24 Cdo 1352/2025 – Nejvyšší soud

24 Cdo 1352/2025-1024 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského č. 253/3, proti žalovaným 1) O. P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 2) J. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 3) L. P., zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 4) M. P., zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a, 5) L. P., zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1015/55, 6) H. D., zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 2300/75, 7) Mi Querido s.r.o., se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, IČO 06619312, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 2300/75, 8) ZOONA, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Kaprova č. 42/14, IČO 25128183, zastoupené JUDr. Pavlem Čížkovským, advokátem se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 2300/75, a 9) JUDr. Aleši Březinovi, notáři v Praze 1, Petrská č. 1136/2, zastoupenému Mgr. Ing. Filipem Hejlem, advokátem se sídlem Praha 1, Revoluční č. 762/13, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 38 C 154/2022, o dovoláních žalobkyně a žalované 5) proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2024 č.j. 21 Co 186/2024-899, takto: I. Dovolání žalobkyně a žalované 5) se odmítají. II. Žalobkyně a žalovaná 5) jsou povinny zaplatit žalovaným 1) až 4) na náhradě nákladů dovolacího řízení, každá z nich částku 7.199,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Na strži č. 2102/61a. III. Žalobkyně a žalovaná 5) jsou povinny zaplatit žalovaným 6) až 8) na náhradě nákladů dovolacího řízení, každá z nich částku 7.199,50 Kč k rukám JUDr. Pavla Čížkovského, advokáta se sídlem v Praze 10, V olšinách č. 2300/75. IV. Ve vztahu mezi žalobkyní, žalovanou 5) a žalovaným 9) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): 1. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18.12.2024 č.j. 21 Co 186/2024-899 ve věci samé podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl, neboť neobsahuje patřičné údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat. 2. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o.s.ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají. Způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.8.2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, ročník 2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013 sp. zn. 29 Cdo 3032/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). 3. K tomu dovolací soud dodává, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ustanovení § 241a ve vazbě na ustanovení § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.5.2015 sp. zn. 30 Cdo 1833/2015 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26.6.2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28.4.2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. 4. Současně z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení základních práv a svobod, může založit přípustnost dovolání, ale tato možnost nikterak nezbavuje dovolatele povinnosti vymezit předpoklady přípustnosti dovolání, a to mj. tím, že poukáže na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, od níž se odvolací soud odchýlil při řešení otázky vztahující se k ochraně základních práv a svobod, kterou musí dovolatel vymezit. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28.11.2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.1.2019 sp. zn. III. ÚS 3963/18). 5. Dovolatelka, v kontextu výše uvedeného obligatorního obsahového požadavku, ve svém (opět) velmi obsáhlém, dvaceti osmi stránkovém dovolání nepředkládá (srozumitelným způsobem) dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Toliko uvádí, že „je přesvědčena o přípustnosti dovolání, kterou dovozuje z prvního, druhého a čtvrtého typového předpokladu přípustnosti dovolání“, a přitom odkazuje na několik desítek rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavního soudu a citace z komentářů, které se týkají obecně procesu dokazování naléhavého právním zájmu, zásady volného hodnocení důkazů, opomenutých důkazů, dále problematiky nedostatečně odůvodněného rozhodnutí, zásady rovnosti účastníků a práva na spravedlivý proces. Z těchto rozhodnutí dovolatelka cituje některé části, z nichž opakovaně (toliko obecně) dovozuje, že závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na požadovaných určeních, „nebyl přijat procesně regulérním způsobem“, že odvolací soud „rezignoval na svoji povinnost vést fair proces“, a že „nekvalifikovaným“ posouzením věci „odepřel žalobkyni přístup k soudu“. Bližší (a především srozumitelné) zdůvodnění vazby namítaných pochybení na úsudek odvolacího soudu o neexistenci naléhavého právního zájmu na požadovaných určeních, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby, ovšem v dovolání absentuje. K tomu dovolací soud podotýká, že dovolatelkou akcentované právo na přístup k nestrannému soudu, stejně jako právo na spravedlivý proces, nelze interpretovat tak, že by současně znamenalo také právo na příznivé rozhodnutí ve věci. 6. Ostatně žalobkyní napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu se zákonem i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Za situace, kdy „hlavním účelem dohody o narovnání (který žalobkyně nezpochybňuje) bylo smírné vyřešení tehdy probíhajících soudních sporů, kdy se účastníci dohodli na jejich ukončení s tím, že si každá ze stran ponese své vlastní náklady“, nelze – podle skutkových zjištění soudů a obsahu spisu – shledat naléhavý právní zájem na požadovaných určeních v tom, aby žalobkyně získala „lepší právní postavení“ v současně probíhajících, případně dalších žalobkyní plánovaných soudních sporech, jestliže v jejich rámci k případné námitce žalovaných bude mít „platnost a závaznost přetrvávajících zá