda toto právo jí v budoucnosti zanikne. Nelze stanovit určitou událost, ke které by žalovaná přestala emitovat telefonní karty, neboť bylo prokázáno, že je subjektem provozujícím síť veřejných automatů a k jejich provozu vydává i telefonní karty. Zánik by bylo možné vázat k zániku oprávnění žalované poskytovat komunikační služby. Tento zánik je však vázán na moment, jenž možná v budoucnu nastane, ale není zřejmé kdy. S ohledem na závěr Nejvyššího soudu se proto jednalo o smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou, kterou bylo možno vypovědět v souladu s ust. § 668 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. srpna 2011, č. j. 3 Cmo 314/2010-615, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II, změnil jej ve výroku pod bodem III (o náhradě nákladů řízení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž upozornil na to, že doplněním dokazování soudem prvního stupně nedošlo k takové změně skutkového stavu, která by bránila aplikaci právního názoru dovolacího soudu na posuzovanou věc. Po právní stránce se odvolací soud zcela ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, když upozornil na to, že je rovněž vázán právním názorem dovolacího soudu a zdůraznil, že bylo-li prokázáno, že komisionářská smlouva byla platně ukončena, pak není splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že rozhodnutí ve věci má zásadní význam podle § 237 odst. 3 o. s. ř. Podle dovolatelky došlo k porušení kogentních ustanovení § 263, § 266 a § 268 obch. zák., jakož i práva na spravedlivý proces. Soud prvního stupně s odkazem na vázanost právním názorem dovolacího soudu nevyhodnotil nové výslechy svědků řádně. Došlo rovněž k porušení ustanovení § 243d o. s. ř. v souvislosti s § 226 o. s. ř. Provedením těchto důkazů se totiž podstatně změnil skutkový základ sporu. Podle dovolatelky nelze provedené důkazy vyložit jinak, než tak, že statutární zástupci žalované vědomě vyloučili právní odbor ze zapracování připomínky žalobkyně, že smlouva má být podle ústní dohody uzavřena na dobu deseti let a vzali na sebe riziko následků. Odvolací soud měl dle dovolatelky věc zhodnotit i z hlediska toho, zda případně neplatná smlouva nezakládá nárok dovolatelky na náhradu škody s přihlédnutím k § 268 obch. zák. V posuzované věci neměl být aplikován § 35 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Dovolatelka v textu odkazuje na svá předchozí podání, přičemž připojila svá podání z 19. listopadu 2009 a 1. dubna 2010. Dovolatelka upozorňuje na to, že § 266 a § 268 obch. zák. jsou kogentní. Důvodová zpráva k § 266 obch. zák. uvádí, že přebírá úpravu obsaženou v „Úmluvě OSN o smlouvách (Vídeňská úmluva)“ (pozn.: správně „Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží“) vyhlášené pod č. 160/1991 Sb. Veškeré učebnice obchodního práva zdůrazňují, že obchodní právo přikládá větší váhu vůli než projevu. Dovolatelka odkazuje na „učebnici prof. Eliáše Kurz obchodního práva – Obchodní závazky, IV. vydání, z roku 2007, kapitola § 3 str. 45; učebnici Obchodní právo prof. Ireny Pelikánové, vyd. ASPI Wolters Kluwer, 2009, str. 166; učebnici Praktikum teorie práva od prof. Gerlocha a kol., vydavatelství Aleš Čeněk, 2009, str. 104-105“. Dovolatelka upozorňuje na čl. 10 Ústavy, který zakotvuje aplikační přednost vyhlášených mezinárodních smluv před zákonem. Zejména z posledně uvedeného důvodu má za to, že závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 30. června 2009, č. j. 23 Odo 1787/2006-470, nemohly zavazovat podřízené soudy. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť právní otázky týkající se příslušných ustanovení obchodního zákoníku již byly v praxi dovolacího soudu vyřešeny. Dovolatelka se nadto přípustností dovolání vůbec nezabývala. Žalovaná zdůraznila, že veškeré právní otázky týkající se této věci byly již řešeny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2009, č. j. 23 Odo 1787/2006-470. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012