23 Cdo 4275/2010 — Nejvyšší soud

23 Cdo 4275/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2012 Spisová značka:23 Cdo 4275/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.4275.2010.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 454 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 3. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 4275/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce JUDr. K. A., zastoupeného JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 21, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 4/2020, identifikační číslo osoby 41197518, s adresou pro doručování Praha 1, Na Perštýně 6, zastoupené Mgr. Ondřejem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1219/2, o zaplacení 88 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 171/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2010, č.j. 70 Co 65/2010-74, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které ji mělo vzniknout tím, že žalobce za žalovanou uhradil v roce 2005 léčivý přípravek Visudyne 15 mg (generický název verteporfin), který měla podle žalobce uhradit žalovaná smluvnímu zdravotnickému zařízení na fotodynamickou terapii prováděnou s tímto přípravkem žalobci. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. března 2010, č.j. 70 Co 65/2010-74, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 9. března 2009, č.j. 6 C 171/2006-40, kterým byla výrokem I. zamítnuta žaloba na zaplacení pohledávky ve výši 44 000 Kč s úrokem z prodlení od 18.11.2005 do zaplacení a pohledávky ve výši 44 000 Kč s úrokem z prodlení od 5.12.2005 do zaplacení a výrokem II. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná, neboť žalobci se nepodařilo prokázat, že by žalované vzniklo bezdůvodné obohacení na úkor žalobce ve smyslu § 451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), resp. že plnil podle § 454 obč. zák., co po právu měla plnit žalovaná. Oba soudy vyšly z toho, že úhrada zdravotního úkonu musí být smluvně sjednána mezi zdravotní pojišťovnou a smluvním zdravotnickým zařízením, k čemuž v daném případě ohledně léčení látkou Verteporfin obsaženou v přípravku Visudyne 15 mg nedošlo. Oba soudy konstatovaly, že ve smyslu přílohy č. 1 vyhlášky č. 589/2004 Sb., o úhradách léčiv a potravin pro zvláštní lékařské účely, platné v roce 2005, byla léčivá látka Verteporfin obsažená v přípravku Visudyne 15 mg hrazena ze zdravotního pojištění při splnění dalších předpokladů. Žalovaná by byla podle závěrů obou soudů povinna podle § 17 odst. 1 a § 42 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění v rozhodné době v roce 2005, plnit pouze tehdy, pokud by jí příslušné zdravotnické zařízení předložilo vyúčtování léčivých přípravků pro daný případ společně se zdravotním výkonem, neboť uvedený zákon ukládá zdravotnickému zařízení povinnost předložit zdravotní pojišťovně vyúčtování léčivých přípravků společně se zdravotním výkonem, nikoliv samostatně. Jestliže však žalovaná takové vyúčtování pro daný případ neobdržela, nebyl dán právní důvod, aby pojišťovna v tomto směru vůči zdravotnickému zařízení (Fakultní nemocnice Královské Vinohrady) něco plnila, tudíž podle závěru obou soudů nemůže žalobce důvodně tvrdit, že plnil za žalovanou, co po právu měla plnit žalovaná. Pokud žalobce namítal, že v roce 2005 v příloze č.1 zákona č. 48/1997 Sb., obsahující seznam zdravotních výkonů nehrazených z veřejného zdravotního pojištění, nebyl uveden žalobci prováděný úkon, a tudíž měl právo na plnou úhradu takového zákroku, odvolací soud jeho námitku neuznal za oprávněnou. Za podstatné považoval skutečnost, že žalovaná neměla se zdravotnickým zařízením, kde žalobce absolvoval fotodynamickou terapii s přípravkem Visudyne 15 mg, sjednanou úhradu takového úkonu ve smlouvě o poskytování zdravotní péče. Uvedený léčebný přípravek nebylo možno podle závěru odvolacího soudu uhradit ani způsobem podle § 16 zákona č. 48/1997 Sb., neboť pro takový postup nebyl dán předchozí souhlas revizního lékaře žalované. Ze všech těchto důvodů odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže žalobu na zaplacení požadované částky zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. Poukazuje na ustanovení čl. 31 Listiny základních práv a svobod o bezplatné zdravotní péči za podmínek stanovených zákonem a nesouhlasí s tím, že tomuto ústavnímu právu žalobce nadřadil odvolací soud princip smluvní volnosti mezi žalovanou a zdravotnickým zařízením. Podle dovolatele nelze připustit, aby bylo zákonem garantované právo pojištěnce na výběr zdravotnického zařízení, jež je ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně, zdravotní pojišťovnou fakticky omezováno tak, že úhradu určité zdravotní péče některým zdravotnickým zařízením, jež jsou k ní ve smluvní vztahu, smluvně vyloučí. Žalobce poukazuje na řadu soudních rozhodnutí, která se podle něj týkají analogických situací a řešící otázku bezdůvodného obohacení. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po té, co zjistil, že dovolání žalobce bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustano