23 Cdo 707/2023 — Nejvyšší soud

23 Cdo 707/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2023 Spisová značka:23 Cdo 707/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.707.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odvolání daru pro nevděk (o. z.) [ Odvolání daru (o. z.) ] Odvolání daru pro nouzi (o. z.) [ Odvolání daru (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 2068 odst. 1 o. z. § 2072 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 707/2023-270 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. V., zastoupené JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283, proti žalovanému T. V., zastoupenému JUDr. Martinem Žiakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Gorkého 949/5, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 17 C 6/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 8. 2022, č. j. 57 Co 55/2022-235, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce. Odůvodnění: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala určení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. XY, v k. ú. XY a v k. ú. XY, které smlouvou ze dne 13. 7. 2018 darovala žalovanému. V žalobě tvrdila, že ji žalovaný uvedl v omyl ohledně skutečnosti, že uvedenou smlouvou na něj převádí předmětné nemovitosti, a proto ji měla za neplatnou. Nadto byly podle žalobkyně dány předpoklady odvolání daru pro finanční nouzi žalobkyně a pro nevděk. V rozsahu určení vlastnického práva k nemovitostem v k. ú. XY vzala žalobkyně před prvním jednáním žalobu zpět, a řízení tak bylo usnesením Okresního soudu ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 8. 2. 2021, č. j. 17 C 6/2019-140, v tomto rozsahu zastaveno a bylo rozhodnuto o vrácení části zaplaceného soudního poplatku žalobkyni. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 17 C 6/2019-195, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. XY pro obec a k. ú. XY a na LV č. XY pro obec a k. ú. XY (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III). Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I napadeného rozhodnutí), změnil jej ve výrocích II a III ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II napadeného rozhodnutí) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III napadeného rozhodnutí). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalovaný ve vyjádření k dovolání nesouhlasil s dovolací argumentací žalobkyně, označil její dovolání za nepřípustné a navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně zamítl. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka v dovolání předkládá Nejvyššímu soudu otázku, zda předmětná darovací smlouva ze dne 13. 7. 2018 je neplatná z důvodu jejího omylu, přičemž podle názoru žalobkyně jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nejvyšší soud již v minulosti vysvětlil, že jednající osoba se může účinně dovolat podstatného omylu vyvolaného osobou, které byl právní úkon určen, jen jde-li o tzv. omluvitelný omyl. Omluvitelným je takový omyl, k němuž došlo přesto, že jednající (mýlící se) osoba postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (že vyvinula obvyklou péči), kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat k tomu, aby se takovému omylu vyhnul. Jinak řečeno, o omluvitelný omyl jde, nemohla-li jednající (mýlící se) osoba rozpoznat skutečný stav věci (zjistit existenci omylu) ani poté, co (by) postupovala s obvyklou mírou opatrnosti (poté, co /by/ vyvinula obvyklou péči), kterou lze na ní požadovat. Nelze totiž akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti podle § 49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o následcích zamýšleného právního úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1830/2007, uveřejněný pod číslem 55/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 33 Odo 1472/2006, ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1560/2006, či ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 33 Cdo 942/2017). Uvedené závěry se přitom uplatní taktéž ve vztahu k právní úpravě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, účinné od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3717/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2178/2019). V projednávané věci odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých měla žalobkyně dostatečnou možnost seznámit se s obsahem smlouvy, kterou podepisovala, případně počkat s podpisem na vhodnější dobu. Jestliže za daných okolností odvolací soud dospěl k závěru, že případný omyl žalobkyně ohledně obsahu dané smlouvy nelze považovat za omluvitelný, a darovací smlouva ze dne 13. 7. 2018 tak z tohoto důvodu neplatná nebyla, od shora citované ustálené rozhodovací dovolací praxe se neodchýlil a citovaná námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Žalobkyně považuje dovolání přípustné rovněž pro řešení otázky, zda v projednávané věci byly naplněny předpoklady pro odvolání daru z ekonomických důvodů, neboť žalobkyně měla v době učinění právního jednání jediný zdroj příjmu (starobní důchod). Ani v tomto případě však nejde o otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, neboť její řešení vyplývá přímo ze zákona, konkrétně ze zcela jasné (výklad nevyžadující) dikce ustanovení § 2068 odst. 1 o. z., podle něhož může dárce dar odvolat, upadne-li po darování do nouze, pro kterou nemá ani na nutnou výživu vlastní nebo nutnou výživu osoby, k jejíž výživě je podle zákona povinen. Nejvyšší soud přitom opakovaně uvedl, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, její řešení vyplývá přímo ze zákona a jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014, a ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1355/2019). Dovolatelka v dovolání dále namítá, že nastaly zákonné důvody pro odvolání daru z důvodu nevděku žalovaného, neboť žalovaný se o darované nemovitosti tři roky vůbec nestaral, neprojevoval zájem ani o žalobkyni a svým chováním ji připravil o bydlení. Nejvyšší soud ve vztahu k naplnění podmínek pro odvolání daru pro nevděk uvedl, že je třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situac