23 Cdo 687/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 687/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2024 Spisová značka:23 Cdo 687/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.687.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Podnikání Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 261 odst. 1 obch. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:21. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 687/2023-456 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Škroupova 561, proti žalované A N E C O v.o.s., identifikační číslo osoby 46509887, se sídlem v Pardubicích, Zelené Předměstí, Havlíčkova 1035, zastoupené JUDr. Romanem Poláškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 107 420 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 107 C 89/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 17. 10. 2022, č. j. 18 Co 207/2022-430, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce se v řízení na žalované domáhal zaplacení celkové částky 120 705,35 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která žalobci vznikla v důsledku porušení smluvní povinnosti žalované. Ta se smlouvou o dílo zavázala vybudovat a zprovoznit na domě žalobce fotovoltaickou elektrárnu do 30. 11. 2010. Škoda požadovaná žalobcem spočívá v rozdílu mezi podporou od OTE, a. s., identifikační číslo 26463318, kterou žalobce obdržel, a podporou, kterou by získal v případě dřívějšího uvedení díla do provozu. Žalovaná uplatněný nárok neuznala, uplatnila námitku promlčení a tvrdila, že není dána příčinná souvislost mezi porušením závazku a vzniklou škodou. Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 107 C 89/2014-404, uložil žalované zaplatit žalobci částku 107 420 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 13 285,35 Kč s příslušenstvím (výrok II), rozhodl o náhradě nákladů řízení státu (výrok III) a mezi účastníky řízení (výrok IV). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I (výrok I napadeného rozhodnutí), změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III tak, že je žalovaná povinna zaplatit náklady řízení státu ve výši 18 209 Kč (výrok II napadeného rozhodnutí), a v napadeném výroku IV tak, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobci částku ve výši 94 028,60 Kč (výrok III napadeného rozhodnutí), uložil žalobci povinnost zaplatit státu částku 2 457,50 Kč (výrok IV napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok V napadeného rozhodnutí). Proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podala žalovaná dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Ohledně námitky, že se odvolací soud nezabýval otázkou simulovaného právního úkonu dle § 41a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, konkrétně rozporem mezi smlouvou o dílo uzavřenou ústně a jejím písemným vyhotovením, žalovaná neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolání tak v této části trpí vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ve zbývající části dovolání dovolací soud shledal, že obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., proto se zabýval jeho přípustností. Napadla-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku IV napadeného rozsudku, jíž odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit státu částku 2 457,50 Kč, je v tomto rozsahu její dovolání subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn), neboť v této části napadeného rozsudku byla uložena povinnost žalobci a žalované nebyla způsobena žádná újma na jejích právech, která by byla odstranitelná zrušením uvedené části rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4311/2011, uveřejněný pod číslem 101/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl a dále se zabýval přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalovaná v dovolání namítala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že vztah účastníků smlouvy o dílo byl obchodním závazkovým vztahem ve smyslu § 261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, čímž se v otázce posouzení povahy právního vztahu mezi žalobcem a žalovanou měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010. Pochybení se údajně dopustil při úvaze o splnění předpokladů pro aplikaci § 261 odst. 1 obch. zák., neboť nevzal v úvahu skutečnost, že žalobce v době uzavření smlouvy neměl v předmětu své podnikatelské činnosti výrobu elektřiny. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývají z ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. dva předpoklady, za jejichž současného splnění podléhá závazkový vztah režimu obchodního zákoníku (jde o tzv. relativní obchod). Na obou stranách závazkového vztahu musí stát podnikatelé, tedy osoby charakterizované v § 2 odst. 2 obch. zák., a již v okamžiku vzniku závazkového vztahu musí být (s přihlédnutím ke všem okolnostem) zřejmé, že se týkají jejich podnikatelské činnosti, tedy že s ní jakkoliv souvisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1809/2010, obdobně viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010). Z formulace „týkající se“ pak vyplývá, že § 261 odst. 1 obch. zák. nevyžaduje pro podřazení závazku obchodnímu zákoníku, aby bezprostředně spadal do rámce zapsaného předmětu podnikatelské činnosti těch, kteří jsou účastníky tohoto vztahu, ale jde i o závazky, které s jejich podnikáním s přihlédnutím ke všem okolnostem souvisejí, tedy které jsou uzavírány ve vazbě na podnikání těch podnikatelů, kteří dané smlouvy uzavírají (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5312/2014). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1997, sp. zn. 2 Odon 41/97, v případě, kdy jeden z podnikatelů uzavírá závazkový vztah k zajištění podmínek svého podnikání a nemá jeho předmět v předmětu své podnikatelské činnosti, pak i tehdy se jedná o vztah mezi podnikateli při podnikatelské činnosti. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud v projednávané věci vyšel ze skutkových zjištění učiněných