23 Cdo 81/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 81/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 3. 2022 Spisová značka:23 Cdo 81/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.81.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 6. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 1747/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 81/2022-401 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně NEMOTRADE CZ s.r.o., se sídlem v Olomouci, tř. Svornosti 1177/57, identifikační číslo osoby 27812987, zastoupené JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované VINIUM a.s., se sídlem ve Velkých Pavlovicích, Hlavní 666/2, identifikační číslo osoby 46900195, zastoupené JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem se sídlem v Ostravě, Nádražní 213/10, o 3.076.944 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 12 Cm 49/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 8. 2021, č. j. 4 Cmo 40/2021-362, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 25.313,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované. Odůvodnění: (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.) Vrchní soud v Olomouci dovoláním napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo uhradit žalobkyni částku 3.076.944 Kč s příslušenstvím a náklady řízení, tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok II. a III.). Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla dovoláním v záhlaví uvedeny rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. ve věci samé, kterým odvolací soud žalobu v celém rozsahu zamítl. Přípustnost dovolání podle § 237 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení právních otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně při řešení otázky hmotného a procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod se odchýlil od judikatury Ústavního soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje odmítnout, případně zamítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a dovolání žalobkyně bylo sepsáno advokátem jako zástupcem žalobkyně (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují. Má-li být dovolání přípustné pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, a ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 134/2021). Shora uvedenému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. dovolatelka v části jejích námitek nedostála. Dovolatelka sice namítá, že odvolací soud opomenul aplikovat § 441 odst. 1 a 4 obch. zák., že odmítl aplikovat § 427 odst. 1 obch. zák. s přihlédnutím k § 428 odst. 1 písm. b) obch. zák. a že se nezabýval tím, zda pohledávka žalované byla vůbec splatná ve smyslu § 359 obch. zák., ale neuvádí, s jakými konkrétními rozhodnutími dovolacího soudu by mělo být právní posouzení odvolacího soudu v rozporu. V této části tak dovolání trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zcela nepředvídatelné, respektive překvapivé a bylo jím porušeno její právo na spravedlivý proces, uplatňuje jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť odvolacímu soudu vytýká vadu řízení. Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je-li dovolání přípustné; vady řízení však důvodem zakládajícím přípustnost dovolání nejsou. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je nepředvídatelným, resp. překvapivým pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, či jeho usnesení ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5609/2016, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). V nyní řešeném případě se o takovou situaci nejedná. Dovolatelka měla možnost vyjádřit se ke všem námitkám vzneseným v odvolání žalované, což také učinila ve svém vyjádření k odvolání ze dne 29. 7. 2021 (viz čl. 354 až 356 spisu). Současně odvolací soud neposuzoval žádné skutečnosti, které by nebyly před rozhodnutím odvolacího soudu účastníky namítány. Přitom již ve svém předchozím usnesení ze dne 4. 9. 2018, č. j. 7 Cmo 93/2018-256, jimž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav věci, v důsledku čehož jeho závěr o existenci pohledávky žalované způsobilé k započtení označil za minimálně předčasný. Odvolací soud proto uložil soudu prvního stupně, aby se zabýval tím, od které smlouvy žalovaná odstoupila, a to s ohledem na obsah dopisu ze dne 19. 10. 2010, kdy byla žalovanou cena hroznů zaplacena a posléze určitostí právního úkonu ve formě započtení. V dovoláním napadeném rozhodnutí se pak odvolací soud obdobně zabýval jak otázkou zaplacení dodávek hroznů za rok 2009, otázkou, od kte