23 Cdo 5843/2017 — Nejvyšší soud

23 Cdo 5843/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 4. 2018 Spisová značka:23 Cdo 5843/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5843.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Nekalá soutěž Dotčené předpisy:§ 2988 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 7. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 5843/2017-447 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně České pošty, s.p. se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, PSČ 225 99, IČO 47114983, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1207/10, PSČ 110 00, proti žalované Mediaservis s.r.o. se sídlem v Praze 9 – Vysočanech, Špitálská 885/2a, PSČ 190 00, IČO 24197360, zastoupené Mgr. Davidem Vosolem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, PSČ 110 00, o ochranu proti nekalé soutěži a o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 16/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2017, č. j. 3 Cmo 123/2016 - 423, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. května 2017, č. j. 3 Cmo 123/2016 – 423, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze částečným rozsudkem uložil žalované zdržet se jednání, kterým by, ať již sama nebo prostřednictvím třetích osob, podávala u žalobkyně bez jejího předchozího souhlasu poštovní zásilky na základě smlouvy dle § 5 odst. 1 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů, jestliže se jedná o poštovní zásilky převzaté žalovanou přímo nebo prostřednictvím třetích osob od odesilatele (původce) těchto zásilek, pokud část takto převzatých zásilek dodává sama žalovaná jako provozovatel poštovních služeb (I. výrok). Rozhodl dále mezitímním rozsudkem tak, že základ nároku na náhradu škody je opodstatněný (1. bod II. výroku) a rozhodnutí o výši nároku na náhradu škody a o nákladech řízení vyhradil konečnému rozsudku (2. bod II. výroku). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná je (stejně jako žalobkyně) provozovatelem poštovních služeb a držitelkou poštovní licence. Žalovaná se stala vítězem výběrového řízení vypsaného společností TESCO a.s. na poskytovatele poštovních služeb pro r. 2014 k dodávání poštovních zásilek obsahujících vyúčtování ke službě Tesco Club Card. Zjistil dále, že žalovaná selektovala zásilky, které se zavázala pro různé své klienty (zejména pro TESCO a.s.) doručovat; ty zásilky, které směřovaly do vzdálenějších míst v republice, žalovaná podávala do poštovní sítě žalobkyně prostřednictvím jiných osob, ostatní zásilky, které byly adresovány do dostupných míst (zejména do Prahy) žalovaná dodávala sama. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že část činnosti žalované (převzetí zásilek od odesilatelů, jejich ofrankování výplatním strojem České pošty a podání u České pošty) lze, obecně vzato, označit za činnost tzv. poštovního konsolidátora (tj. za činnost před uzavřením poštovní smlouvy, jejímž obsahem je sdružování zásilek od více odesilatelů a příprava jejich podání provozovateli poštovních služeb podle § 5 odst. 1 poštovního zákona). Způsob, jímž žalovaná zásilky rozdělovala, je však v rozporu s dobrými mravy soutěže. Žalovaná totiž podávala (jako konsolidátor) k doručení žalobkyni zásilky určené do vzdálenějších lokalit, které se jí díky vysokým nákladům nevyplatilo doručovat vlastními silami. Účelovou selekcí se snažila značnou část svých nákladů ušetřit a na žalobkyni je přenést, sama (jako držitel poštovní licence) doručovala jen zásilky „nízkonákladové“, čímž žalobkyni ušel zisk v dosud nezjištěné výši. (Žalobkyně požadovala náhradu ušlého zisku za období od července 2013 do června 2014 ve výši 2 229 255 Kč.) Soud prvního stupně dále zjistil, že Český telekomunikační úřad vydal dne 13. ledna 2015 rozhodnutí, jímž uložil žalobkyni uzavřít do 30ti dnů s žalovanou smlouvu o přístupu ke zvláštním službám a prvkům poštovní infrastruktury. