23 Cdo 852/2021 — Nejvyšší soud

23 Cdo 852/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2021 Spisová značka:23 Cdo 852/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.852.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Přípustnost dovolání Jednání právnických osob Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 133 odst. 1 obch. zák. § 33 odst. 2 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 2. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Cdo 852/2021-851 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně E. C., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Martinem Bayerem, advokátem se sídlem v Brně, Vachova 43/5, proti žalované V. P., se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o zaplacení částky 112.862 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 10.573 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/15 Cm 25/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 120/2020-801, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 120/2020-801, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 36/15 Cm 25/2012-733, v rozsahu výroků II. až VIII., se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení [1] Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2020, č. j. 36/15 Cm 25/2012-733, v napadené části ve věci samé ve výrocích II. a III. potvrdil (první výrok). Ve výrocích IV. až VIII. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení mezi účastníky (odst. 1), náhrady nákladů řízení vůči státu (odst. 2) a rozhodl o tom, že žalobkyni se zaplacená záloha nevrací (odst. 3) (druhý výrok). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem (třetí výrok). [2] Žalobou se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky 103.098 Kč s příslušenstvím jako ceny služeb v oblasti účetnictví spočívajících ve vedení daňové evidence, mzdové agendy a v ekonomickém poradenství dle smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 6. 10. 2003. Po celou dobu trvání obchodního vztahu fakturovala žalobkyně provedené služby žalované fakturami. Některé faktury žalovaná platila řádně, některé pouze částečně a mnohé platby byly zaplaceny opožděně. Tímto způsobem úhrad postupně narůstala dlužná částka a na výzvy žalobkyně k úhradě dluhu žalovaná namítala, že nemá přehled o svých závazcích vůči žalobkyni a žádala o jejich rekapitulaci. Tuto jí žalobkyně poskytla naposledy v lednu roku 2012 s výzvou k okamžité úhradě dluhu. V reakci na tuto výzvu žalovaná vypověděla smlouvu. Dluh žalované činil v době podání žaloby 103.098 Kč a byl tvořen pohledávkami žalobkyně za žalovanou z let 2008, 2009, 2010 a 2011, které byly vyúčtovány žalované fakturami. Následně došlo podáním ze dne 13. 11. 2012 k rozšíření žaloby a celkem se tak žalobkyně domáhala zaplacení částky 112.862 Kč s příslušenstvím. Podáním ze dne 21. 11. 2013 vzala žalobkyně část žalované částky zpět. [3] Soudy vzaly za prokázaný skutkový stav, podle kterého účastníci měli za to, že mezi sebou uzavřeli písemnou smlouvu o vedení účetní a mzdové agendy a o poskytování ekonomického poradenství dne 6. 10. 2003 (dále též jako „smlouva“). Z výpisu z obchodního rejstříku žalobkyně vyplývá, že v období, kdy byla smlouva uzavřena, měli za žalobkyni jednat vždy alespoň dva jednatelé společně. Ve smlouvě jsou jako osoby jednající za žalobkyni uvedeni oba jednatelé M. a Š., smlouva je však podepsána toliko Š. Žalobkyně poskytovala žalované mimo jiné i v období roku 2008 – 2012 na základě této smlouvy dohodnuté plnění spočívající zejména ve vedení účetnictví, daňové a mzdové agendy, kdy konkrétní poskytnutá plnění byla označena v předmětných fakturách. Rovněž bylo žalobkyní pro žalovanou poskytnuto plnění spočívající v zajištění odložení povinnosti podat přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2009. Žalobkyně je registrovaným plátcem DPH, žalovaná nikdy plátkyní DPH nebyla. [4] Soud prvního stupně právně dovodil, že předmětná smlouva nebyla platně uzavřena, neboť byla podepsána tolik jedním z jednatelů, ačkoli měla být podepsána oběma. Předmětné plnění je tak plněním z neplatné smlouvy v případě všech faktur, vyjma plnění spočívajícího v zajištění odložení povinnosti podat přiznání k dani z příjmů fyzických osob, které je plněním bez právního důvodu. V důsledku poskytnutí těchto plnění žalované či v její prospěch došlo na straně žalované k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně ve smyslu § 451 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), tím, že žalované byly poskytnuty služby, za které žalovaná nezaplatila. Jedná se o plnění spočívající ve výkonech, které nelze vrátit, proto je žalovaná povinna vydat žalobkyni peněžitou náhradu za bezdůvodné obohacení, a to ve výši ceny obvyklé. Při posuzování obvyklosti vyúčtovaných částek vycházel soud prvního stupně ze znaleckého posudku, který shledal, že výše peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení dle § 458 odst. 1 obč. zák. odpovídá cenám, jež žalobkyně žalované předmětnými fakturami vyúčtovala, neboť tyto částky byly shledány v místě a čase poskytnutého plnění obvyklými. K námitce promlčení soud prvního stupně uvedl, že promlčecí doba je čtyřletá, že žaloba byla podána 20. 3. 2012, a proto by mohlo dojít k promlčení toliko nároků vzniklých a splatných před datem 20. 3. 2008. Uzavřel, že aktuální předmět sporu promlčen není. V otázce DPH s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že při stanovení výše peněžité náhrady bezdůvodného obohacení je nutné vycházet z částek, které jsou hrazeny za stejné smluvní plnění v daném místě a čase, přičemž je-li u subjektů, které jsou použity ke srovnání a stanovení ceny obvyklé v daném místě a čase, srovnatelné plnění navýšeno o DPH, je namístě vzít za relevantní právě proto tuto celou částku a neočišťovat placenou úhradu od zmiňované daně. K námitce započtení uvedl, že žalovaná nesplnila povinnost tvrzení ani přes poučení soudu podle § 118a zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), poskytnuté jí při jednáních 2. 11. 2017 a 10. 10. 2019. Žalovaná tvrdila různé sumy úhrad a nebyla schopna říci, kterými konkrétními platbami měla být částka 109.486 Kč, tvořící aktuální předmět sporu, jenž je peněžitou náhradou za bezdůvodné obohacení vzniklé nesporně poskytnutým plněním, které žalobkyně po jeho poskytnutí vyúčtovala žalované předmětnými fakturami, uhrazena. Pokud jde o právní úkon započtení, neshledal jej soud prvního stupně za platně učiněný ve smyslu § 580 obč. zák., neboť z tohoto úkonu nebylo zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se k započtení uplatňuje proti jaké pohledávce věřitele. Žalovaná totiž v rámci své námitky uvedla nespočet dílčích pohledávek, které v globálním součtu započítávala na žalovaný nárok, avšak vůbec nespecifikovala, kterou pohledávku započítává na kterou. Vzájemný návrh žalovaná neupřesnila tak, aby bylo zcela zřejmé, co jej tvoří. [5] Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Po právní stránce odvolací soud vyšel ze závěru soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy. K námitce žalované – posuzoval-li soud prvního stupně věc podle ustanovení o bezdůvodném obohacení, měla být žalovaná vyzvána, aby dotvrdila a prokázala, kolik za žalované období na bezdůvodném obohacení žalobkyni zaplatila – odvolací soud uvedl, že tato námitka není důvodná. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně se původně domáhala zaplacení ceny ze smlouvy vyúčtované jí specifikovanými fakturami. Poté, co vyšla najevo neplatnost smlouvy, se žalobkyně domáhala vydání peněžité náhrady bezdůvodného obohacení získaného žalovanou plněními z neplatné smlouvy vyúčtovanými týmiž fakturami. Uvedl, že předmět sporu určuje žalobce s tím, že žalobkyně se nedomáhala bezdůvodného obohacení vzniklého žalované za určité období, nýbrž se domáhala peněžité náhrady bezdůvodného obohacení vzniklého žalované poskytnutím konkrétních plnění vyúčtovaných konkrétními fakturami. Žalovaná byla soudem prvního stupně opakovaně poučována o své povinnosti tvrdit rozhodující skutečnosti, nikoli však k celkovému rozsahu jí poskytnutého plnění za období let 2008 až 2011, neboť to nebylo předmětem sporu. U jednání dne 2. 11. 2017 byla upozorněna na to, že v jejím podání nekorespondují součty jí uváděných částek, byla vyzvána, aby svá tvrzení upřesnila tak, aby bylo zjistitelné, čím jsou tvořeny částky 50.516 K