24 Cdo 1150/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 1150/2022-263 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci umístěného J. R. (dříve P. T.), narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Jozefem Zoranem Trškem, advokátem se sídlem v Brně, Milady Horákové č. 1957/13, za účasti zdravotního ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice, příspěvkové organizace se sídlem v Praze 8, Ústavní č. 91/7, IČO 00064220, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1107/15, o vyslovení přípustnosti převzetí do zdravotního ústavu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 19 L 2682/2019, o dovolání umístěného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2021 č. j. 35 Co 358/2021-221, takto: Usnesení městského soudu, „rozsudek“ Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. června 2021 č.j. 19 L 2682/2019-190 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 3. listopadu 2021 č.j. 19 L 2682/2019-216 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 16.8.2019 č.j. 19 L 2682/2019-18 rozhodl, že převzetí umístěného do zdravotního ústavu bylo v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a že tyto důvody trvají nadále. Podle názoru soudu prvního stupně „je z odborného názoru lékařů v době přijetí (dne 10.8.2019) jednoznačné, že pacient trpěl poruchou přizpůsobení s vysokým rizikem ohrožení na životě a použití střelné zbraně“ a že „pro toto riziko byl nebezpečný zejména sám sobě“, přičemž „podle vyjádření lékaře nebyla možná ambulantní léčba“. Vzhledem k tomu, že umístěný byl dne 20.8.2019 ze zdravotního ústavu propuštěn, Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 30.8.2019 č.j. 19 L 2682/2019-24 řízení z tohoto důvodu podle ustanovení § 16 z.ř.s. zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Protože umístěný v zákonem stanovené lhůtě prohlásil, že trvá na projednání věci, v řízení bylo podle ustanovení § 72 z.ř.s. dále pokračováno. K odvolání umístěného Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.2.2020 č.j. 35 Co 373/2019-49 usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž za situace, kdy umístěný i po propuštění trvá na projednání věci, je třeba provést dokazování v plném rozsahu, neboť soud již není vázán zákonem stanovenými lhůtami a k objektivnímu zjištění důvodnosti převzetí umístěného do zdravotního ústavu je nutné ve smyslu ustanovení § 70 odst. 1 z.ř.s. jmenovat znalce, jímž nemůže být lékař, který pracuje v daném zdravotním ústavu. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru zjednal nápravu a aby doplnil dokazování také o důkazy navržené umístěným, příp. jiné důkazy, které se nabízejí z obsahu spisu. Obvodní soud pro Prahu 8 poté „rozsudkem“ ze dne 24.6.2021 č.j. 19 L 2682/2019-190 rozhodl, že převzetí umístěného do zdravotního ústavu dne 10.8.2019 bylo v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po doplnění dokazování znaleckým posudkem MUDr. Boreckého, výslechem svědků J. D. (zdravotnického záchranáře), Z. Š. (partnerky umístěného), J. J. a M. C. (zasahujících policistů), opětovným výslechem umístěného, zdravotnickou dokumentací umístěného, záznamem policie o zásahu ze dne 10.8.2019, záznamem o výjezdu RZS a příjmovou zprávou do Psychiatrické nemocnice dospěl soud prvního stupně opětovně k závěru, že byly splněny podmínky pro převzetí umístěného do zdravotního ústavu podle ustanovení § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., podle kterého lze pacienta bez jeho souhlasu hospitalizovat mj. tehdy, jestliže ohrožuje bezprostředně a závažným způsobem sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy nebo touto poruchou trpí, pokud hrozbu pro pacienta nebo jeho okolí nelze odvrátit jinak. Podle jeho názoru z provedených důkazů vyplynulo, že umístěný „v době převzetí vyhrožoval zabitím sebe, ale i předtím přítelkyni Š.