24 Cdo 1957/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1957/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 8. 2023 Spisová značka:24 Cdo 1957/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:24.CDO.1957.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Závaznost rozsudku Vlastnictví Žaloba určovací Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 132 předpisu č. 40/1964 Sb. § 159a odst. 3 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:13. 11. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 3086/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1957/2023-176 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská č. 316/12, proti žalovanému Z. Č., zastoupenému JUDr. Danielem Honzíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská č. 674/55, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 18 C 264/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. února 2023, č. j. 27 Co 311/2022-148, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Krajský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 9. 2. 2023, č. j. 27 Co 311/2022-148, výrokem I. zamítl návrh žalobkyně na přerušení řízení, výrokem II. potvrdil rozsudek Okresního soud v Berouně ze dne 8. 11. 2022, č. j. 18 C 264/2022-83, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitosti ve výroku rozsudku blíže specifikované, a kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a výrokem III. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovanému a dalším osobám byl přiznán rozhodnutími Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 4. 9. 2009, č. j. PÚ 577/09, ze dne 5. 10. 2009, č. j. PÚ 1690/09, ze dne 24. 11. 2009, č. j. PÚ 1978/09, a ze dne 21. 9. 2010, č. j. PÚ 498/10, nárok na vydání náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Tento nárok byl uspokojován na základě pravomocných soudních rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků na oprávněné osoby, žalovaný se stal vlastníkem předmětného pozemku na základě rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 9. 2012, č. j. 18 C 59/2020-44. Tímto rozhodnutím byla tato povinnost uložena Pozemkovému fondu ČR. Uvedená správní rozhodnutí byla vydána v důsledku spáchání nedbalostního trestného činu některých zaměstnanců příslušného pozemkového úřadu a byla nesprávná, trestní věc byla vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 9/2019. Žalovaný a další oprávněné osoby nebyly ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě oprávněnými osobami k vydání majetku, který dříve vlastnil J. M. B., neboť se jednalo pouze o závětní dědice. Rozsudek soudu o nahrazení projevu vůle k uspokojení restitučního nároku je nabývacím titulem, na jehož základě žalovaný nabyl vlastnické právo originárně ve smyslu § 132 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a nikoliv rozhodnutím nahrazujícím prohlášení vůle podle § 161 odst. 3 o. s. ř. Pravomocný rozsudek, na jehož základě žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému pozemku, nebyl změněn ani zrušen, takže je pro účastníky i soud závazný podle § 159a o. s. ř. Žalobou na určení vlastnického práva se nelze domoci jeho přezkumu. Pokud byl na oprávněnou osobu převeden pozemek ve vyšší hodnotě, než odpovídá jejímu restitučnímu nároku, může na její straně vzniknout bezdůvodné obohacení. Navrácení v předešlý stav vydáním předmětného pozemku však brání existence pravomocného rozhodnutí, které bylo důvodem nabytí pozemku. Bezdůvodného obohacení vzniklého přečerpáním restitučního nároku se žalobkyně může domáhat formou uplatnění peněžitých nároků, nikoli však žalobou na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku. Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. za přípustné pro řešení otázky, při jejímž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4166/2017, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3078/2020 ohledně nemožnosti přezkoumávat rozsudky o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o vydání náhradních pozemků, neboť tyto rozsudky jsou závazné ve smyslu ustanovení § 159a odst. 3 o. s. ř. Dále považuje dovolatelka dovolání za přípustné pro řešení právní otázky dle jejího mínění v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, zda v případě, kdy došlo k nahrazení souhlasu strany s uzavřením smlouvy, lze u strany, jejíž souhlas nebyl soudem nahrazen, uvažovat o neplatnosti smlouvy pro zneužití skutkového omylu druhé smluvní strany. Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobkyně není přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 28 Cdo 630/2023 (které se týkalo týchž účastníků jako v projednávané věci, jen ve vztahu k jiným nemovitostem) a ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 710/2023, podrobně vysvětlil následující závěry. Závěry dovolatelkou citovaných rozhodnutí nelze vymezenou otázku vůbec poměřovat. V odkazovaných rozhodnutích totiž Nejvyšší soud závaznost výroku pravomocného soudního rozhodnutí o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku pro další řízení (o určovací žalobě), jejichž předmětem by bylo posouzení vlastnického práva oprávněné osoby, neřešil. V obou rozhodnutích přitom vyložil, že „hodnota restitučního nároku oprávněné osoby i hodnota převáděných náhradních pozemků jsou v řízení o nahrazení projevu vůle k převodu konkrétních náhradních pozemků otázkami předběžnými. Tyto otázky nejsou tedy předmětem sporu (autoritativně rozhodováno je toliko o vlastnictví oprávněné osoby, nikoliv o hodnotě převáděných náhradních pozemků, či o výši jejího restitučního nároku) a jejich řešení není pro soudy v dalších řízeních závazné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1462/2016). Ostatně, rozhodovací praxe v případě spornosti nároku a jeho výše současně připouští i žalobu na určení výše nároku oprávněné osoby (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4271/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2400/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3284/2011). Skutečnost, že otázka výše nároku a ocenění náhradních pozemků není předmětem restitučního řízení o nahrazení projevu vůle, je též nezbytným předpokladem pro rozhodovací praxí vyslovený závěr, že na straně oprávněné osoby může vzniknout bezdůvodné obohacení, bude-li na ni v rámci restitučního řízení převeden náhradní pozemek (náhradní pozemky) v hodnotě vyšší, než odpovídá hodnotě jejího restitučního nároku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1189/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5721/2017).“ Tyto závěry rovněž zazněly v rozhodnutích vydaných v dalších řízeních o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s osobou oprávněnou (restituentem) smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku, přičemž k řešení předloženou spornou otázkou se stala závaznost vyčíslení restitučního nároku oprávněné osoby a hodnota jeho uspokojení vydáním náhradních pozemků v předchozím soudním řízení, nikoliv otázka závaznosti výroku o vlastnické