24 Cdo 1331/2019 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1331/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2021 Spisová značka:24 Cdo 1331/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1331.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Procesní nástupnictví Dotčené předpisy:§ 107 odst. 1 o. s. ř. § 107 odst. 2 o. s. ř. § 1634 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:3. 4. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1331/2019-409 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Vrchy, MBA, a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce BRADDOCK FINANCE & CAPITAL Ltd., se sídlem v Londýně, 85 Great Portland Street, W1W 7LT, Spojené Království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 4575632, zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Boleslavova č. 901/7, proti žalovaným 1) V. H., narozené dne XY, zemřelé dne 8. května 2016, naposledy bytem v XY, a 2) M. K., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Široká č. 294, o určení vlastnictví k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 103/2012, o dovolání České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. ledna 2019, č. j. 22 Co 163/2017-349, takto: Dovolání proti výroku I. usnesení krajského soudu se odmítá; výrok II. usnesení krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se domáhala určení, že žalovaná 1) je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, aby následně mohla uspokojit své pohledávky i z prodeje předmětných nemovitostí. Žalobkyně svoji žalobu odůvodnila zejména tím, že její dlužník převedl darovací smlouvou vlastnictví předmětných nemovitostí na žalovanou 1) v úmyslu zkrátit uspokojení pohledávky žalobkyně. Žalovaná 1) následně po tom, co proti ní žalobkyně v jiném řízení podala odpůrčí žalobu, převedla předmětné nemovitosti na svého vnuka, a ten je následně převedl na žalovaného 2). Žalobkyně proto považuje následné smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, učiněné poté, co proti žalované byla podána odpůrčí žaloba, za absolutně neplatné. Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 6 C 103/2012-261, určil vlastnictví žalované 1) k blíže specifikovaným nemovitým věcem a rozhodl o nákladech řízení. Po odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 1. 11. 2017, č. j. 22 Co 163/2017-318, přerušil odvolací řízení do pravomocného skončení pozůstalostního řízení po žalované 1), neboť ta v průběhu odvolacího řízení zemřela. Následně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 3. 1. 2019, č. j. 22 Co 163/2017-349, výrokem I. rozhodl, že se v odvolacím řízení pokračuje, a výrokem II. rozhodl, že v řízení bude namísto zemřelé žalované 1) pokračováno s Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových. Vyšel ze zjištění, že řízení o pozůstalosti po žalované 1) bylo usnesením soudního komisaře přerušeno do skončení probíhajících soudních řízení, mimo jiné také do skončení tohoto odvolacího řízení. Rozhodnutí o vlastnictví žalované 1) k předmětným nemovitostem má přitom význam pro pozůstalostní řízení, a to pro zjištění rozsahu aktiv pozůstalosti. Žalovaná byla rozvedená, nezanechala žádné pořízení pro případ smrti, a všichni v úvahu připadající dědici dědictví odmítli, dědictví proto připadá státu podle § 1634 o. z., na který se hledí jako by byl zákonný dědic s tím, že nemá právo dědictví odmítnout a vůči jiným osobám má stejné postavení jako dědic, kterému svědčí výhrada soupisu pozůstalosti. Protože je v pozůstalostním řízení na základě rozhodné právní úpravy jako s hmotněprávním nástupcem jednáno se státem, odpadla překážka bránící dalšímu pokračování odvolacího řízení, proto odvolací soud výrokem I. rozhodl o pokračování odvolacího řízení, a výrokem II. rozhodl podle § 107 o. s. ř. o procesním nástupnictví státu. Proti tomuto usnesení podala Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových dovolání, v němž namítá, že ačkoli je účastníkem pozůstalostního řízení po žalované 1), a všichni ostatní v úvahu připadající dědici dědictví odmítli, není postaveno na jisto, že stát pozůstalost z titulu odúmrti nabude, neboť až v probíhajícím pozůstalostním řízení může soud zjistit, zda tvrzené právo nebo povinnost přešly na stát. Za rozhodující skutečnost dovolatelka považuje, zda existuje pravomocné usnesení, které by deklarovalo, že pozůstalost, kterou nenabyl žádný dědic, připadla státu. Řízení o dědictví dosud není pravomocně skončeno, soud v dědickém řízení vyzval věřitele zůstavitelky, aby u něho přihlásili a doložili své pohledávky. Pokud by byla pozůstalost předlužena, navrhne dovolatelka likvidaci dědictví, takže pozůstalost jako odúmrť státu nepřipadne, a dovolatelka se nestane procesní nástupnicí žalované 1). K tomu dovolatelka odkazuje na judikaturu dovolacího soudu, zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 441/2007. K dovolání podal své vyjádření žalobce. Napadené rozhodnutí považuje za správné. Vzhledem k dosavadním výsledkům ostatních soudních řízení, které proti žalované 1) vede, považuje námitku možného předlužení pozůstalosti a následné možné likvidace dědictví za nepravděpodobnou, neboť zůstavitelka byla kde dni své smrti vlastníkem celé řady nemovitých věcí. Akcentuje, že se domáhá pouze určení vlastnictví a neuplatňuje vůči zůstavitelce peněžitou pohledávku. Přisvědčení námitce dovolatelky by považoval za denegatio iustitiae, jelikož by se dostal do fakticky neřešitelné situace, když v probíhajícím soudním řízení by nemohl pokračovat bez právního nástupce zůstavitelky a současně by nebylo možné ukončit pozůstalostní řízení bez skončení probíhajících soudních řízení, neboť pozůstalostní řízení bylo přerušeno do doby pravomocného skončení probíhajících soudních řízení, mimo jiné i tohoto řízení. Podle ustanovení § 236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, o jejíž právech a povinnostech má být v řízení jednáno, ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud České republiky nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Výrok I. usnesení odvolacího soudu o pokračování v odvolacím řízení není rozhodnutím odvolacího soudu, kterým se končí odvolací řízení, proto nemůže být v této části dána přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., a zároveň se nejedná ani o žádné z usnesení vypočtených v ustanovení § 238a o. s. ř. Protože proti výroku I. napadeného usnesení nemůže být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 ani § 238a o. s. ř., nezbývá, než dovolání v této části podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout. Dovolání proti výroku II. usnesení odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení § 238a o. s. ř., neboť jím bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka. Nejvyšší soud České republiky se proto zabýval důvodností dovolání. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání proti výroku II. napadeného usnesení je důvodné. Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník