23 Cdo 558/2025 — Nejvyšší soud

23 Cdo 558/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:23 Cdo 558/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:23.CDO.558.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nekalá soutěž Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2984 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:30. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 741/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 558/2025-865 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně RAMISSIO LTD, se sídlem v Londýně, Q 35A Astbury Road, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 09403996, jednající prostřednictvím RAMISSIO LTD, odštěpný závod, se sídlem v Praze 6, Za Hládkovem 973/4, Střešovice, identifikační číslo osoby 04201540, zastoupené Mgr. Adamem Preisslerem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, V Jezerách 226, proti žalovanému Michalu Karmazínovi, se sídlem v Brně, Mlýnská 326/13, identifikační číslo osoby 70457522, zastoupenému JUDr. Michalem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Jakubská 121/1, o ochranu před nekalou soutěží, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 61/17 Cm 9/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2024, č. j. 4 Cmo 11/2024-815, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 600 do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): 1. Krajský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 10. 2023, č. j. 17 Cm 9/2020-740, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 4. 2024, č. j. 61/17 Cm 9/2020-782, uložil žalovanému povinnost zdržet se do tří dnů od právní moci rozsudku šíření tvrzení a varování tam uvedených, a to bez ohledu na způsob šíření sdělení a na použité médium (výrok I), uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni jako přiměřené zadostiučinění částku ve výši 400 000 Kč (výrok II), dále žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se šíření tam uvedeného tvrzení zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok IV) a vůči státu (výrok V). 2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, V a v části výroku II, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč (první výrok), ve zbývající části výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba se v této části zamítá (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok). 3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v rozsahu prvního výroku dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky, zda je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud před uzavřením dokazování eviduje v soudním spise konečné rozhodnutí ve věci obsahující výrokovou část i skutková zjištění a jejich hodnocení. Tato otázka dle dovolatele dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně dovolatel namítal, že při nahlížení do spisu v průběhu řízení před soudem prvního stupně přibližně tři měsíce před vydáním rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé spatřil jeho právní zástupce ve spise listinu s názvem „Rozsudek“ a jednalo se o podstatnou část rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch žalovaného. Namítal, že soud ovlivnil to, jak účastníci vnímají jeho nestrannost, a také jejich motivaci předkládat soudu důkazní návrhy, když ze spisu bylo zřejmé, že soud má již rozhodnuto před tím, než bylo skončeno dokazování. Rovněž namítal, že postup soudu prvního stupně mohl ovlivnit i samotné hodnocení důkazů, když soud již měl před ukončením dokazování předem připravené rozhodnutí. Dovolatel rovněž považoval za nedostatečné, jak se s touto námitkou vypořádal odvolací soud. 4. Druhá námitka dovolatele se týkala porušení zásady rovnosti účastníků řízení, kterou spatřoval v procesním pochybení soudu při výslechu svědků. Rovněž uvedl, že ani tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatel namítal, že soud prvního stupně neumožnil, aby byly provedeny důkazy, které žalovaný navrhl k prokázání svých tvrzení, a důkazní návrhy zamítl bez jakéhokoliv racionálního odůvodnění, čímž se odchýlil od judikatury Ústavního soudu, na kterou dovolatel odkázal. Rovněž namítal, že při samotném výslechu svědků nedostali svědci navržení žalovaným možnost vyjádřit se k věci komplexně na rozdíl od svědků navržených protistranou a při výslechu svědků soud nepřípustně a nedůvodně selektoval otázky žalovaného. Dovolatel z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. 5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť dovolatel neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a navrhla, aby bylo odmítnuto a aby jí byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. 6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné. 7. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 9. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 10. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). 11. Dovolání není přípustné. 12. První dovolatelova námitka, zda je porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud před uzavřením dokazování eviduje v soudním spise konečné rozhodnutí ve věci obsahující výrokovou část i skutková zjištění a jejich hodnocení, nezaloží přípustnost dovolání. 13. Touto námitkou ve skutečnosti dovolatel neformuluje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo (tj. otázku, kterou by odvolací soud z hlediska předmětu rozhodování v dovoláním napadeném rozhodnutí řešil a jejíž vyřešení by tak mělo za následek nesprávnost tohoto rozhodnutí z důvodu nesprávného právního posouzení věci), nýbrž překládá dovolacímu soudu námitku vady řízení, tedy vady v činnostech nebo opomenutích odvolacího soudu při provádění jednotlivých úkonů. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil, a to zcela bez ohledu, jak dovolatel po formální stránce předpoklad přípustnosti svého dovolání formuloval, kupříkladu zda tak učinil gramaticky vzato formou (jedné) věty tázací či nikoli, nebo zda svoji argumentaci nějak „pojmenoval“ (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu