23 Cdo 4255/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4255/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2018 Spisová značka:23 Cdo 4255/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4255.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odpovědnost za vady Náhrada škody Dokazování Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:19. 2. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4255/2017-1572 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce Statutární město České Budějovice, se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 1/1, identifikační číslo osoby 00244732, zastoupeného Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, proti žalované OHL ŽS, a. s., se sídlem v Brně, Burešova 938/17, identifikační číslo osoby 46342796, zastoupené Mgr. Milošem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 71/2, o zaplacení částky 16.704.372,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 25 C 169/2013, o dovolání obou účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 2. 2017, č. j. 22 Co 2256/2016-1422, t a k t o : Dovolání žalované i žalobce se odmítají. Odůvodnění: Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 7. 2016, č. j. 25 C 169/2013-1302, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 625.547 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobci dalších 816.203,50 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku). Dále rozhodl, že žaloba o zaplacení nákladů na dekontaminaci objektů Základních škol Máj I. a II., o zaplacení nákladů na akreditovaný průzkum azbestu ve jmenovaných školách, zpracovaní projektu sanace azbestu, na výkon inspekce účinnosti této sanace a na provedení příslušných měření je důvodnáco do základu (bod III. výroku) a že o výši nároků uvedených pod bodem III. výroku a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (bod IV. výroku). Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 22 Co 2256/2016-1422, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu, s výjimkou té části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, napadla dovoláním žalovaná, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí závisí vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny. Dovolání považuje za důvodné, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že vzhledem k tomu, že dovolání žalované je zejména z důvodu skutkových námitek a z důvodu nesprávně vymezené přípustnosti nepřípustné, navrhuje, aby je dovolací soud jako nepřípustné odmítl, případně, shledá-li dovolací soud dovolání žalované jako přípustné, aby je zamítl jako nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu, v té části, kterou byl potvrzen výrok pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba co do částky 816.203,50 Kč s příslušenstvím, napadl dovoláním také žalobce, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. zdůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud v části odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a v části se jedná o otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dosud vyřešeny. K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, neboť není přípustné, a pokud tak neučiní, aby je zamítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalované. Dospěl k závěru, že dovolání žalované není přípustné. Spatřuje-li žalovaná přípustnost dovolání v závěru odvolacího soudu o existenci a naplnění příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a následkem v podobě kontaminace budov azbestem a vynaložení nákladů v této souvislosti (konkrétně náklady zahrnuté do výroků I. a III. rozsudku soudu prvního stupně, tj. náklady na přepravu žáků do náhradních škol, dekontaminaci objektů, akreditovaný průzkum azbestu, zpracování projektu sanace azbestu, výkon inspekce účinnosti sanace provedení příslušných měření), kterým se dle jejího názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pak touto námitkou přípustnost dovolání nezakládá. Zjišťuje-li se v řízení o náhradu škody, zda protiprávní úkon škůdce a poškozenému vzniklá škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, je otázka existence příčinné souvislosti otázkou skutkovou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 1025). Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána, a v tomto směru jde tedy o otázku skutkových zjištění. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými okolnostmi má být existence vztahu příčiny a následku zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, Soubor C 5514). O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, uveřejněný pod č. 7/1992 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Řetězec příčin ale nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která je pro vznik škody