23 Cdo 500/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 500/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 3. 2021 Spisová značka:23 Cdo 500/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.500.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Duševní vlastnictví Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 6 předpisu č. 478/1992Sb. § 19 předpisu č. 478/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 6. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 500/2021-247 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně UNITES Systems a.s., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Kpt. Macha 1372, PSČ 757 01, identifikační číslo osoby 25863665, zastoupené Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 777, PSČ 760 01, proti žalované VAV elektronic, s.r.o., se sídlem v Prostějově, Netušilova 1616/15, PSČ 796 01, identifikační číslo osoby 29265142, zastoupené Mgr. Martinem Greplem, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 586/7, PSČ 779 00, o určení majitele užitného vzoru, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 8/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2020, č. j. 3 Cmo 193/2019-231, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Napadeným rozsudkem odvolací soud ve věci samé potvrdil ve správném znění rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2019, č. j. 2 Cm 8/2016-193, kterým soud prvního stupně určil, že majitelem užitného vzoru č. 23005 s názvem „Elektronický regulátor teploty“ byla ke dni 5. 12. 2011, tj. k datu jeho zápisu do rejstříku užitných vzorů Úřadem průmyslového vlastnictví, žalobkyně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je majitelem předmětného užitného vzoru vytvořeného v souvislosti se smlouvou o spolupráci uzavřené mezi účastnicemi dne 28. 7. 2011, neboť původci tohoto technického řešení jsou osoby vykonávající tvořivou práci pro žalobkyni. Na žalobkyni tak přešlo právo na užitný vzor, přičemž žalobkyně toto právo na žalovanou žádným způsobem nepřevedla. Žalovaná na svoji obranu tvrdila, že původci předmětného technického řešení jsou společníci žalované. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyně v řízení prokázala, že na ni přešlo právo na užitný vzor z jeho původců, a tudíž měla právo být zapsána v rejstříku užitných vzorů. Proto je nárok žalobkyně na určení majitele předmětného užitného vzoru podle § 6, § 19 a § 21 odst. 2 zákona č. 478/1992 Sb., o užitných vzorech, ve spojení s § 9 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích, opodstatněný. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dle žalované vyřešena. Žalovaná „nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, pokud vymezil předmět jednání a dokazování tak, že předmět řízení o určení vlastnictví (původcovství) užitného vzoru omezil pouze na řízení o prokázání autorství zakresleného blokového schématu bez souvislostí spojených s technickým popisem a faktickým fungováním zapsaného užitného vzoru, neučinil předmětem dokazování samotnou funkcionalitu technického řešení a její původcovství a navazující určení vlastnictví a konečně soud nepostupoval procesně správně, pokud nevyhověl žádosti žalovaného o odročení jednání, na kterém byl vyslechnut znalec zpracovávající znalecký posudek, na jehož základě soud formuloval následně svůj právní názor a o věci rozhodl“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). Může-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Zároveň je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 23 Cdo 443/2019). Dovolací soud není oprávněn si otázku přípustnosti vymezit sám, neboť by tím došlo k porušení základních procesních zásad, na nichž je dovolací řízení založeno, zejména zásady dispoziční a zásady rovnosti účastníků řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5378/2016). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Tuto povinnost dovolatel splní, koncipuje-li své dovolání tak, aby z jeho obsahu bylo zřejmé, kterou otázku hmotného nebo procesního práva podle jeho názoru odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nebo která nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem (podle mínění dovolatele) odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla řádně vymezena otázka přípustnost