24 Cdo 132/2022 – Nejvyšší soud

24 Cdo 132/2022-71 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně České spořitelny, a.s., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova č. 1929/62, IČO 45244782, proti žalované VRŠANSKÝ a spol., v.o.s., se sídlem v Teplicích, Kollárova č. 1879/11, IČO 25466763, jako likvidační správkyni pozůstalosti zůstavitele L. B., zemřelého dne 21. ledna 2018, zastoupené JUDr. Ing. Markem Andráškem, advokátem se sídlem v Teplicích, Aloise Jiráska č. 1367/1, o vyloučení částky 3 022,11 Kč z likvidační podstaty pozůstalosti, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 24 C 240/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2021, č. j. 11 Co 143/2021-55, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. září 2021, č. j. 11 Co 143/2021-55, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 17. června 2021, č. j. 24 C 240/2020-36, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobou podanou dne 30. 10. 2020 u Okresního soudu v Teplicích se žalobkyně domáhala rozhodnutí, kterým by z likvidační podstaty pozůstalosti po L. B., zemřelém dne 21. ledna 2018, posledně bytem v XY (dále jen „zůstavitel“), byla vyloučena částka 3 022,11 Kč, která se ke dni úmrtí zůstavitele nacházela na jeho bankovním účtu č. XY; nesouhlasí s tím, že i uvedená částka byla zahrnuta do seznamu majetku likvidační podstaty pozůstalosti, přestože jde o splátky úvěru č. XY (2 000 Kč) a kartového úvěru č. XY (1 022,11 Kč) inkasované po smrti zůstavitele, ale před pravomocným nařízením likvidace pozůstalosti, zcela v souladu s právními předpisy. Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2021, č. j. 24 C 240/2020-36, rozhodl, že se žaloba o vyloučení částky 3 022,11 Kč, která se ke dni úmrtí zůstavitele nacházela na jeho bankovním účtu č. XY, z likvidační podstaty pozůstalosti po zůstaviteli zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 7 776 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že i když žalobkyně postupovala v souladu se smluvními závazky vyplývajícími ze smluv o úvěru a ve dnech 20. 1. 2018, 22. 2. 2018 a 26. 2. 2018 použila peněžní prostředky zůstavitele nacházející se na jeho účtu na splátky úvěrů zůstavitele, po nařízení likvidace pozůstalosti jsou provedené splátky úvěrů v rozporu s účelem a smyslem právní úpravy o likvidaci pozůstalosti, který spočívá v tom, aby pohledávky věřitelů byly uspokojovány z výtěžku zpeněžení majetku patřícího do likvidační podstaty zůstavitele, a tam podle ustanovení § 212 odst. 1 písm. a) z. ř. s. patří majetek, který zůstavitel vlastnil v den své smrti. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 11 Co 143/2020-55, rozsudek okresního soudu ve výroku I. potvrdil, ve výroku II. změnil ohledně výše náhrady nákladů řízení žalované a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Vycházel ze závěru, že předmětné platby mohly být sice z účtu zůstavitele po jeho smrti provedeny v souladu s ustanovením § 2666 o. z., po právní moci usnesení soudu ze dne 26. 9. 2018 o nařízení likvidace pozůstalosti však vznikla žalobkyni povinnost takto přijaté peněžní prostředky, deponované na účtu zůstavitele v den jeho smrti, vydat do majetku likvidační podstaty, z jejíhož výtěžku budou uspokojováni všichni věřitelé zůstavitele, s tím, že výklad zastávaný žalobkyní (podle něhož má přednost speciální ustanovení o provádění bankovních operací podle § 715a obchod. zák. a za současné úpravy podle § 2666 o. z., před obecným ustanovením § 212 odst. 1 písm. a/ z. ř. s.) by představoval nedůvodné zvýhodnění části věřitelů proti věřitelům ostatním, čímž by byl zcela popřen princip poměrného a rovnoměrného uspokojení věřitelů v rámci likvidace pozůstalosti, jak je upraven v ustanovení § 273 z. ř. s. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jde o otázky, zda lze finanční prostředky, které se nacházely ke dni smrti zůstavitele na jeho sporožirovém účtu a které byly po smrti zůstavitele v souladu se zákonem z tohoto účtu převedeny, považovat za součást likvidační podstaty podle ustanovení § 212 z. ř. s., zda lze v důsledku pravomocného nařízení likvidace pozůstalosti zpětně označit plnění, které věřitel obdržel po smrti zůstavitele zákonným postupem, za plnění neoprávněné a zda pravomocné usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zakládá právní účinky spočívající v povinnosti věřitele, který po smrti zůstavitele zákonným postupem obdržel plnění na své pohledávky, vydat tato plnění do likvidační podstaty pozůstalosti za účelem rozvržení mezi všechny věřitele. Podle jejího názoru právní úprava neobsahuje ustanovení, které by s nařízením likvidace pozůstalosti spojovalo povinnost k vrácení plnění, které bylo z majetku zůstavitele po jeho smrti zákonným způsobem vydáno. Zdůrazňuje, že jako banka provedla předmětné platby v souladu s ustanovením § 2666 o. z. (splnila zákonnou povinnost), na druhé straně je jí, jako věřiteli zůstavitele, který toto plnění přijal, ukládáno, aby plnění vydal zpět, jako plnění neoprávněné v důsledku nařízení likvidace pozůstalosti. Má za to, že pokud obdržela na své pohledávky plnění po smrti zůstavitele postupem, který je v souladu s právními předpisy, bylo by nejen v rozporu s ustanovením § 2666 o. z., ale rovněž se zásadou právní jistoty a legitimního očekávání, nyní konstatovat, že takto přijaté plnění se stalo zpětně plněním neoprávněným a žádat jeho vrácení – taková retroaktivita není při aplikaci hmotněprávní normy možná. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Z hlediska skutkového stavu (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacím soudem nepodléhá, jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) bylo v projednávané věci zjištěno, že u Okresního soudu v Teplicích je pod sp. zn. 36 D 196/2018 vedeno řízení o pozůstalosti po zůstaviteli, provedením úkonů v tomto řízení byl pověřen jako soudní komisař notář Mgr. Petr Michal. Usnesením ze dne 26. 9. 2018, č. j. 36 D 196/2018-79, které nabylo právní moci 24. 10. 2018, Okresní soud v Teplicích nařídil likvidaci pozůstalosti. Usnesením ze dne 1. 10. 2019, č. j. 36 D 196/2018-123, byla Česká spořitelna, a.s., pozůstalostním soudem vyzvána, aby na účet soudu převedla částky 2 000 Kč a 1 022,11 Kč, které byly po úmrtí zůstavitele inkasovány z jeho sporožirového účtu č. XY jako splátky úvěrů č. XY a č. XY, s tím, že ke dni 24. 10. 2018 byla nařízena likvidace pozůstalosti zůstavitele, čímž věřitelé ztratili právo na oddělené uspokojení svých pohledávek a vznikla jim povinnost přihlásit své pohledávky u soudního komisaře, na kterého přešla správa pozůstalosti a který provádí zpeněžení aktiv. K odvolání České spořitelny, a.s., bylo usnesení okresního soudu potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 84 Co 355/2019-191. Dovolání České spořitelny, a.s., proti usnesení odvolacího soudu bylo jako nepřípustné odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, č. j. 24 Cdo 1479/2020-229. Poté, co Česká spořitelna, a.s., sdělila pozůstalostnímu soudu, že trvá na svém stanovisku, bylo jí dne 23. 10. 2020 doručeno oznámení soudního komisaře o seznamu majetku likvidační podstaty, podle něhož byla do seznamu zahrnuta i práva a povinnosti majitele účtu č. XY vedeného na jméno zůstavitele, včetně zůstatku na účtu k datu úmrtí ve výši 29 072,81 Kč; současně bylo České spořitelně, a.s., uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od doručení oznámení podala žalobu o vyloučení částky 3 022,11 Kč z likvidační podstaty, a to u místně příslušného Okresního soudu v Teplicích. Žaloba (proti doposud neustanovenému likvidačnímu správ