23 Cdo 436/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 436/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 9. 2012 Spisová značka:23 Cdo 436/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.436.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 544 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:4. 10. 2012 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 29.11.2012IV.ÚS 4522/12JUDr. Miloslav Výbornýodmítnuto16.1.2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 436/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobce Město Chrastava, Nám. 1. Máje 1, identifikační číslo osoby 00262871, zastoupené Mgr. Martinem Vondroušem, advokátem se sídlem Liberec, Chrastavská 273/30, proti žalované Integra stavby a.s. (dříve Integra Liberec a.s.), se sídlem Liberec, Hrádecká 156, PSČ 460 01, identifikační číslo osoby 25014391, zastoupené JUDr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Ul. 28. října 31, o zaplacení částky 7 280 046 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 227/2004 o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 30. září 2010, č.j. 36 Co 523/2009-238, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Vondrouše, advokáta se sídlem Liberec, Chrastavská 273/30. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. září 2010, č.j. 36 Co 523/2009-238, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. června 2009, č.j. 26 C 227/2004-198, kterým bylo výrokem I. žalované uloženo zaplatit žalobci 7 280 046 Kč, výrokem II. byla žaloba co do částky 10 341 104 Kč zamítnuta a výroky III. až V. rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; výrokem II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel z dokazování provedeného okresním soudem a učinil zjištění, že mezi účastníky byla dne 10.5.2000 uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo provedení splaškové kanalizace a přípojky v Chrastavě. Účastníci smlouvy sjednali počátek provádění díla na den 2.6.2000 a jeho dokončení na 2.10.2000. Pro případ porušení smlouvy si domluvili sankce v podobě smluvní pokuty jednak za prodlení s provedením díla ve výši 0,3 % z ceny díla za každý den prodlení, a jednak za prodlení s odstraňováním vad či nedodělků zjištěných prohlídkou nebo v záruční době ve výši 1 000 Kč za každou vadu díla a den prodlení; při porušení povinnosti ze strany objednatele spočívající v prodlení se zaplacením díla byla sjednána smluvní pokuta ve výši 1% denně z dlužné částky. Smluvní strany k uvedené smlouvě sjednaly dne 31.10.2000 dodatek č. 1, který měnil smlouvu a jehož předmětem byla 3 samostatní díla a tomu odpovídající navýšení původní ceny díla o částku 2 067 946 Kč, dále o částku 1 299 890 Kč a o 1 029 890 Kč s termíny dokončení jednotlivých děl do 30.6.2001, 30.11.2000 a 31.12.2000. Dílo bylo podle zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, předáno podle předávacího protokolu žalobci dne 18.7.2001 s tím, že dílo má vady a byly stanoveny termíny odstranění konkrétních vad, a to u jedné skupiny vad na den 31.7.2001, dalších na 31.10.2001 a dalších na 23.1.2002 a 23.3.2002. Všechny vady a nedodělky byly odstraněny až 4.8.2003, jak vyplynulo z protokolu o odstranění vad a nedodělků. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který při výpočtu smluvní pokuty za pozdní předání díla podle původní smlouvy o dílo ze dne 10.5.2000 vyšel ze znaleckého posudku, který určil maximální dobu potřebnou k provedení díla včetně požadavku objednatele na vícepráce na dobu do 30.6.2001, a proto určil majetkovou sankci za prodlení s dodáním díla předaného dne 18.7.2001 za 17 dnů v celkové výši 786 046 Kč. Při určení majetkové sankce za prodlení s odstraněním vad díla a nedodělků vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně a z dat, jak uvedl žalobce v dopise ze dne 18.6.2003, jehož obsah účastníci nezpochybnili, a proto se ztotožnil se soudem prvního stupně, že tato výše smluvní sankce činí 6 494 000 Kč. Odvolací soud z uvedených důvodů potvrdil jako věcně správný rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobci smluvní pokutu celkem ve výši 7 280 046 Kč v souladu s právní úpravou smluvní pokuty v § 544 a § 545 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a v § 300 – 302 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť se mezi účastníky jednalo o obchodní závazkový vztah upravený ustanovením § 261 odst. 2 obch. zák.; potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku, kterým byla žaloba ve zbytku, co do částky 10 341 104 Kč, zamítnuta. Pokud žalovaná namítala nepřiměřenost smluvní pokuty a navrhovala její moderaci, odvolací soud se ztotožnil s závěrem soudu prvního stupně, který k moderaci smluvní pokuty nepřistoupil z důvodu, že by snížením smluvní pokuty zasáhl do podmínek veřejné soutěže, na jejímž základě získala žalovaná objednávku od žalobce. Odvolací soud při právním posouzení přihlédl i k právnímu názoru prezentovanému v rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (VZ)/S15/04-151/1372/04-Va, podle kterého je výše smluvní pokuty jedním z hodnocených kritérií preferovaných zadavatelem, a též ke skutečnosti, že samotná žalovaná, jako zhotovitelka, navrhla výši majetkové sankce. Neshledal důvodnou ani námitku žalované, že sjednaná smluvní pokuta je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, a to právě s ohledem na skutečnost, že její sjednaná výše vycházela z návrhu žalované, jako zhotovitelky. Za neoprávněnou považoval odvolací soud i námitku žalované, že změny smlouvy jsou neplatné pro rozpor s podmínkami veřejné soutěže, neboť změny byly odůvodněny nutností provedení prací nezbytných pro kvalitní splnění díla, jejichž potřeba se objevila až v průběhu prováděných prací, přičemž jejich rozsah nedosáhl ani poloviny hodnoty veřejné zakázky. Nedůvodnými shledal odvolací soud i námitky žalované, že nebyla v prodlení s plněním díla a ani v prodlení s odstraňováním vad, a že dohoda o výši smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy i proto, že žalobce dílo převzal a užíval jej bez omezení. Odvolací soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soud České republiky konstatoval, že má-li provedené dílo vady, byť nebránící jeho užívání, není ve smyslu § 554 obch. zák. řádně ukončeno, a to ani pokud jej objednatel převezme. Namítala-li žalovaná až v odvolání, že nebylo přihlédnuto k započtení její pohledávky vůči uplatněné pohledávce žalobce, odvolací soud konstatoval, že ze strany žalované nebyl vznesen požadavek na vrácení pozastávky, a to ani formou započtení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu § 241a písm. 2 odst. b) o. s. ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Z obsahu dovolání vyplývá, že brojí proti potvrzení vyhovujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně týkající se částky 7 280 046 Kč a výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná namítá, že nebyla v prodlení s plněním díla, neboť na základě a pokynů žalobce prováděla změny a rozšíření, jakož i nová díla a to v rozsahu nejméně 50% původně sjednaného objemu prací. Podle dovolatelky odvolací soud neměl proto vyhovět návrhu žalobce na zaplacení smluvní pokuty. Namítá rovněž, že odvolací soud posoudil otázku přiměřenosti smluvní pokuty v rozporu s ustálenou judikaturou, když se pouze omezil na konstatování, že by takovým posouzením zasáhl do výběrového řízení. Sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,3% z ceny díla za každý započatý den prodlení by podle dovolatelky znamenala v podstatě postih ve výši 100% ceny díla za rok, což je v rozporu s dobrými mravy a takové ujednání o smluvní pokutě mělo být posouzeno jako neplatné. Uvedené ujednání je podle mínění dovolatelky i mimo rámec poctivého obchodního styku. Výši smluvní pokuty považuje za nepřiměřenou s ohledem na význam a hodnotu zajišťované povinnosti. Dovolatelka se domnívá, že