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že smlouvu podle rozhodnutí úřadu skutečně uzavřeli. Jejím předmětem je úprava práv a povinností smluvních stran při poskytování přístupu ke zvláštním službám ve smyslu § 34 zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách (dále jen „poštovní zákon“), poskytovaných žalobkyní žalované jako operátorce. Součástí smlouvy je ceník, podle něhož se cena poštovních služeb odvíjí též od zóny, do níž je doručováno. Nižší jsou ceny při doručování do velkých měst, s prodlužující se vzdáleností od těchto center se ceny za zásilky zvyšují. Soud prvního stupně vysvětlil, že vyhověl zdržovacímu nároku přesto, že v době rozhodnutí se již vztahy účastníků řídily uvedenou smlouvou. Žalovaná totiž od svého jednání částečně ustoupila jen na základě vydaného předběžného opatření, jak bylo zřejmé z celého postoje žalované v průběhu řízení. Nárok na náhradu škody měl soud prvního stupně za důvodný co do základu; v příčinné souvislosti s jednáním žalované podle jeho názoru nepochybně vznikla žalobkyni škoda ve formě ušlého zisku, pro zjištění její výše však bude třeba vést další dokazování, proto považoval za ekonomické rozhodnout mezitímním rozsudkem. Vrchní soud v Praze rozsudkem uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně v I. výroku změnil tak, že se žaloba o zdržení tam popsaného jednání zamítá, ve II. výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uvedl, že předběžné opatření, na něž odkazuje soud prvního stupně, bylo vydáno v době, kdy ještě nebyla mezi účastníky uzavřena smlouva o přístupu. Poté, co ji účastníci (v r. 2015) uzavřeli, již podle odvolacího soudu nehrozí opakování situace popsané v usnesení o předběžném opatření. Pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, ten podle odvolacího soudu „nijak nenasvědčoval tomu, že je třeba zdržovacímu nároku (i kdyby byl původně uplatněn po právu) vyhovět i za situace, kdy tvrzený závadný stav již netrvá“. Ohledně nároku na náhradu škody uvedl odvolací soud, jaké jsou obecné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu a doplnil pouze, že „porušení povinnosti podle odvolacího soudu prokázáno být v dostatečně míře nemohlo a tím nemohla být najisto postavena ani příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody“ a proto nebyl důvod vydat ani mezitímní rozsudek. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc nesprávné právní posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Je přesvědčena, že žalovaná strana se dopouštěla nekalého soutěžního jednání obcházením poštovního zákona. Aby se totiž jako držitel poštovní licence vyhnula nutnosti podávat poštovní zásilky u žalobkyně na základě smlouvy o přístupu podle § 34 odst. 11 poštovního zákona, která by zohlednila skutečné náklady spojené s dodáváním poštovních zásilek, podávala zásilky, které se jí nevyplatilo doručovat vlastními silami, prostřednictvím třetích osob ve snaze využít standardizovaných jednotných cen podle běžné poštovní smlouvy. Zdůrazňuje, že až v průběhu řízení díky ingerenci Českého telekomunikačního úřadu (který žalobkyni přisvědčil) uzavřeli účastníci v r. 2015 smlouvu o přístupu. Dovolatelka je však (oproti mínění odvolacího soudu) přesvědčena, že tím další hrozba nekalého soutěžního jednání ze strany žalované neustala. Odvolací soud podle ní nesprávně spojuje uzavření smlouvy o přístupu s ukončením rizika opakování nekalosoutěžního jednání ze strany žalované; samotná smlouva negarantuje, že ji žalovaná nebude obcházet, tedy že se napříště nekalého soutěžního jednání zdrží. Zdůrazňuje navíc, že z postupu samotné žalované je zřejmé, že nebýt předběžného opatření, v nekalém soutěžním jednání by i nadále pokračovala. Předběžným opatřením se žalovaná nadále necítí být vázána, po rozhodnutí odvolacího soudu uplatnila proti žalované nárok na náhradu škody způsobené vydaným předběžným opatřením podle § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř., v praxi žalovaná nadále smlouvu o přístupu obchází. Žalovaná je přesvědčena, že odvolací soud chybně posoudil předpoklady pro přiznání zdržovacího nároku a rozhodl tudíž v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 24. července 2013 (správně 27. července 2013), sp. zn. 23 Cdo 2939/2011. Dovolatelka namítá rovněž, že odvolací soud porušil též její procesní práva. Rozhodl totiž nepředvídatelně, protože změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž