24 Cdo 1957/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 1957/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 9. 2025 Spisová značka:24 Cdo 1957/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.1957.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Příslušnost soudu mezinárodní Dotčené předpisy:čl. 4 Nařízení (EU) č. 650/2012 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 10. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 31.10.2025III.ÚS 3213/25 Veronika Křesťanová odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost19. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 1957/2025-192 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po W. M., za účasti N. A. N. M., zastoupené Dr. Stephanem Heidenhainem, advokátem se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Laubova č. 2128/10, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 36 D 1145/2024, o dovolání účastnice N. A. N. M. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. března 2025, č. j. 84 Co 23/2025-145, takto: Dovolání účastnice N. A. N. M. se zamítá. Odůvodnění: 1. Matriční úřad XY zaslal Okresnímu soudu v Teplicích oznámení (úmrtní list), podle něhož dne 21. 6. 2023 zemřel v XY W. M.; jako místo jeho trvalého pobytu bylo uvedeno „XY“, které bylo opraveno na adresu „XY“. 2. Dne 29. 9. 2023 došel Okresnímu soudu v Teplicích návrh N. A. N. M., kterým se domáhá projednání pozůstalosti po W. M. Návrh zdůvodnila zejména tím, že je – jako dcera – dědičkou zůstavitele a že zůstavitel měl v době smrti obvyklý pobyt v XY. Na základě Článku 4 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 4. 7. 2012 č. 650/2012 (dále jen „Nařízení“) je podle jejího názoru k projednání pozůstalosti příslušný Okresní soud v Teplicích. 3. Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 21. 12. 2023, č. j. 36 Nc 150/2023-47, rozhodl, že řízení o návrhu „pozůstalé dcery N. A. N. M.“ na „zahájení řízení o pozůstalosti se zastavuje z důvodu nepříslušnosti Okresního soudu v Teplicích k takovému řízení“. Soud prvního stupně dovodil, že „pobyt zůstavitele na území České republiky nelze považovat za obvyklý pobyt“ ve smyslu Nařízení. Otázka obvyklého pobytu totiž není „pouze otázkou faktickou, bez ohledu na vůli zůstavitele“; jinak by to odporovalo „smyslu a účelu Nařízení“, který směřuje „k posílení práv k uspořádání budoucích dědických poměrů“. Za situace, kdy „je tvrzeno, že zůstavitel přerušil veškeré vazby“ v Německu, ačkoliv se v něm „nachází jediný nahlášený majetek a žije v něm jeho jediná dcera“, to podle soudu prvního stupně „může být jedině vůle zůstavitele, která může založit obvyklý pobyt s vědomím důsledků“. Soud prvního stupně pokládá za „nekonzistentní a v zásadě nesmyslné“ tvrzení účastnice, že zůstavitel „měl k České republice blízký vztah a že zde plnohodnotně žil až do své smrti“, když se současně uvádí, že zůstavitel byl „při příjezdu do České republiky dementní a XY mu právě kvůli zdejším podmínkám zvolila jeho dcera“. Tvrdila-li účastnice, že zůstavitel „neplánoval vrátit se do Německa“, je k tomu třeba uvést, že zůstavitel „si zjevně nevybral ani z Německa odjet“. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba řízení zastavit, neboť „umístění zůstavitele do XY nezakládá obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení“; protože není dána pravomoc českých soudů, není na místě pověřit soudního komisaře a soud „vyslovil již v zahájeném řízení podle Článku 15 Nařízení svou nepříslušnost bez dalšího“. 4. K odvolání účastnice N. A. N. M. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 13. 2. 2024, č. j. 84 Co 55/2024-63, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že zůstavitel v době své smrti neměl na území České republiky obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení. Účastnice ani netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by zůstavitel měl k České republice „jakoukoliv vazbu“; zůstavitel jistě neměl v České republice žádné příbuzné či alespoň „blízké známé obdobného charakteru“ a do České republiky byl přemístěn z rozhodnutí své dcery v době, kdy již trpěl demencí a kdy proto nebyl schopen sám rozhodovat o tom, kde chce bydlet. Oproti České republice měl zůstavitel bližší vztah ke Spolkové republice Německo, kde měl svou nejbližší příbuznou (dceru) a kde měl rovněž svůj majetek. Odvolací soud současně zaujal názor, že pojem „obvyklé bydliště“ je třeba vykládat obdobně jako pojem bydliště, který byl proveden v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004. 5. K dovolání účastnice N. A. N. M. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 8. 2024, č. j. 24 Cdo 1746/2024-103, zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil Okresnímu soudu v Teplicích k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že v řízení o pozůstalosti provádí úkony soudu prvního stupně jako soudní komisař notář, kterého tím soud pověřil, a že pověření notáře k provedení úkonů soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti se nevztahuje pouze na úkony, taxativně vypočtené v ustanovení § 100 odst. 2 z. ř. s. (avšak i v těchto případech soud vydá po zahájení řízení usnesení o pověření notáře, neboť v nich je notář povinen „připravit všechny podklady pro usnesení a jiné úkony soudu a učinit návrhy na jejich znění, je-li to třeba“), a uzavřel, že soudní komisariát je při projednávání pozůstalosti u soudu prvního stupně obligatorní. Protože Okresní soud v Teplicích nepověřil žádného notáře, aby provedl v řízení potřebné úkony, a usnesení Okresního soudu v Teplicích vydal soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Lukáš Kraus jako samosoudce, byl soud při svém rozhodování nesprávně obsazen a řízení před soudy je postiženo zmatečností uvedenou v ustanovení § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. 6. V dalším řízení Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 26. 9. 2024, č. j. 36 D 1145/2024-113, pověřil JUDr. Veroniku Matějkovou, notářku v Teplicích, aby jako soudní komisařka provedla úkony v řízení o pozůstalosti po W. M. 7. Okresní soud v Teplicích poté usnesením ze dne 16. 12. 2024, č. j. 36 D 1145/2024 -123, rozhodl „JUDr. Veronikou Matějkovou, notářkou se sídlem v Teplicích, Mírové náměstí č. 3057“, tak, že řízení o pozůstalosti se zastavuje z důvodu nepříslušnosti Okresního soudu v Teplicích k takovému řízení“. Obdobně jako v usnesení ze dne 21. 12. 2023, č. j. 36 Nc 150/2023-47, soud prvního stupně dovodil, že „pobyt zůstavitele na území České republiky nelze považovat za obvyklý pobyt“ ve smyslu Nařízení. Otázka obvyklého pobytu totiž není „pouze otázkou faktickou, bez ohledu na vůli zůstavitele“; jinak by to odporovalo „smyslu a účelu Nařízení“, které zdůrazňuje „skutečnou vazbu mezi danou dědickou věcí a členským státem, kde je příslušnost vykonávána, a které směřuje „k posílení práv k uspořádání budoucích dědických poměrů“. Za situace, kdy „je tvrzeno, že zůstavitel přerušil veškeré vazby“ v Německu, ačkoliv se v něm „nachází jediný nahlášený majetek a žije v něm jeho jediná dcera“, to podle soudu prvního stupně „může být jedině vůle zůstavitele, která může založit obvyklý pobyt s vědomím důsledků“. Soud prvního stupně pokládá za „nekonzistentní a v zásadě nesmyslné“ tvrzení účastnice, že zůstavitel „měl k České republice blízký vztah a že zde plnohodnotně žil až do své smrti“, když se současně uvádí, že zůstavitel byl „při příjezdu do České republiky dementní a XY mu právě kvůli zdejším podmínkám zvolila jeho dcera“. Tvrdila-li účastnice, že zůstavitel „neplánoval vrátit se do Německa“, je k tomu třeba uvést, že zůstavitel „si zjevně nevybral ani z Německa odjet“. Soud prvního stupně uzavřel, že je třeba řízení zastavit (ve smyslu Článku 15 Nařízení vyslovit „nepříslušnost“), neboť „umístění zůstavitele do XY nezakládá obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení“. 8. K odvolání účastnice N. A. N. M. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 4. 3. 2025, č. j. 84 Co 23/2025-145, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se - z obdobných důvodů, jaké uvedl již ve svém usnesení ze dne 13. 2. 2024, č. j. 84 Co 55/2024-63 - ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, že zůstavitel v době své smrti neměl na území České republiky obvyklý pobyt ve smyslu Nařízení. Účastnice ani netvrdila žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že by zůstavitel měl k České republice „jakoukoliv vazbu“; zůstavitel jistě neměl v České republice žádné příbuzné či alespoň „blízké známé obdobného charakteru“ a do České republiky byl přemístěn z rozhodnutí své dcery v době, kdy již trpěl demencí, a kdy proto nebyl schopen sám rozhodovat o tom, kde chce bydlet. Oproti České republice měl zůstavitel bližší vztah ke Spolkové republice Německo, kde měl svou ne