23 Cdo 672/2021 – Nejvyšší soud

23 Cdo 672/2021-231 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BEAS, a.s., se sídlem v Choustníkově Hradišti, č. p. 89, identifikační číslo osoby 15061205, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 124, proti žalovanému J. Š., nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Konečným, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, o ochranu pověsti právnické osoby, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 17/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Cmo 177/2019-191, t a k t o : Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 3 Cmo 177/2019-191, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : I. Dosavadní průběh řízení 1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 5. 2019, č. j. 39 Cm 17/2018-132, zastavil řízení v části o uložení povinnosti žalovanému uveřejnit omluvu za vyjádření žalovaného pro Českou tiskovou kancelář (výrok I), uložil žalovanému povinnosti uveřejnit blíže specifikovanou omluvu žalobkyni v denících Hospodářské noviny a DNES za výrok žalovaného pronesený dne 23. 3. 2016 na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu (výrok II) a rozhodl o svědčeném a nákladech řízení (výroky III až V). 2. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze dovoláním napadeným rozsudkem změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. 3. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých žalobkyně v roce 2015 zahájila provoz pekárny v obci Choustníkovo Hradiště. Pekárna byla vybudována s využitím prostředků z dotace poskytnuté Evropskou unií. Žalovaný jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu uvedl na půdě sněmovny při její schůzi mimo jiné, že „jsem rád, že tato schůze je, protože já teď budu důsledně požadovat, aby byly v Královéhradeckém kraji zrevidovány a posouzeny případy, které jsou jednoznačné, a dokonce i Policie ČR jeden případ, to znamená digitalizace RTG pracovišť, dovedla až k soudu, ale bohužel nezávislý soud zatím jaksi rozhodl, že se nic nestalo. Takže já si dám s tím tu práci a velmi známé kauzy, jako je třeba pekárna v Choustníkově Hradišti, která se šetří několik let a kde je řada posudků na objednání, a já budu chtít, aby skutečně tyto případy byly důsledně prošetřeny. Já tedy požádám auditní orgán Ministerstva financí a dám to na vědomí Ministerstvu pro místní rozvoj, aby skutečně se jednou už udělal pořádek v evropských dotacích a aby nedošlo k nějakým podobným případům“. Záznam z této schůze je dosud veřejně přístupný ve webovém archívu České televize. 4. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimovaný, neboť za jím pronesené výroky není osobně odpovědný podle § 135 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), když žalovaný tyto výroky pronesl při výkonu svého poslaneckého mandátu. Proto je třeba hodnotit vytýkané jednání žalovaného jako výkon veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Je tomu tak proto, že výkon pravomoci Poslanecké sněmovny Parlamentu, který je představován veřejným politickým projevem jejího poslance, je třeba posuzovat jako úřední postup, který může vést ke vzniku a založení odpovědnosti podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nároky spadající pod tento zákon přitom nelze uplatnit z titulu ochrany pověsti právnické osoby podle občanského zákoníku. 5. Zároveň dle odvolacího soudu nedošlo na straně žalovaného k tzv. excesu, kdy by žalovaný sledoval výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, popřípadě zájmů či potřeb třetích osob, jež nesouvisely z hlediska místního časového a zejména věcného s jeho úřední činností. Jednání žalovaného bylo učiněno v rámci parlamentní diskuze a nelze tak uvažovat, že by šlo o soukromý projev žalovaného. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobkyně, že na straně žalovaného došlo k tzv. excesu proto, že podle § 59 odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, bylo na programu schůze projednávání jiné dotační kauzy. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro posouzení předestřených otázek hmotného práva. A to jednak otázky, zda poslanec osobně odpovídá za výroky, které pronesl při jednání orgánů Poslanecké sněmovny, jsou-li tyto výroky způsobilé zasáhnout do práva na ochranu pověsti právnické osoby, při jejímž řešení se odvolací soud dle žalobkyně odchýlil od právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2386/2019. 7. Právní názor odvolacího soudu popírá dle žalobkyně elementární východiska organizace státu, jakož i zásadu rovnosti před zákonem. Žalovaný jako poslanec při svém vytýkaném jednání nevykonával žádnou veřejnou správu, byl členem zákonodárného sboru, nikoli vykonavatelem státní moci, státním orgánem či jiným reprezentantem státu, a jeho jednání není přičitatelné státu, když dle čl. 27 Ústavy vyplývá, že nezávislost a svoboda výkonu mandátu poslance je chráněna poslaneckou imunitou a nikoli tím, že za jeho výroky odpovídá stát. Z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyplývá, že by poslanec byl vyňatý z občanskoprávní odpovědnosti za výroky, jimiž se dopustí neoprávněného zásahu do pověsti právnické osoby. Poslanec nevykonává žádnou úřední činnost, nýbrž vykonává svůj mandát osobně, není vázán žádnými pokyny a svoji agendu si určuje sám. Důsledkem názoru odvolacího soudu by dle žalobkyně navíc bylo, že při vzájemném útoku poslanců by oba jejich nároky musely být namířeny proti státu. 8. Žalobkyně dále shledává své dovolání přípustným pro řešení otázky, zda v případě, kdy by skutečně za výroky poslanců pronesené na plénu Poslanecké sněmovny nesla odpovědnost Česká republika a nikoli dotyčný poslanec, lze za exces považovat výrok porušující právo na ochranu pověsti právnické osoby, nejedná-li se o vyjádření předurčené předmětem jednání příslušného orgánu, což je dle žalobkyně otázka, jež dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. 9. Nesprávnost právního posouzení této otázky odvolacím soudem spočívá dle žalobkyně v tom, že za tzv. exces z výkonu funkce poslance by mělo být považováno veškeré jednání, které vybočuje z řádného, běžného a čestného výkonu funkce poslance. Za řádný výkon mandátu žalovaného proto nelze považovat útok na dobrou pověst žalobkyně pouze proto, že stejně jako jiné osoby čerpala dotace. 10. Celkově pak má žalobkyně za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s čl. 3 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené pod č. 209/1992 Sb.), neboť odvolacím soudem dovozovaná odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. nepředstavuje efektivní nástroj ochrany práv žalobkyně. 11. Žalobkyně dále namítla, že napadený rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a jedná se o překvapivé rozhodnutí. 12. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 13. Žalovaný se k dovolání žalobkyně vyjádřil v tom smyslu, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, a tudíž není dovolání žalobkyně přípustné, popř. není důvodné. III. Přípustnost dovolání 14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posoudil, zda je dovolání přípustné. 15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 17. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu s