24 Cdo 2238/2021 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2238/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2021 Spisová značka:24 Cdo 2238/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2238.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pozůstalost (o. z.) Správce pozůstalosti (o. z.) Prostá správa cizího majetku (o. z.) [ Správa cizího majetku (o. z.) ] Zmírnění křivd (restituce) Náhradní pozemek Dotčené předpisy:§ 107 odst. 1 o. s. ř. § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. § 1405 až 1408 o. z. § 1677 odst. 1 o. z. § 1678 odst. 1 o. z. § 1703 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2238/2021-170 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobce V. V., se sídlem v XY, správce pozůstalosti po V. M., zemřelé dne 19. dubna 2020, posledně bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská č. 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 01312774, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 370/4, o vydání náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 10 C 251/2019, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. března 2021, sp. zn. 14 Co 47/2021-124, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: Návrhem ze dne 27.12.2017 (doručeným Okresnímu soudu v Domažlicích) se V. M. domáhala nahrazení projevu vůle žalované mimo jiné i k převodu pozemků p.č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY v k.ú. XY, obec XY, s tvrzením, že je restituentkou, které byl přiznán nárok na náhradu za vyvlastněné pozemky, které pro překážku zastavění nebylo možné vydat, žalovaná však postupuje liknavě v nabídce náhradních pozemků a neumožnila jí nárok realizovat ve veřejných nabídkách. Po vyloučení žaloby ohledně uvedených pozemků v k.ú. XY k samostatnému řízení u Okresního soudu v Ústí nad Labem (jako soudu místně příslušného) v průběhu řízení žalobkyně V. M. dne 19.4.2020 zemřela. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3.12.2020, č.j. 10 C 251/2019-94, rozhodl, že „v řízení bude dále pokračováno namísto žalobkyně V. M. se správcem její pozůstalosti, procesním nástupcem V. V., advokátem se sídlem XY“. K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31.3.2021, č.j. 14 Co 47/2021-124, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že z definice prosté správy podle současné právní úpravy vyplývá, že správce pozůstalosti je oprávněn uplatňovat všechna práva týkající se spravovaného majetku a řádně s ním hospodařit, není proto důvod žalobu na nahrazení projevu vůle ohledně pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení, z uplatňování těchto práv vyloučit, bude-li sloužit k zachování (již přiznaných) majetkových nároků žalobkyně. Uzavřel, že „jestliže bylo osvědčeno, že V. V., advokát, byl zemřelou žalobkyní povolán jako správce pozůstalosti, a to v zákonné formě veřejné listiny (§ 1556 odst. 1 o.z.), je třeba na něho nahlížet jako na (dočasného, do potvrzení nabytí dědictví – viz § 1677 odst. 1 o.z.) procesního nástupce žalobkyně, s nímž je třeba v řízení pokračovat (§ 107 odst. 1 o.s.ř.)“. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, a to z důvodu, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.2010, sp. zn. 32 Cdo 2394/2009, ze dne 30.1.2007, sp. zn. 28 Cdo 3576/2006, ze dne 26.7.2001, sp. zn. 20 Cdo 1921/99 a ze dne 31.1.2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005), když při hodnocení překážky postupu řízení za situace, kdy účastník řízení po zahájení řízení ztratil způsobilost být účastníkem řízení, řízení nepřerušil, jednak v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla vyřešena, a to „zda vedení a pokračování v soudním řízení (o nahrazení projevu vůle), jež se týká pozůstalosti, lze podřadit pod prostou správu pozůstalosti, k níž je správce pozůstalosti oprávněn bez dalšího“. Podle jejího názoru je nepřerušení řízení v rozporu s ustálenou praxí vyčkat pravomocného skončení dědického řízení, když žádné mimořádné okolnosti odůvodňující odlišný postup odvolací soud neuvádí, samotná povaha věci pokračování se správcem pozůstalosti vylučuje. I pokud by bylo možné uzavřít, že jsou dány mimořádné důvody pro pokračování v řízení, považuje žalovaná napadené usnesení za nesprávné z důvodu nesprávného právního posouzení otázky způsobilosti správce pozůstalosti vystupovat v řízení jako procesní nástupce zemřelé původní žalobkyně. Připomíná, že cílem správy prosté, kterou je oprávněn vykonávat správce pozůstalosti, je zachování spravovaného majetku ve prospěch konečných beneficientů, a že „prostá správa tak nemá nutně za účel rozmnožování svěřeného majetku, ale předně jeho konzervaci v původní podobě, a to i proto, že se zpravidla jedná o správu majetku zamýšlenou již předem jako dočasnou a pouze přechodnou do doby, než nastanou určité očekávané právní skutečnosti“. Z toho dovozuje, že správce pozůstalosti má svou činnost zaměřit pouze na úkony nezbytně nutné k zachování pozůstalosti, zejména když dědické právo dědicům vzniká již smrtí zůstavitele a jediným důvodem, pro který s pozůstalostí nakládá správce pozůstalosti a nikoli přímo dědicové, je časový prostor potřebný pro stát k potvrzení nabytí dědictví. Nelze tak podle žalované dospět k závěru, že správce pozůstalosti disponuje bez dalšího oprávněním vést soudní řízení týkající se pozůstalosti, disponovat s jeho předmětem a vystupovat tak jako plnohodnotný účastník takového řízení. V projednávané věci odvolací soud přehlíží, že pokračováním v soudním řízení o nahrazení projevu vůle se správcem pozůstalosti dochází ke změně účelu spravovaného majetku, když tvrzená pohledávka V. M. za žalovanou (restituční nárok) v hodnotě 10,245.687,85 Kč (pokud by byla shledána oprávněnou) může být uspokojena několika způsoby a když takové klíčové rozhodnutí o způsobu vypořádání restitučního nároku nemůže příslušet správci pozůstalosti v rámci prosté správy, tj. bez souhlasu dědiců či soudu. S odkazem na uvedené žalovaná navrhuje, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že v řízení na místo zemřelé původní žalobkyně nebude dále pokračováno s V. V. a řízení se přerušuje do pravomocného skončení dědického řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 837/2020, popř. aby usnesení odvolacího soudu zrušil. K dovolání žalované podal správce pozůstalosti V. V. vyjádření. Především nesouhlasí s námitkou žalované, že se odvolací soud při posouzení otázky přerušení řízení v případě ztráty procesní způsobilosti účastníka řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z ustanovení § 107 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že posouzení, zda v případě úmrtí účastníka řízení dojde k přerušení řízení či bude nadále v řízení pokračováno a s kým, je pouze na uvážení soudu, jelikož zákon neuvádí žádný taxativní výčet situací ani osob, s nimiž je možné v řízení dále pokračovat (např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.1.2013, sp. zn. 28 Cdo 3631/2012). Povaha řízení, v němž se původní žalobkyně domáhá odčinění křivd, které jí byly v minulosti způsobeny, je pak natolik významná, aby mohlo být zařazeno mezi řízení, v nichž hrozí nebezpečí z prodlení, spočívající v tom, že žalobkyní zvolené náhradní pozemky již nebudou ve vlastnictví žalované, která při své činnosti převádí pozemky i jiným oprávněným osobám. Na specifickou povahu restitučního řízení opakovaně upozorňuje jak Nejvyšší soud (např. rozsudek ze dne 29.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 775/2011), tak i Ústavní soud (např. nález ze dne 18.7.2017, sp. zn. II. ÚS 4139/16). Dále je správce pozůstalosti toho názoru, že vedení sporu za účelem uspokojení restitučních nároků, které byly zemřelé žalobkyni přiznány již za jejího života, lze považovat za prostou správu existujícího majetku, když podstatou prosté správy je činit vše, co je nutné k zachování majetku v pozůstalosti. Za součást prosté správy se považuje i uplatňování všech práv týkajících se spravovaného majetku a řádné hospodaření se svěřeným majetkem, jakož i vymáhání dluhů a uplatňování pohledávek. Hranici pravomoci správce upravuje ustanovení § 1406 občanského zákoníku, které zakazuje změnit účel spravovaného maje