“, tedy že „v době převzetí byl pacient nebezpečný nejenom sobě, ale i okolí“, přičemž „i druhá podmínka detence a to známky duševní poruchy, byla splněna“. Odborný znalecký posudek potvrdil příjmovou diagnózu umístěného – pacient trpěl poruchou, a to narcismem nezralé osobnosti, porucha přizpůsobení byla diagnostikována v době přijetí jako správná, stejně tak nebezpečnost pacienta pro okolí a možnost suicidálního (sebevražedného) jednání. Podle znalce se pacient jevil jako nezdrženlivý agresivní psychopat. Čestná prohlášení M. L. a M. N., předložená umístěným „o zdravotním stavu pacienta v době detence nevypovídají vůbec nic“. Za tohoto stavu, kdy „pacient (umístěný) byl nebezpečný hrozbou střelnou zbraní v době přijetí, ale i předtím (incident v lese), riziko sebevraždy tedy bylo reálné, pacient byl impulzivní a agresivní“, soud prvního stupně uzavřel, že „nemocnice byla oprávněna převzít umístěného člověka do nemocniční péče (§ 78 z.ř.s.), neboť byl bezprostředně a závažným způsobem nebezpečný svému okolí i sobě a nebylo možno získat souhlas pacienta s hospitalizací, neboť to jeho zdravotní stav neumožňoval“. K odvolání umístěného Městský soud v Praze usnesením ze dne 14.12.2021 č.j. 35 Co 358/2021-221 „rozsudek“ soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že „důvody pro hospitalizaci žalobce (umístěného) bez jeho souhlasu podle § 38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb. v ten moment byly splněny, tedy že ohrožuje bezprostředně sebe nebo své okolí a jeví známky duševní poruchy“, přičemž – jak zdůraznil – „nic víc se v daném místě a čase nezkoumá, ani se více zkoumat nemůže a při tom příjmu je k dispozici to, co k dispozici je“. Tyto závěry „potvrdil bezpečně“ znalec z oboru psychiatrie MUDr. Borecký, který uvedl, že v době přijetí umístěného byla operativní diagnóza správná, na základě informací a zhlédnutí pacienta byl závěr na jeho nebezpečnost pro sebe oprávněný, včetně vyhodnocení přijímací lékařkou s podezřením na sebevražedné sklony. „To, jestli skutečně žalobce (umístěný) řekl nebo neřekl, že hodlá spáchat sebevraždu a dokazování k tomu vedené“, je podle názoru odvolacího soudu „pro posouzení té záležitosti z pohledu ust. § 38 odst. 1 písm. b) příslušného zákona zcela irelevantní“, neboť „příjem nemůže něco takového vůbec zkoumat“. Podstatné je, že „z toho, co bylo shromážděno, je zřejmé, že umístěný člověk se po hádce s přítelkyní zamkl v koupelně se střelnou zbraní, čímž ve svědkyni Z. Š. vyvolal důvodné obavy, že se v afektu zabije; jestli se chtěl zabít, nebo nechtěl zabít skutečně, to jaksi v daném místě a čase opravdu nelze přezkoumávat, a jestliže ten závěr je takový, jaký byl učiněn, a podle znalce byl učiněn správně, tak nebyl důvod ani pro nějaké mírnější opatření“. Znalec MUDr. Borecký jednoznačně uzavřel, že postup lékařky byl správný, že „lékařka korektně vyhodnotila, byť i popírané pohrůžky sebevraždou, jako reálné riziko“. Dále odvolací soud zdůraznil, že pro splnění zákonných podmínek převzetí není rozhodné, zda v danou chvíli byl umístěný člověk pod vlivem duševní choroby, nýbrž že postačuje, pokud jeví známky duševní poruchy, a ohrožuje bezprostředně takovým způsobem sebe. Takovým ohrožením podle mínění odvolacího soudu „beze sporu mohlo být jak jeho uzamčení v koupelně se střelnou zbraní, tak nebezpečné jednání vůči zásahové jednotce, jež mohlo být vyhodnoceno jako provokování konfliktu“, přičemž opět – jak uvedl - „nemůže posuzovat lékař na příjmu, co kde bylo, nebo nebylo, protože jinak v podstatě ten závěr by byl takový už zcela jdoucí mimo to konkrétní ustanovení, že by se ten příjem tam vůbec mohl zavřít“. Soudu prvního stupně pouze vytkl, že měl rozhodnout usnesením, „nicméně že podle judikaturních závěrů vyšších soudů tato vada nemá za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal umístěný dovolání. Namítal, že odvolací soud (ani soud prvního stupně) se v daném detenčním řízení, které pokračovalo na základě prohlášení umístěného podle ustanovení § 72 z.ř.s., nezabýval tím, zda zákonné důvody převzetí dovolatele do zdravotního ústavu trvaly po celou dobu detence, a pokud ne, tak po jakou dobu. Podle názoru dovolatele „dává zákon (§ 78 odst. 1 z.ř.s.) soudům jasné instrukce, o jakých otázkách mají rozhodnout – tedy o zákonnosti převzetí a o trvání těchto důvodů v době rozhodování“. Také odborná literatura dovozuje, že pokud byl ke dni rozhodování soudu umístěný člověk již propuštěn a v řízení bylo pokračováno za podmínek uvedených v ustanovení § 72 z.ř.s., má se soud zabývat tím, zda k převzetí a držení (do doby propuštění) došlo ze zákonných důvodů. Je totiž možné, že zatímco samotné převzetí člověka do zdravotnického zařízení je v souladu se zákonem, jeho následné držení již nezbytnou dobu de