23 Cdo 5/2026 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5/2026 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2026 Spisová značka:23 Cdo 5/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.5.2026.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 157 odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:22. 3. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1316/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 5/2026-508 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Sanatorium doktora Aloise Kutíka s.r.o., se sídlem v Novém Městě nad Metují, Družební 918, identifikační číslo osoby 05444349, zastoupené JUDr. Martinem Soukupem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 2575/31, proti žalovaným 1) A. M. a 2) M. M., oba zastoupeni Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, o zaplacení 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 492/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, č. j. 69 Co 278/2025-490, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 4. 2025, č. j. 28 C 492/2022-445, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 4 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaných původně zaplacení částky 7 100 000 Kč s příslušenstvím, v průběhu řízení před soudem prvního stupně však vzala žalobu částečně zpět ohledně částky 3 100 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně v této části řízení zastavil usnesením ze dne 24. 10. 2023, č. j. 28 C 492/2022-198. 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení několika otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či některé z nich nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto otázky: (a) Otázka dispozitivnosti § 1786 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), která dle názoru dovolatelky nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Namítala, že soudy obou stupňů nesprávně uzavřely, že smluvní strany ve smlouvě o smlouvě budoucí ujednáním o povinnosti zavázané strany uzavřít smlouvu do určitého data modifikovaly normu § 1786 o. z. tak, že povinnost budoucího kupujícího uzavřít kupní smlouvu vznikla automaticky uplynutím lhůty sjednané ve smlouvě, aniž by byla nutná jakákoliv výzva ze strany budoucích prodávajících. Dovolatelka namítala, že žalovaní nikdy neučinili kvalifikovanou výzvu k uzavření kupní smlouvy, povinnost právního předchůdce dovolatelky smlouvu uzavřít tak nikdy nedospěla a nemohlo dojít k jejímu porušení ani ke vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty. Závěr odvolacího soudu neodpovídá logice kontraktačního procesu. Dovolatelka odkázala na judikaturu k dnes již neúčinnému zákonu č. 40/1964 Sb., z níž plyne, že sjednání odchylné úpravy by muselo být přesné a řešit celý postup, jinak by mohlo ohrozit záměr smluvních stran. (b) Otázka aplikace moderačního práva podle § 2051 o. z. při nulové prokázané škodě. Dovolatelka namítala, že odvolací soud sice vycházel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ovšem jeho metodiku aplikoval nesprávně. Namítala, že ze závěru soudů, že škoda nebyla objasněna, vyplývá, že škoda nevznikla. Poukázala na to, že žalovaní uváděli, že jim měla vzniknout škoda ve výši 7 100 000 Kč z následného prodeje nemovitosti za nižší cenu, ovšem toto tvrzení bylo dle názoru dovolatelky vyloučeno svědeckou výpovědí konečného kupce nemovitosti, z níž vyplynulo, že se prodej realizoval za cenu nabídnutou žalovanými. Namítala, že odvolací soud rezignoval na posouzení přiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na všechny okolnosti, zejména s ohledem na skutečně vzniklou škodu. Dle dovolatelky měly soudy učinit z provedeného dokazování závěr, že žalovaní neprokázali vznik škody a že naopak žalobkyně její existenci relevantně zpochybnila. Soudy však učinily nesprávný závěr, že škoda nebyla objasněna. (c) Otázka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí jako vady řízení. Dovolatelka namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil její námitku vadného hodnocení důkazů a nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se s jejími námitkami vypořádal toliko s obecným paušálním odůvodněním a ignoroval tak zásadní pochybení soudu prvního stupně, který namísto toho, aby v odůvodnění svého rozsudku popsal úvahu o hodnocení důkazů a učiněné skutkové závěry, pouze mechanicky reprodukoval obsah spisu a svědeckých výpovědí, aniž by popsal, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Podle dovolatelky se tak odvolací soud při řešení otázky požadavků kladených na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. Odvolací soud tím, že nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, sám zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. (d) Otázka platnosti jednostranného započtení dosud nesplatné započítávané pohledávky. Dovolatelka namítala, že soudy dospěly k závěru, že pohledávka žalobkyně na vrácení zálohy zanikla započtením a zcela rezignovaly na přezkum základních hmotněprávních podmínek platnosti takového úkonu. Podle dovolatelky nelze dopis právního zástupce žalovaných ze dne 8. 10. 2020 považovat za projev vůle směřující k započtení, nýbrž jde o pouhé informativní sdělení, že žalovaní provedli jednostranný zápočet. Uvedený dopis neobsahoval projev vůle započíst pohledávky a nemohl tak způsobit jejich zánik. Dovolatelka dále namítala, že soudy zcela opomenuly zabývat se splatností započítávané pohledávky žalovaných, tedy splatností pohledávky na zaplacení smluvní pokuty. Vzhledem k tomu, že splatnost smluvní pokuty není stanovena zákonem a nastává až na základě výzvy věřitele k úhradě a že v řízení nebylo prokázáno, kdy její splatnost nastala, nemohlo dojít ani k platnému jednostrannému započtení. Zápočet pohledávky proto dovolatelka považovala za neplatný pro nesplnění základní hmotněprávní podmínky dle judikatury Nejvyššího soudu. 4. Dovolatelka v dovolání rovněž navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, konkrétně jeho druhého výroku o povinnosti nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení, a rovněž navrhla odklad vykonatelnosti výroku o nákladech řízení v rozsudku soudu prvního stupně. Návrh na odklad vykonatelnosti odůvodnila tím, že výkonem napadených rozhodnutí v jejich nákladových výrocích by jí vznikla závažná a jen obtížně napravitelná újma, neboť hradit částku přesahující 1 500 000 Kč by představovalo citelný zásah do jejích hospodářských poměrů. 5. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se n