23 Cdo 5186/2009 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5186/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 3. 2011 Spisová značka:23 Cdo 5186/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.5186.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 5. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 5186/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., v právní věci žalobce GLOBAL CAPITAL, s. r. o., se sídlem Blanická 25/922, 120 00 Praha 2, IČ 25 83 99 00, proti žalovanému: A. V. I., o zaplacení 200.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 40/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. července 2009, č. j. 3 Cmo 89/2009-137, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. září 2008, č. j. 46 Cm 40/2007-73 tak, že žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč, se zamítá (výrok I.) a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 42.500,- Kč (výrok II.). Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce jako mandant a žalovaný jako mandatář uzavřeli mandátní smlouvu ze dne 1. 3. 2005 podle ustanovení § 566 an. obchodního zákoníku (dále též „obch. zák.“), v níž mj. sjednali konkurenční doložku, podle níž se žalovaný zavázal, že nebude po dobu trvání této smlouvy vykonávat činnost, k jejímuž výkonu se zavázal, a to jak na svůj účet či na účet jakékoli třetí osoby, účastnit se podnikání v jiné společnosti se stejným nebo podobným předmětem podnikání žalobce, nebo být zaměstnancem u jiné osoby se stejným nebo obdobným předmětem podnikání mandanta. Zároveň se žalovaný zavázal, že po dobu jednoho roku po ukončení tohoto smluvního vztahu nebude vykonávat bez předchozího písemného souhlasu mandanta realitní činnost. Pro případ nedodržení této dohodnutí povinnosti se strany sjednaly smluvní pokutu 200.000 Kč. Soud prvního stupně dovodil, že strany si mohou dispozitivně sjednat konkurenční doložku i v jiných smluvních typech, než je smlouva o obchodním zastoupení s kogentní úpravou v ustanovení § 672a obch. zák. V předmětné konkurenční doložce nebylo podle soudu prvního stupně sjednáno vymezené území nebo okruh osob na tomto území a dále doložka musí být spravedlivě vyvážená, nesmí omezit činnost obchodního zástupce po skončení obchodního zastoupení více než odpovídá pravidlům poctivého obchodního styku. Žalovaný měl oprávnění k realitní činnosti již před uzavřením předmětné mandátní smlouvy a ze smlouvy také nevyplývá, že žalobce poskytl žalovanému kompenzační plnění (např. zaškolení), odůvodňující sjednání předmětné konkurenční doložky. Výše odměny podle mandátní smlouvy zcela závisela jen na objemu finančního plnění získaného mandatářem pro mandanta. Z uvedených důvodů soud prvního stupně uzavřel, že konkurenční doložka v předmětné mandátní smlouvě není vyvážená, není stanoveno území a okruh osob na tomto území, vůči kterému nesmí žalovaný vykonávat předmětnou činnost (§ 672a odst. 1 obch. zák.) a konkurenční doložka je tak neplatná podle § 672a odst. 2 obch. zák. Soudu proto nezbylo než žalobu zamítnout. Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (odstavec prvý výroku) a uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 41.900,- Kč (odstavec druhý výroku). Podle názoru odvolacího soudu soud prvního stupně učinil dostatečná skutková zjištění, z nichž vyvodil správné skutkové závěry a jím i zcela odpovídající správný právní závěr. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně usoudil, že účastníci uzavřeli smlouvu mandátní podle § 566 an. obch. zák., podle názoru odvolacího soudu však podle obsahu zčásti jde též o smlouvu o obchodním zastoupení podle § 652 an. obch. zák., v nichž se žalovaný jako obchodní zástupce zavázal dlouhodobě pro zastoupeného vyvíjet činnost směřující k uzavírání určitého druhu smluv (v tomto případě vyhledávat zájemce o uzavření realitních obchodů) a při této činnosti jako mandatář sjednávat a uzavírat vymezené obchody jménem zastoupeného jako mandanta a na jeho účet a činit přitom (ve smyslu § 654 odst. 2 obch. zák.) právní úkony jménem zastoupeného. Na danou smlouvu se tudíž přímo aplikuje rovněž kogentní ustanoveni § 672a obch. zák., od něhož se posuzovaná smlouva nemohla odchýlit (§ 263 odst. 1 obch. zák.). Konkurenční doložka ujednaná v čl. III. bod 6 smlouvy stanovení územního rozsahu postrádá a odporuje tedy podmínkám uvedeným v § 672a odst. 1 obch. zák. a je proto podle odst. 2 cit. ustanovení neplatná. Tato neplatnost je stanovena na ochranu obchodního zástupce a jde tedy o neplatnost relativní, jíž se může vzhledem k ustanovení § 267 odst. 1 věta první obch. zák. dovolat jen obchodní zástupce. V dané věci tak žalovaný jako obchodní zástupce učinil v řízení před soudem prvního stupně. Odvolací soud proto uzavřel, že nebyl-li platně sjednán zákaz konkurence, není tu závazek, jehož porušením by vznikl žalobci vůči žalovanému nárok na smluvní pokutu, sjednanou pro tento případ (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 508/2009). Odvolací soud z uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku ve věci samé, zamítajícím žalobu, jako věcně správný potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu, dále též „o. s. ř.“). Dovoláním ze dne 5. 11. 2009 žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu a to jak výrok ve věcí samé, tak i výrok o nákladech řízení. V dovolání dovolatel blíže nekonkretizoval, v čem spatřuje přípustnost dovolání a jaké uplatňuje dovolací důvody. V dovolání dovolatel kriticky poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 508/2009 v obdobné věci žalobce proti žalovanému T. L., které má za nepřesvědčivé. V předmětné věci dovolatel popisuje svou obchodní činnost a způsoby její realizace na realitním trhu v České republice. Ve vztahu k žalovanému jako živnostníkovi žalobce považoval za vhodný smluvní typ mandátní smlouvy s formálními znaky obchodního zastoupení ve smyslu § 654 obch. zák., a to dle dohodnutých druhů činnosti po celém území ČR. Dovolatel nesouhlasí s posouzením odvolacího soudu, že žalobce uplatnil smluvní sankci pouze z dohodnuté konkurenční doložky a právní názor odvolacího soudu, že jde v tomto případě o smluvní typ obchodního zastoupení má za neodůvodněnou právní konstrukci, odporující zákonu. V daném případě by obchodní zástupce musel jednat podle § 655 obch. zák. s odbornou péčí, a tento znak žalovaný nesplňoval. Nenaplnění podmínek konkurenční doložky, odvozované z kogentní úpravy obchodního zastoupení, není podle odvolatele právně relevantní. K otázce nákladů řízení dovolatel namítá, že žalovaný se dopustil proti žalobci trestné činnosti, když zálohové finanční prostředky žalobce složil na účet své manželky jako advokátky v předmětné věci. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že vzhledem k datu vyhlášení (vydání) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (27. 7. 2009) se na podané dovolání vztahuje úprava občanského soudního řádu včetně novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009 (srov. bod 12 čl. II. přechodných ustanovení cit. zákona). Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), konstatoval, že dovolání může být v daném případě přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (a není přípustné dle písm. b) a to za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění). V případech uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. je tedy jediným způsobilým dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.). Dovola