24 Cdo 1820/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1820/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 1. 2021 Spisová značka:24 Cdo 1820/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.1820.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vydědění Přechodná (intertemporální) ustanovení Dotčené předpisy:§ 3028 o. z. § 3070 o. z. § 3072 o. z. § 469a odst. 1 písm. a), b)) obč. zák. § 243e odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:1. 5. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1820/2020-134 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobce R. T., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Alešem Dufkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, K Pasekám č. 2984/45, proti žalovanému A. T., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná č. 1575/49, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 369/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2019, č. j. 18 Co 124/2019-91, takto: Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 23. května 2019, č. j. 28 C 369/2018-59, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení. Odůvodnění: V řízení o pozůstalosti po A. T., narozeném dne XY a zemřelém dne 9.3.2016, posledně bytem ve XY (dále jen „zůstavitel“), Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 12.11.2018, č.j. 33 D 519/2016-70, uložil R. T., aby ve lhůtě dvou měsíců ode dne právní moci tohoto usnesení podal u Okresního soudu ve Zlíně proti zákonnému dědici A. T., narozenému dne XY (dále jen „A. T.“), žalobu „na určení, že je dědicem“. Žalobu byl povinen podat proto, že „v průběhu pozůstalostního řízení došlo ke sporu mezi účastníky o to, zda byly dány důvody vydědění syna zůstavitele R. T.“. Podání žaloby bylo uloženo „dědici, který by připadal v úvahu jako zákonný dědic – pozůstalému synovi R. T., neboť listina o vydědění nemá žádné zjevné nedostatky a není ani zpochybňována její platnost“. V této souvislosti soud rovněž odkázal na ustanovení § 1673 odst. 2 občanského zákoníku, podle nějž uvede-li zůstavitel důvod vydědění, odkáže se k podání žaloby potomek, který tvrdí, že byl vyděděn neprávem. R. T. se žalobou podanou dne 21.12.2018 u Okresního soudu ve Zlíně, ve které označil jako žalovaného A. T., domáhal určení, že je dědicem po zůstaviteli. Uvedl, že „jeho otec A. T., který zemřel dne 9.3.2016, ho listinou ze dne 1.4.2008 vydědil“, že „jako důvod vydědění uvedl, že mu neprokazoval dostatečnou pozornost a zájem a neposkytl mu potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří a v jiných závažných případech“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že „s důvody vydědění nesouhlasí, protože nejsou pravdivé“, že „se k němu otec choval vždy odtažitě a své city směřoval hlavně k mladšímu bratrovi (žalovanému)“, že „se z rodného listu a zdravotní dokumentace dozvěděl, že se narodil svobodné matce“, že „ho matce ale brzy tehdejší sociálka odebrala a umístila do ústavu, kde se o něj do dvou a půl roku starali“, že „jeho otec si vzal jeho matku později, až v jeho cca 3 letech“, že „právě tato skutečnost (otcova svatba se svobodnou matkou) později utvářela jeho celoživotní vztah k němu“, že „otec se k němu negativně choval i v období dospívání, často ho vyhazoval z domu“, že „v posledních cca 15 letech se situace vystupňovala natolik, že měl otcem bez jakéhokoliv odůvodnění zakázané k nim jezdit“, že „se mu otec vyhýbal a odmítal komunikovat“, že „vysvětlitelným důvodem, který otce vedl k takovému jednání, byla jeho až chorobně utkvělá představa, že není jeho syn“, že tato představa vyústila až „v naléhání na vyhotovení krevní zkoušky“, kterou jeho matka nikdy nepřipustila s odůvodněním, že „je to jen otcova nepochopitelná představa“. Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 23.5.2019, č.j. 28 C 369/2018-59, určil, že žalobce je dědicem zůstavitele a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že „je třeba vycházet ze situace, která byla v rodině nastolena“, že „zůstavitel se k žalobci choval odmalička velmi stroze a přísně“, že z provedeného dokazování je zřejmé, že „to byl zůstavitel, který přítomnost žalobce v jeho domě odmítal, stejně jako odmítal přítomnost jeho dětí“ a že „nelze přičítat k tíži žalobce, že vztahy zůstaly narušeny v době před podepsáním notářského zápisu o vydědění“. Co se týká neposkytnutí pomoci žalobcem zůstaviteli, dále uvedl, že „v době sepsání listiny o vydědění nebyl zdravotní stav zůstavitele tak naléhavý, aby potřeboval pomoc“, že „k amputaci prstů pravé dolní končetiny a následně pravé dolní končetiny došlo až po vydědění 5.5.2008“, že „i přesto lze uzavřít, že žalobce měl snahu zjistit vše o zdravotním stavu zůstavitele prostřednictvím své matky či prostřednictvím svých známých a od doktorů“, že „nebylo prokázáno, že by žalobce odmítl požadovanou pomoc poskytnout, naopak dostavil se za otcem do nemocnice opakovaně i po předchozím odmítnutí“. Dospěl proto k závěru, že důvody vydědění nebyly dány a žalobce je zákonným dědicem zůstavitele. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení opřel o ustanovení § 150 o.s.ř. s tím, že „jsou zde výjimečné důvody, pro něž nelze náhradu nákladů řízení přiznat jinak úspěšnému žalobci, jelikož tento spor o vydědění nevyvolal a nemůže nést k tíži vůli projevenou zůstavitelem“. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14.11.2019, č.j. 18 Co 124/2019-91, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 6.776,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Aleše Dufka. V odůvodnění rozsudku přitom zdůraznil, že „při posuzování skutečnosti, zda žalobce byl zůstavitelem vyděděn po právu, je třeba posuzovat především skutečnosti, nastalé před sepsáním listiny o vydědění, tedy před 1.4.2008, neboť aby bylo vydědění důvodné, musely být splněny podmínky pro vydědění již k tomuto datu“, že proto „události následující po sepsání listiny o vydědění mohou sloužit jen okrajově k dokreslení celkové situace“, a tudíž „je nedůvodná námitka žalovaného v podaném odvolání, že se soud blíže nezabýval posledním obdobím života zůstavitele, zejména pak poté, co zemřela jeho manželka A. T.“. V odůvodnění uvedl, že „žalobce o zůstavitele neprojevoval zájem, který by jako potomek projevovat měl, ovšem takovýto zájem neprojevoval ani zůstavitel, když ze žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by sám zůstavitel projevil jakoukoliv snahu o kontakt či zlepšení vzájemného vztahu se žalobcem“, že sice „zůstavitel před 1.4.2008 měl řadu zdravotních problémů, avšak nebylo prokázáno, že by nějakou zásadnější pomoc potřeboval, neboť tuto mu příležitostně poskytovala jeho manželka A. T.“, a že „pokud žalovaný uváděl, že důvodem pro sepsání listiny o vydědění zůstavitelem mohla být skutečnost, že se zhoršil jeho zdravotní stav po amputaci nohy, ze zdravotní dokumentace vyplývá, že zůstaviteli byla noha amputována až dne 5.5.2008, tedy po sepsání listiny o vydědění“. Vycházel ze závěru, že „důvody pro vydědění, sepsané zůstavitelem dne 1.4.2008, nebyly dány, a proto je žalobce dědicem ze zákona“. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení zdůvodnil tak, že „pokud žalovaný přes podrobné a správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, nejsou již splněny podmínky pro postup dle § 150 o.s.ř.“. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které podle jeho názoru závisí na vyřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešených, příp. již řešených otázek, které by měly být posouzeny jinak, a to, zda lze při posuzování oprávněnosti vydědění ve smyslu ust. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (nezájem žalobce o zůstavitele) klást nezákonné, nepřiměřené a od reality odtržené požadavky na zůstavitele (konkrétně, aby se nadále snažil stýkat se synem, s nímž má dlouhodobě rozvrácený vztah), zda podmínkou pro platné vydědění dle ust. § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. (neposkytnutí pomoci v nemoci) je to, aby tato pomoc zůstaviteli v době její potřeby nemohla být (či nebyla) poskytnuta jinou osobou, zda lze zůstaviteli klást k tíži (resp. žalobci k dobru), že zůstavitel výslovně svého potomka o pomoc nepožádal, a zda má oporu v zákoně požadavek, podle nějž skutečnosti, které nastaly po sepsání listiny o vydědění, nejsou pro posouzení důvodů relevantní. Žalovaný má za to, že od