23 Odo 1622/2006 — Nejvyšší soud

23 Odo 1622/2006 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 1. 2009 Spisová značka:23 Odo 1622/2006 ECLI:ECLI:CZ:NS:2009:23.ODO.1622.2006.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 23 Odo 1622/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně H. b., a.s. (dříve Č. h. b., a.s.), zastoupené JUDr. I. S., advokátkou, proti žalované Č. r. – M. p. m. r., zastoupené prof. JUDr. M. B., advokátem, o zaplacení částky 8 598 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 58/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. května 2006, č. j. 13 Co 78/2006-106, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním a částečným rozsudkem ze dne 11. října 2005, č. j. 17 C 58/2002-79, rozhodl, že základ žalobou uplatněného nároku vztahujícího se k období od 21. 9. 1998 do 30. 9. 1998 je opodstatněný (výrok pod bodem I), žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 8 392 216,20 Kč s 15% úrokem z prodlení ročně od 1. 3. 1999 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a konstatoval, že o výši důvodně uplatněného nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v rozsudku konečném (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně uzavřela dne 22. 12. 1995 s Ministerstvem financí ČR a Ministerstvem hospodářství ČR smlouvu o zprostředkování státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby a o zajištění kontroly dodržování podmínek podpory. Dnem 1. 1. 2001 zanikla právní subjektivita ministerstev a do jejich práv a povinností plynoucích z uvedené smlouvy vstoupil podle § 52 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, stát, za něhož podle § 21a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vystupuje před soudem organizační složka státu příslušná podle zvláštního předpisu. Protože v této věci se předmět sporu týká realizace politiky bydlení formou hypotečního úvěrování bytové výstavby, která ve smyslu § 14 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy ČR, spadá do působnosti Ministerstva pro místní rozvoj ČR, je toto ministerstvo organizační složkou státu příslušnou za stát v této věci ve smyslu zmíněného § 21a odst. 1 o. s. ř. jednat. Výše uvedenou smlouvou strany upravily vzájemná práva a povinnosti při provádění vládního nařízení č. 244/1995 Sb., kterým se stanoví podmínky státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby. Vztahy mezi orgány státu a h. b. byly upraveny v ustanovení § 7 odst. 1 uvedeného vládního nařízení, podle něhož vyúčtování podpory předkládá hypoteční banka ministerstvu za uplynulý měsíc v měsíci následujícím, a to v termínu stanoveném tímto ministerstvem. Podle odstavce 2 téhož ustanovení náležitosti vyúčtování stanoví ministerstvo, které podle odstavce 3 tohoto ustanovení poukáže měsíčně finanční prostředky h. b. na základě předloženého vyúčtování. Uvedený právní předpis však neupravil právní vztah mezi státem a hypoteční bankou, v dané věci žalobkyní, na jehož základě by byla banka oprávněna, popř. povinna pro stát zajišťovat poskytování finanční podpory adresátům této podpory. Tento vztah vznikl až na základě předmětné smlouvy z 22. 12. 1995, podle něhož byla žalobkyně povinna nabízet a sjednávat úvěrové smlouvy k účelům uvedeným v § 2 a § 3 vládního nařízení č. 244/1995 Sb. a dále se zavázala poskytovat ministerstvům údaje o klientech, s nimiž tyto smlouvy uzavřela, inkasovat od ministerstva peněžní prostředky představující státní podporu adresovanou těmto klientům a tuto jim vyplácet. Žalobkyně se také zavázala, že bude od jednotlivých klientů po celou dobu úvěru vyžadovat dodržování podmínek stanovených v nařízení vlády č. 244/1995 Sb. a toto kontrolovat. Vztah účastníků řízení posoudil soud prvního stupně  podle § 261 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“), podle něhož se obchodním zákoníkem řídí i vztahy mezi státem a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb. Předmětná smlouva z 22. 12. 1995 není podle závěru soudu prvního stupně smlouvou o zprostředkování, neboť sjednaný závazek žalobkyně nezahrnoval povinnost vyvíjet ve smyslu § 642 ObchZ činnost k tomu, aby žalovaná sama mohla se svými klienty uzavírat smlouvy, ani závazek žalované za sjednanou činnost platit žalobkyni provizi. Nejde přitom ani o smlouvu mandátní podle § 566 odst. 1 ObchZ a násl. pro absenci ujednání o úplatě. Povinnost žalobkyně byla dojednána jako neúplatná, takže nepřicházela v úvahu ani aplikace § 566 odst. 2 ObchZ, podle kterého je-li záležitost předmětem podnikatelské činnosti mandatáře, má se za to, že úplata byla smluvena. Tato vyvratitelná právní domněnka se uplatní pouze za situace, když nebude prokázáno, že vůle smluvních stran směřovala k tomu, aby sjednaná činnost byla mandatářem provedena bezplatně. Soud prvního stupně však dovodil, že v daném případě bylo úmyslem smluvních stran úplatnost smlouvy nesjednat. Samotná smlouva o úplatě za provedenou činnost nehovoří, žalobkyně sama od uzavření smlouvy v roce 1996 nikdy vůči žalované žádný požadavek na zaplacení úplaty nevznesla a nikdy jí taková odměna vyplacena nebyla. Na rozdíl od požadavku  na náhradu nákladů, jež jí vznikly v souvislosti s plněním jejího závazku, případný nárok na vyplacení odměny nebyl nikdy ani předmětem jednání, jež byla mezi účastnicemi v minulosti vedena. Poprvé se žalobkyně o možném nároku na odměnu zmiňuje až v nyní projednávané žalobě z roku 2001, současně však dodává, že tuto odměnu vůči žalované požadovat nehodlá. Takový přístup žalobkyně nemůže svědčit o ničem jiném, než že žalobkyně od počátku k uzavřené smlouvě přistupovala jako ke smlouvě bezúplatné. Úplata mezi stranami byla sjednána až v navazující mandátní smlouvě o zabezpečování poskytování prostředků státní finanční podpory hypotečního úvěrování bytové výstavby klientům banky a o zajištění kontroly dodržování podmínek podpory ze dne 12. 10. 1998. Soud prvního stupně proto posoudil předmětnou smlouvu účastníků podle § 724 a násl. občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) jako smlouvu příkazní, protože sjednání úplaty není podstatnou náležitostí tohoto smluvního typu. Soud prvního stupně vyšel z § 728 ObčZ, podle něhož je příkazce povinen, není-li to dohodnuto, což v tomto případě nebylo, poskytnout příkazníkovi předem na jeho žádost přiměřené prostředky nezbytné ke splnění příkazu a nahradit příkazníkovi potřebné a užitečné náklady vynaložené při provádění příkazu, a to i když se výsledek nedostavil. V dané věci šlo  na straně žalobkyně o výdaje na administrativní opatření, výdaje při zavádění nového systému, zajišťování kontroly dodržování povinností ze strany klientů v souvislosti s čerpáním státní podpory. Soud prvního stupně  shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, a to ohledně nákladů vynaložených v době od 1. 9. 1996 do 20. 9. 1998. Na věc dopadá ustanovení § 261 odst. 6 ObchZ ve znění platném do konce roku 2000, tedy platné v době, za kterou se žalobkyně domáhala sporné úhrady, podle něhož se příkazní smlouva řídila pouze ustanoveními občanského zákoníku, a to včetně ustanovení o promlčení. Podle § 101 ObčZ je tedy promlčen nárok na úhradu nákladů vzniklých v době delší tří let před podáním žaloby, která došla soudu prvního stupně dne 21. 9. 2001, takže nepromlčen zůstal nárok na úhradu nákladů za osm pracovních dnů měsíce září 1998, jež činily podle požadavku žalobkyně celkem 205 908,80 Kč; nárok uplatněný žalobkyní nad tuto částku je promlčen. Soud prvního stupně přitom nedospěl k závěru, že žalovaná v minulosti dluh uznala co do důvodu i výše. Její přípisy zaslané žalobkyni sice nezpochybňují oprávněnost požadavku na náhradu škody, obligatorní náležitosti uznání závazku uvedené v § 110 odst. 1 ObčZ však žádný z přípisů neobsahuje. Podle závěru soudu prvního stupně nemůže žalobkyně žádat spornou částku ani z titulu náhrady škody, neboť jde o zákonný nárok dle § 728 ObčZ vzniklý žalobkyni již během plnění povinností ze smlouvy ze dne 22. 12. 1995 a nikoliv až když žalovaná nerespektovala výzvu žalobkyně a tyto náklady nezaplatila. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. května 2006 č. j. 13 Co 78/2006-106 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud shledal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně jako postačující k vydání rozhodnutí v