23 Cdo 643/2025 – Nejvyšší soud

23 Cdo 643/2025-1009 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně NARGAM, s.r.o., se sídlem v Praze 8, Troja, Pomořanská 471/3, identifikační číslo osoby 27091589, zastoupené Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, proti žalovaným 1) OGH Czech, s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze 6, Břevnov, Za Strahovem 339/20, identifikační číslo osoby 27877043, zastoupené Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem se sídlem v Praze 2, Dudova 2585/4, a 2) Kinsfolk Invest, a.s., se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husitská 107/3, identifikační číslo osoby 02775549, zastoupené JUDr. Hanou Heroldovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 230/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 69 Co 88/2024-961, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 145 624 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti první a druhé žalované určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. 150, jehož součástí je budova č. 987, v k. ú. Nové Město, obec Praha. Existenci vlastnického práva k uvedenému pozemku odůvodňovala žalobkyně tím, že kupní smlouva ze dne 13. 12. 2007 (a jí předcházející smlouva o smlouvě budoucí ze dne 16. 1. 2007), kterou za žalobkyni uzavřel její bývalý jednatel, Marc Pamies Herbert, a kterou byl daný pozemek převeden na první žalovanou, a dále kupní smlouva ze dne 26. 5. 2014, jíž byla tato nemovitost dále převedena na druhou žalovanou, jsou neplatné. Podle žalobkyně byli její bývalý jednatel a obě žalované propojenými osobami a obě kupní smlouvy byly uzavřeny v rozporu s dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně (svým v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 20. 9. 2023, č. j. 17 C 230/2016-866, zamítl žalobu o požadovaném určení (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (výrok II), o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok IV). 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací (svým v pořadí druhým) rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve vztahu k první žalované a v nákladovém výroku II (výrok I napadeného rozsudku), ve výroku I ve vztahu k druhé žalované, jakož i ve výrocích III a IV rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v daném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a první žalovanou (výrok III napadeného rozsudku). 4. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I dovoláním, v němž zpochybňovala závěr odvolacího soudu, podle něhož jí vůči první žalované nesvědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť první žalovaná není jako vlastník předmětného pozemku zapsána v katastru nemovitostí. Podle žalobkyně je však účast žalované v řízení nezbytná pro řádné posouzení společného jednání obou žalovaných, jejichž úmyslem bylo zbavit žalobkyni vlastnictví předmětného pozemku za zjevně nevýhodných podmínek, a pro řádné posouzení platnosti obou kupních smluv. Žalobkyně k tomu rozvedla, že odvolací soud žalobu vůči první žalované zamítl, aniž by se předtím zabýval platností obou kupních smluv, dobrou vírou, dobrými mravy a zásadami poctivého obchodního styku s ohledem na provázanost obou žalovaných. Předpoklad přípustnosti dovolání spatřovala žalobkyně v tom, že otázka naléhavého právního zájmu by v dané věci měla být posouzena jinak než v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004. Žalobkyně doplnila, že v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 623/20, kterým byla zrušena předchozí rozhodnutí dovolacího soudu a soudů nižších stupňů v této věci, jí vzniklo legitimní očekávání, že pasivní věcná legitimace žalované bude soudy zkoumána v „širším kontextu“. 5. Podle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí rovněž na vyřešení otázky, zda může soud uložit první žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, aniž by předtím řádně posoudil provedené důkazy a vyřešil otázky týkající se jejího protiprávního jednání v rozporu s dobrými mravy, jež by mohly mít vliv na případnou aplikaci § 150 o. s. ř. 6. Konečně žalobkyně namítala, že se soudy dopustily rozsáhlého pochybení při hodnocení „téměř všech důkazů“ a uvedla, že napadený výrok je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť soudy zamítly žalobu, aniž „po téměř osmi letech řízení“ vyřešily základní předběžnou otázku týkající se platnosti nebo neplatnosti kupní smlouvy mezi žalobkyní a první žalovanou. 7. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně dále navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí o dovolání, neboť žalobkyni s ohledem na výši, v níž jí byla napadeným rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady řízení první žalované, hrozí závažná újma. 8. První žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů, označila dovolání za nepřípustné, neopodstatněné a účelové a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je „zamítl“ a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, a dále aby nevyhověl návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., a dále se zabýval jeho přípustností. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Žalobkyně v dovolání předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve vztahu k první žalované, neboť ta již není v katastru nemovitostí zapsaná jako vlastník předmětného pozemku, a má za to, že uvedená otázka (vyřešená například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2770/2004) by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. 14. Nejvyšší soud v minulosti uvedl, že určovací žaloba podle § 80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím, z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a vůči komu žaloba o určení směřuje (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1333/2002). 15. Žaloba na určení ve smyslu § 80 o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka, z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve