23 Cdo 875/2011 — Nejvyšší soud

23 Cdo 875/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 1. 2013 Spisová značka:23 Cdo 875/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:23.CDO.875.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:14. 2. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 23 Cdo 875/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce AVANTI POLSKA SPÓLKA Z OGRANICZONA ODPOWIEDZIALNOŚCIA se sídlem Jastrzebia 52, Cieszyn, Polsko, IČ 072891402, zast. Mgr. Januszem Sabelou, advokátem, Český Těšín, Střelniční 18, proti žalovanému EDR-CERAMIC, s.r.o., se sídlem v Praze 10 – Uhřivněs, Bečovská 939, IČ 26217546, zast. Mgr. Ing. Jiřím Hrušem, advokátem, se sídlem Masarykova 750, Roztoky u Prahy, o zaplacení 692.903,23 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 81/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, č. j. 8 Cmo 253/2010-204, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 12.463,- Kč vč. DPH do 3 dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám zástupce žalovaného Mgr. Ing. Jiřího Hruši. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze jakou soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2010, č. j. 22 Cm 81/2007-167, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení 692.903,23 Kč s přísl. za dodané zboží a dále rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 10. 2010, č. j. 8 Cmo 253/2010-204, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla prokázána existence smluvního vztahu mezi žalobcem a žalovaným o dodávce zboží, jehož zaplacení se žalobce domáhá. Vznik předmětného závazkového vztahu mezi účastníky by bylo nutno posuzovat podle Vídeňské úmluvy. V dané věci však také nebyla prokázána existence shodného projevu vůle žalobce a žalovaného o obsahu kupní smlouvy, aby bylo možno hodnotit její obsah z hlediska právní úpravy vzniku kupní smlouvy obsažené ve Vídeňské úmluvě. V řízení nebylo podle odvolacího soudu prokázáno, že by žalobce zboží poskytl žalovanému. Z dokazování bylo pouze zjištěno, že žalobce dopravil zboží do skladu FTL, a. s. v České republice. Žalobci se ani po poučení dle ust. § 118a o. s. ř. nepodařilo prokázat, že FTL, a. s., „převzala zboží od žalobce pro žalovaného a jménem žalobce také žalovanému zboží poskytla, a tedy že na základě objednávky žalovaného vznikla v souladu s obsahem Vídeňské smlouvy kupní smlouva poskytnutím plnění“ žalovanému. Odvolací soud dále v odůvodnění rozsudku uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný od žalobce předmětné zboží fakticky obdržel, aby bylo možné jeho nárok event. posoudit jako nárok na vypořádání bezdůvodného obohacení. Pokud zboží žalovanému poskytla společnost FTL, a. s., pak není dána aktivní věcná legitimace žalobce k vymáhání nároku z bezdůvodného obohacení. S ohledem na uvedené pak jsou pro posouzení uplatněného nároku bezpředmětné důkazy prokazující vztah žalovaného a společnosti KAIRI, s. r. o. Odvolací soud proto odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dovoláním ze dne 12. 1. 2011 napadl žalobce shora uvedený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí ve věci má zásadní právní význam a bylo podáno z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění dovolání žalobce především uvedl, že soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci, protože neprovedly navržené důkazy a zároveň na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným zjištěním. Dovolatel v dovolání s poukazem na ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. rozvedl, kdy má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Poté nesouhlasil se závěrem soudů obou stupňů, že žalobce neprokázal, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena kupní smlouva na předmětné drogistické zboží a že toto zboží žalobce žalovanému předal. Dále dovolatel namítal, že smluvní vztah mezi účastníky řízení měl být posuzován podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží ( dále jen „Úmluva“) sjednané dne 11. 4. 1980 ve Vídni, která váže jak Českou republiku tak i Polskou republiku, nikoliv podle obchodního zákoníku. Podle čl. 11 Úmluvy nemusí být smlouva o koupi uzavřena nebo prokázána písemně a nevyžadují se ani jiné formální náležitosti, smlouvu lze prokazovat jakýmikoli prostředky, včetně svědků. Dovolatel se domnívá, že na základě předložených důkazů a svědeckých výpovědí, došlo mezi žalobcem a žalovaným k uzavření ústní kupní smlouvy, na jejíž základě bylo zboží žalobcem dodáno a žalovanému bylo umožněno se zbožím nakládat. Dovolatel dále poukázal, k jakému okamžiku se při prodeji váže okamžik nabytí vlastnictví, vč. tzv. výhrady vlastnictví a možnosti stran dohodnout se jinak. Taktéž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5298/2007, řešící předpokládanou změnu původního ujednání o zaslání zboží do skladu kupujícího, když k této změně nedošlo, též odkázal na ust. § 412 odst. 2 obch. zák. o umožnění nakládat se zbožím a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 688/2000, v němž je judikováno, že vznik práva na zaplacení kupní ceny předpokládá, že byl učiněn skutkový závěr, ve který okamžik prodávající umožnil kupujícímu se zbožím nakládat. Dovolatel v dovolání dále uvedl, že ust. § 416 obch. zák. stanoví možnost nesjednat dobu dodání, dohoda o době dodání tak není podstatnou částí kupní smlouvy. Poté uvedl, že prodávající je povinen opatřit dodávané zboží potřebnými doklady a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5298/2008 a též uvedl, že dodací list nelze považovat za „právní úkon, kterým by bylo možno navrhnout změny obsahu uzavřené smlouvy“. V závěru dovolání žalobce konstatoval, že mezi žalobcem a žalovaným bylo dohodnuto, že místem plnění dodání zboží byl logistický sklad zboží společnosti FTL – First Transport Lines, a. s., a navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V podání ze dne 24. 2. 2011 se k dovolání vyjádřil žalovaný. Ve vyjádření zejména uvedl, že považuje dovolání žalobce za nepřípustné. Otázkou zásadního právního významu mohla být pouze otázka, zda žalobcem tvrzená kupní smlouva se řídí obchodním zákoníkem nebo Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (též Vídeňská úmluva či Úmluva). Vrchní soud v Praze v rozhodnutí vztah mezi žalobcem a žalovaným hodnotil podle Úmluvy, tedy shodně s názorem žalobce. Další námitky žalobce obsažené v dovolání směřují proti rozsahu provedeného dokazování a provedeného hodnocení důkazů, což nemůže založit přípustnost dovolání. Žalovaný považuje rozsudek odvolacího soudu za správný, neboť se žalobci i přes opětovné poučení podle § 118b odst. 1 a 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat, že mezi nimi byla uzavřena kupní smlouva, a to ať již uzavřená podle Úmluvy či obchodního zákoníku. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce žalovanému předmětné zboží nepředal, zboží převzala společnost FTL – First Transport Lines, s. r. o., ve prospěch společnosti KAIRI, s. r. o., která se zbožím nakládala. V době dodávky neměl žalovaný se společnosti FTL – First Transport Lines, s. r. o., smlouvu, na jejímž základě by tato společnost byla oprávněna jménem žalovaného přebírat zboží od třetích osob. Zboží nebylo žalovanému předáno, ani s ním nedisponoval nebo měl z dispozice s ním majetkový prospěch, resp. že by se bezdůvodně obohatil na úkor žalobce. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud „zamítl“ dovolání žalobce a přiznal mu náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na daný případ se vztahuje právní úprava občanského soudního řádu (zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád) ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), jak to vyplývá z čl. II. bod 7 zák. č. 404/2012 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4, § 241a odst. 1 o. s. ř.),