23 Cdo 844/2022 — Nejvyšší soud

23 Cdo 844/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 4. 2022 Spisová značka:23 Cdo 844/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.844.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady podání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 6. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 844/2022-383 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobců A) J. B., nar. XY, bytem XY a B) J. B., nar. XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Patricií Švarcovou, advokátkou se sídlem nám. 5. května 106, 438 01 Žatec, proti žalované Invia.cz, a.s., se sídlem Bělehradská 299/132, Vinohrady, 120 00 Praha 2, IČO 26702924, zastoupené JUDr. Martinou Řezníčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Zelný trh 332/12, 602 00 Brno, o zaplacení 358 776 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 68/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2021, č. j. 16 Co 137/2021-319, doplněné usnesením ze dne 24. 11. 2021, č. j. 16 Co 345/2021-344, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 148 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně. O d ů v o d n ě n í: Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. 16 Co 137/2021-319, výrokem I potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 30. 11. 2020, č. j. 20 C 68/2015-271, kterým byla výrokem I. žaloba o zaplacení 358 776 Kč s příslušenstvím zamítnuta a výrokem II. bylo žalobcům uloženo zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 189 340,40 Kč k rukám právní zástupkyně žalované; výrokem II rozhodl o povinnosti žalobců zaplatit žalované společně a nerozdílně náhradu náklady řízení ve výši 40 285 Kč k rukám právní zástupkyně žalované. Městský soud v Praze následně usnesením ze dne 24. 11. 2021, č. j. 16 Co 345/2021-344, rozhodl o odvolání žalobců proti doplňujícímu usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 7. 2021, č. j. 20 C 68/2015-323, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2020, č. j. 20 C 68/2015-271, doplněn o další výrok III, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů vynaložených Českou republikou. Odvolací soud výrokem I cit. usnesení změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že žalobce A) je povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši 760,50 Kč a žalobkyně B) je povinna nahradit České republice náklady řízení ve výši 760,50 Kč a ve zbylém rozsahu 1 549 Kč náhradu nákladů řízení státu nepřiznal; výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že není dána pasivní legitimace žalované. Závěr odvolacího soudu byl založen na skutkových zjištěních a skutkových závěrech soudu prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žalobci s žalovanou komunikovali ohledně zájezdu na Srí Lanku, konaného od 27. 12. 2014 do 4. 1. 2015, a že emailová komunikace účastníků dne 6. 12. 2014 sice ještě výslovně neobsahovala sdělení žalované, že není pořadatelem zájezdu, ale též nevedla k uzavření smlouvy. Za nabídku k uzavření smlouvy bylo možno považovat až e-mail žalované z 8. 12. 2014 obsahující znění smlouvy, v jejímž záhlaví byl výslovně uveden pořadatel zájezdu INEX-cestoví kancelář, s.r.o. a zástupce cestovní agentury Invia.cz, a.s. Smlouva datovaná 8. 12. 2014 byla ještě týž den podepsána žalobcem A) za všechny účastníky zájezdu a odeslána e-mailem zpět žalované a zájezd byl zároveň ze strany žalobců zaplacen. Žalovaná dne 9. 12. 2014 odeslala žalobcům e-mailem, obsahující potvrzení, že INEX-cestoví kancelář, s.r.o., jako pořadatel zájezdu, obdržela podepsanou smlouvu o zájezdu a potvrdila ji. Přijetí tohoto oznámení žalobci žalované potvrdili. Oba soudy s ohledem na uvedená zjištění shodně dospěly k závěru, že žalobci uzavřeli dne 8. 12. 2014 smlouvu o zájezdu podle § 2523 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) se společností INEX-cestoví kancelář, s.r.o., nikoliv 6. 12. 2014 s žalovanou, neboť komunikace tento den nevedla ještě k uzavření smlouvy, k uzavření smlouvy vedlo až zaslání znění smlouvy e-mailem žalované z 8. 12. 2014 a její podepsání ze strany žalobců týž den. Žalobcům byly dne 22. 12. 2014 zaslány ubytovací vouchery vystavené společností INEX-cestoví kancelář, s.r.o., elektronické letenky a pokyny na cestu. Tvrzení žalobců o uzavření smlouvy dne 6. 12. 2014 s žalovanou považoval odvolací soud za zjevně účelové. Svůj závěr podpořil i odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1527/99, který řešil okolnosti srovnatelné s danou věcí, stejně jako nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. II. ÚS 402/02. Na základě zrušení letu na Srí Lanku dne 27. 12. 2014 leteckou společností, bez toho, že by byl nabídnut vhodný náhradní termín odletu a žalobci neměli zájem o jiný termín zájezdu, byla po odstoupení žalobců od smlouvy vrácena žalobcům část zaplacené kupní ceny. Odvolací soud konstatoval, že žalobcům však nic nebránilo domáhat se na pořadateli zájezdu - společnosti INEX-cestoví kancelář, s.r.o. vrácení i zbytku kupné ceny, kterou tato společnost obdržela od žalobců prostřednictvím žalované, jako zástupce pořadatele. Za nesprávnou považoval odvolací soud argumentaci žalobců odkazující na § 2523 odst. 2 o. z., jelikož toto ustanovení dopadá na skutkově jiné situace (zprostředkování jednotlivých služeb cestovního ruchu). Odvolací soud s ohledem na uvedené proto potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s tím, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, neboť mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Trvají na svém názoru, že uzavřeli smlouvu s žalovanou dne 6. 12. 2014 a nikoliv 8. 12. 2014 s jiným subjektem. Podle dovolatelů oba soudy nesprávně vyhodnotily kontraktační proces účastníků smlouvy a neaplikovaly správně právní normy o kontraktaci. Namítají rovněž nedostatky ve zjištění skutkového stavu věci, soudům vytýkají, že nebyl proveden důkaz výslechem účastníků, nebylo přihlédnuto k určitým tvrzením žalobců a s některými tvrzeními se soudy vůbec nevypořádaly. Dovolatelé soudům vytýkají, že se nevypořádaly ani s povinností žalované vrátit žalobcům bezdůvodné obohacení po zrušení letu a odstoupení od smlouvy žalobci, které žalovaná získala uhrazením zájezdu na její účet. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu považují dovolatelé za zmatečné a nepřesvědčivé. Navrhli proto, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K dovolání žalobců podala žalovaná vyjádření, v němž navrhla odmítnutí dovolání, neboť má za to, že podané dovolání nesplňuje náležitosti pro podání dovolání podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a je tedy nepřípustné. Dovolatelé žádným způsobem v dovolání nevymezili přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. a nevymezili ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem přezkoumání dovolacím soudem. Dovolatelé pouze obsáhle polemizují se závěry obou soudů, napadají skutková zjištění soudů a jimi provedené hodnocení důkazů, což ovšem nepodléhá dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle § 10a o. s. ř., po zjištění, že dovolání žalobců bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobců trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalobci nijak v dovolání nevymezili, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v § 237 o. s