23 Cdo 45/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 45/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 3. 2023 Spisová značka:23 Cdo 45/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.45.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 45/2022-235 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce T. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Zitou Chvojanovou, advokátkou se sídlem v Rakovníku, Na Sekyře 164, PSČ 269 01, proti žalované J. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Vojtěchem Veverkou, se sídlem v Kladně, Hajnova 40, PSČ 272 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce J. S., nar. XY, bytem v XY, o zaplacení částky 300 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 111/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 25 Co 131/2021-210, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce. III. Ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 31. 3. 2021, č. j. 4 C 111/2019-160, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda, že žalobce zůstane se svou rodinou bydlet v domě, který byl ve spoluvlastnictví jeho rodičů, oproti tomu provede práce na domě, spočívající zejména ve změně nebytových prostor v přízemí na byt, a současně bude hradit i další výdaje s domem spojené. Tento stav trval několik let až do doby, než žalovaná odešla a došlo k prodeji tohoto domu spolu s dalšími nemovitostmi. Před prodejem předmětného domu došlo k uzavření dohody o narovnání, podle níž dosavadní závazek, že žalobce bude spolu s rodinou bydlet v domě ve vlastnictví rodičů a oproti tomu bude hradit výdaje související s domem a náklady související se změnou nebytových prostor na byt v přízemí, byl s ohledem na možný budoucí prodej nemovitostí ve vlastnictví jeho rodičů nahrazen novým závazkem, že žalobci bude vyplacena z kupní ceny částka 600 000 Kč, každým z rodičů ve výši 300 000 Kč. K tomu došlo pouze ze strany vedlejšího účastníka, otce žalobce. Soud prvního stupně vyložil, že narovnáním ve smyslu § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), mohou být mezi účastníky upraveny jakákoliv sporná práva a povinnosti, jimiž mohou disponovat. Sporností práv a povinností ve smyslu citovaného ustanovení se míní rozdílný názor účastníků na otázku existence, platnosti závazku, jeho kauzy či obsahu. Stačí, že jedné ze stran se určité právo, které je součástí jejich vzájemného právního vztahu, jeví sporným bez ohledu na to, zda spor objektivně existuje. Účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že se původní závazek zruší a nahradí se novým. Taková dohoda o narovnání je vždy samostatným zavazovacím důvodem. Písemná forma nebyla požadována zákonem, když ani původní dohoda nebyla v písemné formě. Soud uzavřel, že hodnotil projev vůle stran podle obsahu a vůle. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 9. 2021, č. j. 25 Co 131/2021-210, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změnil tak, že lhůta k plnění činí třicet dnů, jinak jej potvrdil (výrok pod bodem I), ve výroku pod bodem II změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 93 700 Kč a lhůta k plnění třicet dnů, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky pod body III, IV a V). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K odvolání žalované uvedl, že v něm především zpochybňuje, že by se zavázala žalobci zaplatit částku 300 000 Kč. Podle odvolacího soudu však z provedeného dokazování byla tato skutečnost prokázána. Podle odvolacího soudu byla tímto novým závazkem nahrazována původní dohoda mezi účastníky řízení, dle které žalobce provedl stavební práce v domě žalované a vedlejšího účastníka na své náklady, se svou rodinou v domě bydlel a hradil další náklady s nemovitostí spojené. Žalovaná nesouhlasí s tím, že by tyto práce provedené žalobcem anebo na jeho náklady mohly nemovitost zhodnotit. Odvolací soud však připomněl, že vzhledem ke skutečnosti, že předmětem řízení není vydání bezdůvodného obohacení, není otázka zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví osoby odlišné od žalobce jím provedenými investicemi podstatná. V souvislosti s drobnými nesrovnalostmi ve výpovědích žalobce, vedlejšího účastníka na straně žalobce a svědkyně V. D. S. odvolací soud uvedl, že ty lze vysvětlit jednak během času, ale také tím, že v té době spolu účastníci jako osoby vzájemně blízké – matka, otec, syn – komunikovali, neměli tak žádný důvod soustředit se na jednotlivosti něčeho, o čem v té době byli zjevně zajedno. Ve zbytku odkázal odvolací soud na závěry soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Důvodem dovolání je podle žalované skutečnost, že odvolací soud při řešení otázky, zda žalobce má podle hmotného práva nárok na plnění, které po žalované žádal svou žalobou o zaplacení, učinil nesprávný hmotněprávní názor o otázkách, zda a) žalobce tvrdil v tomto řízení v dostatečném rozsahu skutek tak, aby o něm mohl soud prvního stupně rozhodnout, a zda b) lze skutek vyplývající podle názoru odvolacího soudu z provedeného dokazování po hmotněprávní stránce kvalifikovat jako ústně uzavřené narovnání podle § 1903 a násl. o. z. Žalovaná namítá, že na základě provedeného dokazování nelze zjistit skutkový stav, který by odůvodňoval závěr, že mezi žalobcem, vedlejším účastníkem a žalovanou bylo před uzavřením kupní smlouvy uzavřeno jakékoliv ujednání, které by mělo za následek vznik práva žalobce na zaplacení požadované částky. Při řešení těchto otázek se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené např. v rozhodnutích sp. zn. 32 Cdo 395/2018 a 33 Cdo 327/2012. Kromě toho odvolací soud zatížil své rozhodnutí procesní vadou, neboť nesprávně vyřešil jemu předloženou otázku procesního práva, zda splňoval rozsudek soudu prvního stupně požadavky § 157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), čímž se odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu vyjádřených v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2543/2011. V další části dovolání pak žalovaná namítala, že žalobce nikdy netvrdil, jakým způsobem měla být předmětná dohoda o zaplacení 300 000 Kč každým z rodičů uzavřena, kde se tak stalo, ani jakým způsobem projevily strany této dohody svou vůli. Podle žalované žalobce adekvátně nezareagoval ani na poučení ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně následně skutkový stav kvalifikoval jako dohodu o narovnání podle § 1903 o. z., aniž by o tomto právním závěru některého z účastníků předem vyrozuměl. Dovolatelka odkázala na závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 395/2018, podle nichž otázka, zda účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, a pokud ano, která sporná či pochybná práva byla předmětem narovnání a které dosavadní závazky zanikly a byly nahrazeny závazkem vyplývajícím z narovnání, má pro rozhodnutí ve věci stěžejní význam. Žalobce nikdy netvrdil, že by dohoda uzavřená mezi ním, vedlejším účastníkem a žalovanou byla dohodou o narovnání (podle nové úpravy narovnáním), resp. Ani netvrdil, že by měla podstatné náležitosti této dohody. Nikdy netvrdil, že by předmětem této dohody bylo zrušení dosud sporných práv žalobce z bezdůvodného obohacení, tato práva žalobce nikdy výslovně neoznačoval a ani netvrdil, že by závazek žalované a vedlejšího účastníka měl nahrazovat zrušená práva z tohoto bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně kvalifikoval skutek podle § 1903 o. z., ačkoliv z tvrzení žalobce ani z provedeného dokazování nevyplývalo, že by se strany této dohody shodly na tom, že nějaká konkrétně určená práva budou zrušena a nahrazena jinými. Podle žalované šly soudy ve své úvaze nad rámec tvrzení žalobce, že (údajně prokázaná) tvrzení žalobce umožňují skutek kvalifikovat jako ústně uzavřenou dohodu o narovnání. Soudy podle žalované rozhodovaly na podkladě neúplného tvrzení žalobce a nahrazo