23 Cdo 836/2012 — Nejvyšší soud

23 Cdo 836/2012 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 3. 2013 Spisová značka:23 Cdo 836/2012 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.836.2012.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 80 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:23. 4. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 836/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně Bubny Development, s.r.o., se sídlem Praha 1, Na Poříčí 1047/26, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27447031, zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Husova 242/9, proti žalované Data Trade s.r.o., se sídlem Praha 10, Vykáňská 9, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 26209314, zastoupené JUDr. Pavlem Krýlem, CSc., advokátem se sídlem Praha 4, Křtinská 617, o určení neplatnosti smlouvy o dílo, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 2/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2011, č.j. 1 Cmo 299/2011-140, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Krýla, advokáta se sídlem Praha 4, Křtinská 617. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2011, č.j. 1 Cmo 299/2011-140, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. července 2011, č.j. 36 Cm 2/2010-110, kterým byl výrokem I. zamítnut návrh, aby soud určil, že smlouva o dílo, uzavřená dne 28. srpna 2006 mezi žalobkyní a žalovanou, je neplatná, a výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že není dán naléhavý právní zájem, který má na mysli ustanovení § 80 odst. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), na určení neplatnosti uvedené smlouvy o dílo ze dne 28.8.2006, uzavřené mezi účastnicemi. Odvolací soud na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, dospěl k závěru, že v daném případě nelze mít za splněnou existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neplatnosti předmětné smlouvy o dílo, jestliže účastnice svými právními úkony odstranily nejistotu v právních vztazích založených předmětnou smlouvou o dílo dvoustranným právním úkonem (dohodou o narovnání ze dne 6.12.2010), na základě něhož došlo s ohledem na § 585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) k zániku závazků plynoucích z uzavřené smlouvy o dílo. Přihlédl přitom i k čl. II. odst. 1. uvedené dohody, z něhož je patrná vůle účastnic k uzavření dohody o zrušení závazku (dissoluce) ve smyslu § 573 obč. zák. a i vůle ke vzdání se práv podle 574 odst. 1 obč. zák., jestliže si smluvní strany v tomto článku dohodly, že žádné dílo ze Smlouvy o dílo nebylo provedeno a ze Smlouvy o dílo a Zástavní smlouvy nevznikl společnosti Bubny (žalobkyně) žádný závazek, ani jiný závazek, a společnosti Data Trade (žalovaná) ze Smlouvy o dílo a Zástavní smlouvy nevznikl žádný nárok a žádná pohledávka vůči společnosti Bubny, a pro případ, že by tomu bylo jinak, tak se společnost Data Trade vzdává všech svých práv a nároků ze Smlouvy o dílo a Zástavní smlouvy, přičemž obě smluvní strany dále shodně prohlásily, že Smlouva o dílo a Zástavní smlouva jsou v plném rozsahu neplatné pro rozpor s § 39 obč. zák. Stejně jako soud prvního stupně dospěl i odvolací soud k závěru, že podaná určovací žaloba již neplní ani preventivní funkci, když porušená práva žalované z právního vztahu účastnic jsou předmětem řízení podané žaloby na plnění, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 65/2010, kde otázka platnosti uzavřené Smlouvy o dílo bude řešena soudem coby předběžná otázka, proto zvláštní řízení o určovací žalobě je nadbytečné. Odvolací soud proto z uvedených důvodů potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že toto rozhodnutí řeší otázku zásadního právního významu a je proti němu dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání zdůvodnila dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž se lze dovolávat nesprávného právního posouzení. Za otázku zásadního významu považuje vyřešení otázky, zda smluvní strana smlouvy, která tvrdí, že takovou smlouvu nikdy neuzavřela (případně, že taková smlouva je neplatná i z jiných důvodů), a tudíž se z takové smlouvy (či jejího porušení) nemůže (a ani nechce) domáhat žádného plnění, má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti takové smlouvy, a to i v situaci, kdy druhá smluvní strana uplatňuje u soudu své nároky na plnění z takové smlouvy. Podle dovolatelky je jediným právním prostředkem k ochraně jejích práv proti smlouvě, kterou nikdy neuzavřela a z níž žádné plnění nepožaduje, právě určovací žaloba. Podle dovolatelky odvolací soud nesprávně již jen na základě zjištění, že bylo zahájeno řízení o plnění z předmětné smlouvy na základě žaloby žalované, eliminoval - bez dalšího - možnost oprávněnosti žaloby na určení. Za další otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda soud může založit své rozhodnutí (resp. svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu) na existenci určitého právního úkonu, jehož platností se však zároveň odmítne zabývat, přestože jeden z účastníků řízení namítá neplatnost takového právního úkonu. Dovolatelka je přesvědčena, že soud v dané věci i zde postupoval v rozporu s dosavadní judikaturou, neboť soud má přihlížet k absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti. Dovolatelka brojí též proti výroku obou soudů o náhradě nákladů řízení, což odůvodňuje tím, že při rozhodování o nákladech řízení soudy nevzaly vůbec v úvahu, že v době podání žaloby na určení neplatnosti smlouvy neexistovalo žádné řízení, jehož předmětem by bylo nějaké plnění ze smlouvy, ohledně níž se domáhá určení její neplatnosti, a že to byla jen žalovaná, která disponovala možnostmi svými úkony vyvolat či zastavit soudní řízení o žalobě na plnění z předmětné smlouvy. Vzhledem k tomu, že žalobkyně je přesvědčena, že má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, čímž by se vytvořil pevný základ pro právní vztahy účastnic sporu, navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla jeho odmítnutí, neboť je přesvědčena, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá zásadní právní význam, protože řešená otázka naléhavého právního zájmu je judikaturou vyřešena a odvolací soud rozhodl v souladu s právem a ustálenou judikaturou. Domnívá se, že případným určením neplatnosti předmětné smlouvy o dílo se nevytvoří pevný právní základ mezi účastnicemi a nepředejde se žalobám o plnění, neboť to ještě neznamená, že dílo nebylo provedeno a žalované nevznikl nárok na odměnu, případně nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Kromě toho poukazuje na to, že otázku platnosti smlouvy o dílo, jako předběžnou otázku, posuzoval Městský soud v Praze pod sp. zn. 14 Cm 65/2010. Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Napadá-li žalovaná dovoláním rozsudek odvolacího soudu v té části výroku I., jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení a ve výroku II., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Ustanovení § 237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku (resp. usnesení) odvolacího soudu, týkajícím se náhrady ná