Nejvyšší soud 24 Cdo 2250/2026 – Omezení svéprávnosti a o jmenování opatrovníka

Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 4. 2025, č. j. 33 Nc 25002/2023-64, omezil posuzovaného na dobu pěti let ve svéprávnosti tak, že není schopen samostatného právního jednání s výjimkou jednání v běžných záležitostech každodenního života, a dále jej omezil ve výkonu aktivního i pasivního volebního práva (výrok I). Současně mu jmenoval opatrovnicí jeho matku, navrhovatelku, a stanovil jí odpovídající práva a povinnosti (výroky II, III a IV). Nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V a VI). Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozhodnutím označeným v záhlaví rozhodnutí rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o znalečném a náhradě nákladů řízení (výroky II, III a IV rozsudku odvolacího soudu).

Soud prvního stupně na základě lékařské zprávy dětské neurologické poradny Krajské nemocnice Liberec ze dne 19. 6. 2023, psychologického vyšetření ze dne 6. 1. 2020, znaleckého posudku MUDr. Jaroslava Tržického a jeho výslechu, vlastního zhlédnutí posuzovaného dne 14. 4. 2025, výpovědí matky a otce, zprávy města XY o sociálním šetření, rozhodnutí Úřadu práce o příspěvku na péči a mobilitu, zprávy ČSSZ o invalidním důchodu a výpisu z katastru zjistil, že posuzovaný trpí trvalou, léčebně neovlivnitelnou těžkou poruchou intelektu při závažném kombinovaném tělesném, sluchovém a zrakovém postižení. Není schopen porozumět významu a následkům právních jednání, hospodařit s penězi, spravovat majetek, uzavírat smlouvy ani vyřizovat záležitosti před úřady; je celodenně závislý na pomoci jiných osob. Pobírá dávky a invalidní důchod a je vlastníkem motorového vozidla. Soud dále zjistil, že komunikuje omezeně pomocí znaků a komunikační knihy, avšak dovede projevit dílčí preference v každodenním životě.

V rovině právního posouzení soud prvního stupně uzavřel, že jsou splněny předpoklady § 55 a § 57 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“): trvalá duševní porucha, neschopnost právně jednat, hrozba závažné újmy a nedostatečnost mírnějších opatření. Za možné riziko pokládal i újmu z nečinnosti; přihlédl rovněž k tomu, že posuzovaný pravidelně pobývá mimo rodinu v zařízení sociálních služeb. Samotné opatrovnictví při zachování plné svéprávnosti nepovažoval za dostačující, neboť by opatrovník fakticky musel převzít veškerá právní jednání. Omezení stanovil na pět let od právní moci rozsudku a současně jmenoval posuzovanému opatrovnicí jeho matku.

Odvolací soud v zásadě převzal skutkové závěry soudu prvního stupně, které dále doplnil o výslech matky posuzovaného a ve věci činného znalce. Zjistil, že posuzovaný pobývá mimo domov pravidelně v sociální službě, a to vždy zhruba šest hodin dvakrát až třikrát týdně, kdy nejsou přítomni rodiče, kteří se o něj ve zbývajícím čase řádně starají, a že jeho duševní porucha fakticky znemožňuje jakékoli samostatné právní jednání.

Odvolací soud přisvědčil právním úvahám soudu prvního stupně s tím, že nápomoc při rozhodování ani zastoupení členem domácnosti nejsou využitelné a že opatrovnictví podle § 465 o. z. nemůže nahrazovat omezení svéprávnosti tam, kde by šlo o úplné faktické zastupování. Bezpečné rodinné prostředí proto nepovažoval samo o sobě za rozhodující. Odkázal zejména na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, a na obdobně vyznívající závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1580/16. Shledal, že omezení ve svéprávnosti není diskriminační ani dehonestující, ale plní ochranný účel; pravidelný přezkum svéprávnosti pak označil za záruku ve prospěch posuzovaného.

Navrhovatelka (dále jen „dovolatelka“) napadla potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o omezení posuzovaného ve svéprávnosti na pět let, včetně omezení aktivního a pasivního volebního práva. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále „o. s. ř.“), alternativně z tvrzeného odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, rozdílného rozhodování dovolacího soudu a potřeby již jím dříve vyřešenou otázku posoudit jinak. Za rozporné považuje zejména vedle sebe stojící závěry o nutnosti konkrétní, nikoli hypotetické hrozby závažné újmy a závěry, podle nichž nelze člověku fakticky neschopnému právně jednat navrátit plnou svéprávnost a namísto toho mu pouze jmenovat opatrovníka. Dovolatelka v obsáhlém dovolání formuluje zejména tyto otázky: zda lze člověka, který pro duševní poruchu nikoli přechodné povahy není schopen činit žádné právní jednání, omezit ve svéprávnosti, není-li u něj při konkrétně zjištěných okolnostech dána hrozba závažné újmy, neboť právně nejedná a žije v bezpečném rodinném prostředí; a zda lze takovému člověku jako mírnější opatření jmenovat opatrovníka podle § 465 odst. 1 o. z., aniž by byl omezen ve svéprávnosti.

Dovolatelka zdůrazňuje, že samotná trvalá duševní porucha ani neschopnost právně jednat nezakládají bez dalšího podmínky omezení svéprávnosti. Podle jejího výkladu je třeba u každého posuzovaného samostatně zjistit konkrétní hrozbu závažné újmy, zvážit její pravděpodobnost a intenzitu a poměřit ji se zásahem do právní osobnosti a důstojnosti člověka. Odkazuje přitom na judikaturu vyžadující individualizované posouzení, zejména na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 39/2020, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 850/2020, a ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 412/2018, jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 1935/24. Za nesprávné považuje závěry soudů, že hrozba závažné újmy plyne z úplné neschopnosti posuzovaného právně jednat, z jeho pobytu mimo rodinu nebo z možnosti jeho nečinnosti. Namítá, že posuzovaný se nemůže samostatně pohybovat, právně relevantně komunikovat ani podepisovat písemnosti a je trvale pod dohledem rodičů či pracovníků sociální služby. Možnost právního jednání, manipulace nebo zneužití identity proto pokládá za čistě abstraktní. Uvádí, že obdobné riziko podvodu hrozí každému člověku a samo o sobě nemůže odůvodnit omezení svéprávnosti. Dovolatelka dále argumentuje zněním § 581 o. z. Podle ní jsou právní jednání člověka, který jedná v duševní poruše činící jej neschopným právně jednat, neplatná i bez předchozího omezení svéprávnosti. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti proto nemá být podmínkou ochrany, nýbrž toliko prostředkem usnadňujícím dokazování neplatnosti v případném následném sporu. U posuzovaného však ani tato důkazní výhoda nemá mít praktický význam, protože není schopen učinit právní jednání.

Za nedůvodný považuje též argument možné újmy z nečinnosti, například z nepřevzetí zásilky nebo nereagování na výzvu orgánu veřejné moci. Tvrdí, že bude-li posuzovanému ustanoven opatrovník, doručuje se písemnost opatrovníkovi; z toho dovozuje, že opatrovnictví samo může uvedenému riziku zabránit. Argumentuje též tím, že posuzovaný není schopen pochopit obsah případně doručeného projevu vůle ani na něj samostatně reagovat.

K mírnějším opatřením dovolatelka rozlišuje § 465 a § 469 o. z. Ustanovení § 469 o. z. pokládá za zvláštní nárokovou úpravu opatrovnictví na návrh člověka, jemuž zdravotní stav působí obtíže při správě jmění nebo hájení práv. Naproti tomu § 465 odst. 1 o. z. vykládá jako samostatný a širší právní základ pro jmenování opatrovníka i bez návrhu a při zachování plné svéprávnosti. V této souvislosti odkazuje na usnesení sp. zn. 24 Cdo 964/2025. Má za to, že opatrovnictví s pravidelným dohledem soudu by dostatečně zajistilo správu osobních a majetkových záležitostí posuzovaného, aniž by zasahovalo do jeho svéprávnosti.

Dovolatelka také polemizuje se závěrem, že pravidelný přezkum omezení svéprávnosti je sám o sobě důvodem pro zachování omezení. Uvádí, že zdravotní stav posuzovaného je podle provedených důkazů trvale neměnný, zatímco opatrovnice má každoročně podávat soudu zprávu o správě majetku a péči. Tento mechanismus pokládá za dostatečný nástroj soudního dohledu; opakované řízení o svéprávnosti po pěti letech naopak hodnotí jako formalistické a zatěžující pro posuzovaného i pečující rodinu.

V ústavněprávní rovině dovolatelka namítá zásah do právní osobnosti a lidské důstojnosti posuzovaného, jakož i diskriminaci z důvodu zdravotního stavu. Podle jejího názoru soudy fakticky vytvořily pravidlo, podle něhož je člověk s nejzávažnějším postižením omezován automaticky, aniž se skutečně zkoumá jeho individuální životní situace. Dovolává se čl. 12 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, zejména přednosti podpory při rozhodování, respektu k vůli a preferencím člověka a pravidelného přezkumu ochranných opatření.

Použité zahraniční právní úpravy má dovolatelka za argument ve prospěch změny dosavadního výkladu. Zdůrazňuje, že některé právní řády podle jejího názoru staví na podpůrném nebo opatrovnickém mechanismu bez formálního omezení svéprávnosti i u osob s těžkým kognitivním postižením.

Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se posuzovaný ve svéprávnosti neomezuje; alternativně navrhuje zrušení výroku rozsudku odvolacího soudu (soudu prvního stupně) o omezení svéprávnosti a zastavení řízení v tomto rozsahu.

K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).

Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou– účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Dovolání je sepsáno advokátem na náležité úrovni, má všechny předepsané náležitosti a nevykazuje vady bránící rozhodnutí o něm.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že s výjimkou omezení posuzovaného ve výkonu aktivního volebního práva (k tomu viz dále) není podané dovolání přípustné, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu ani Ústavního soudu.

Podle § 55 odst. 1 o. z. lze k omezení svéprávnosti přistoupit jen v zájmu dotčeného člověka, po jeho zhlédnutí a s plným uznáváním jeho práv a osobní jedinečnosti; důkladně musí být vzaty v úvahu rozsah i stupeň jeho neschopnosti postarat se o vlastní záležitosti. Podle § 55 odst. 2 o. z. lze svéprávnost omezit jen tehdy, hrozila-li by člověku jinak závažná újma a nepostačí-li vzhledem k jeho zájmům mírnější a méně omezující opatření. Podle § 57 odst. 1 o. z. soud vymezí rozsah omezení podle toho, v jakém rozsahu člověk pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není schopen právně jednat. Rozhodnutí neodnímá oprávnění samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života (§ 64 o. z.).

Svéprávnost je součástí právní osobnosti a její omezení nepochybně představuje závažný zásah do osobnostní integrity, lidské důstojnosti a soukromého života člověka (čl. 5 a čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny). Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 1935/24, potvrdil, že samotný institut omezení svéprávnosti ústavnímu pořádku neodporuje, sleduje-li legitimní účel ochrany člověka před závažnou újmou a jde-li o opatření individuální, subsidiární, proporcionální, věcně i časově vymezené a opatřené účinnými procesními zárukami. Omezení svéprávnosti tudíž není sankcí ani hodnocením lidské důstojnosti člověka, ale krajním ochranným opatřením činěným v jeho zájmu. Tento ochranný účel – při současném zákazu formalismu a schematického přejímání znaleckých závěrů – vyjadřovala již starší judikatura (srov. zprávu bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1977, sp. zn. Cpj 160/76, uveřejněnou pod č. 3/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Soudy proto nesmějí z tíže zdravotního postižení ani z obecné zranitelnosti bez dalšího dovodit omezení svéprávnosti podle § 55 odst. 1 a 2 a § 57 odst. 1 o. z. Musejí zjistit a ve svém rozhodnutí vyložit konkrétní projevy duševní poruchy, konkrétní životní situace, v nichž posuzovanému hrozí závažná újma, příčinnou souvislost mezi poruchou a újmou i důvody, pro něž nepostačuje mírnější opatření podle § 39 z. ř. s.; k tomu srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09, ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 934/16, a nález ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 1935/24, body 50, 52, 55 a 56; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 412/04. Tyto požadavky si osvojila i judikatura Nejvyššího soudu; lze poukázat například na rozsudky ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1287/2017, ze dne 24. 4. 2020, sp. zn. 24 Cdo 39/2020, ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 850/2020, a ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 24 Cdo 3901/2023. Ústavní soud v nálezech ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, a ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1584/16, připomenul, že nejlepší zájem člověka nelze ztotožnit toliko s minimalizací omezení svéprávnosti a že rozhodnutí nelze založit pouze na tom, že člověk v okamžiku rozhodování pobývá v podmínkách, kde mu fakticky nevzniká újma nebo nemá příležitost právně jednat. Současně vyslovil, že pravidelný soudní přezkum, zhlédnutí, posouzení zdravotního stavu, zájmů a konkrétní životní situace představují důležité záruky ve prospěch člověka s omezenou svéprávností. Tyto závěry Ústavní soud znovu potvrdil i v usnesení ze dne 11. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 2966/18. S uvedenými principy je ve shodě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, uveřejněný za účelem sjednocení rozhodovací praxe nižších soudů pod č. 14/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v něm vymezil hranici použitelnosti mírnějších opatření: člověku, který pro duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání, nelze navrátit plnou svéprávnost a za účelem ochrany jeho zájmů mu pouze jmenovat opatrovníka. Nejde o pravidlo založené jen na diagnóze ani o automatický následek zdravotního postižení, nýbrž o důsledek zjištění, že člověk není schopen samostatně právně jednat v žádné oblasti a že by opatrovník při zachování formální plné svéprávnosti fakticky převzal veškeré jeho právní jednání. Daný princip byl posléze opakovaně potvrzen v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2211/2018, ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 1871/2019, a ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 24 Cdo 607/2022. Přitom právě tento pro nyní projednávanou věc stěžejní závěr vysokých soudů dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku zpochybňuje. Nejvyšší soud však uvedenou úvahu ve své ustálené judikatuře plně sdílí a nemá důvod se od ní odchylovat, tím méně cestou aktivace velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve smyslu § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, neboť pro takový postup navíc neshledává v podaném dovolání dostatečný argumentační potenciál.

Článek 12 dovolatelkou zmiňované Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. m. s., preferuje podporované rozhodování. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 1935/24, body 38, 50 a 52, však nevylučuje v nezbytných případech ochranné opatření založené na náhradním rozhodování, je-li individuálně přizpůsobené, subsidiární, přiměřené a podrobené účinným zárukám. Shodně Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb., nepovažuje omezení svéprávnosti ani náhradní rozhodování za obecně zakázané (srov. například rozsudky ze dne 27. 3. 2008 ve věci Shtukaturov proti Rusku, č. 44009/05, body 87 až 96, ze dne 22. 1. 2013 ve věci Lashin proti Rusku, č. 33117/02, body 80 až 97, a ze dne 18. 9. 2014 ve věci Ivinović proti Chorvatsku, č. 13006/13, body 35 až 45). Jde sice o právem aprobovaný zásah do soukromého života, který ovšem v každém případě sleduje legitimní ochranný účel.

Dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016, není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 836/2017, uveřejněným pod č. 14/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. První z uvedených rozhodnutí vychází z možnosti navrácení plné svéprávnosti při současném použití mírnějšího opatření, je-li toto opatření k ochraně zájmů člověka dostačující. Naproti tomu druhé rozhodnutí se týká člověka, který pro duševní poruchu fakticky není schopen žádného právního jednání; v takovém případě nelze plnou svéprávnost navrátit a ochranu jeho zájmů řešit pouze jmenováním opatrovníka. Posledně zmiňovaný rozsudek proto zásadu subsidiarity omezení svéprávnosti nepopírá, nýbrž vymezuje její hranici pro skutkově odlišnou situaci. Ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2025, sp. zn. 24 Cdo 964/2025, uveřejněné pod č. 22/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nepředstavuje domnělý rozpor v judikatuře Nejvyššího soudu. Uvedené rozhodnutí připouští, že opatrovníka podle § 465 odst. 1 o. z. lze jmenovat i plně svéprávnému člověku bez jeho návrhu, jsou-li splněny zákonné předpoklady ochrany jeho zájmů nebo veřejného zájmu. Současně ale vyžaduje konkrétní a přiměřené vymezení působnosti opatrovníka a vylučuje, aby se opatrovnictví stalo cestou k faktickému převzetí veškerého právního jednání formálně plně svéprávného člověka. Šlo přitom o osobu, u níž nebyla zjištěna duševní porucha odůvodňující omezení svéprávnosti. Ústavní soud tento výklad aproboval v usnesení ze dne 10. 12. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2417/25.

Odvolací soud oproti mínění dovolatelky v projednávané věci nevyšel jen z diagnózy posuzovaného. Vycházel ze znaleckého posudku a výslechu znalce, ze zhlédnutí posuzovaného, z výpovědí rodičů, z lékařských zpráv a ze sociálního šetření. Zjistil, že posuzovaný trpí trvalou a léčebně neovlivnitelnou těžkou poruchou intelektu; není schopen porozumět povaze a následkům právního jednání, hospodařit ani s žádnou finanční částkou, spravovat jmění, uzavírat smlouvy, vyřizovat záležitosti před orgány veřejné moci, rozhodovat o zdravotním stavu, pochopit význam manželství, rodičovství, osvojení nebo výkonu volebního práva. Posuzovaný je pro zjištěný závažný duševní handicap zcela odkázán na pomoc jiných osob, pobírá dávky a invalidní důchod, je vlastníkem motorového vozidla (o nějž je potřeba se postarat) a pravidelně pobývá mimo domov v zařízení sociálních služeb.

Z těchto pro dovolací přezkum závazných skutkových zjištění, jež navíc ani nikdo v průběhu řízení nezpochybňoval, odvolací soud zcela správně dovodil, že hrozba závažné újmy není vystavěna na pouhé možnosti zneužití totožnosti ani na paušální obavě z podvodu. Je dána úplnou neschopností posuzovaného chránit a prosazovat své osobní, majetkové a veřejnoprávní zájmy při jakémkoli právně relevantním jednání nebo opomenutí, včetně jednání souvisejících s jeho příjmy, majetkem, zdravotní péčí a uplatňováním práv před orgány veřejné moci. Bezprostřední a soustavná péče rodiny, přestože je prováděna láskyplně a na náležité úrovni je sice pro posuzovaného nezpochybnitelnou zásadní hodnotou, nemůže však sama o sobě vyloučit potřebu právní ochrany vyplývající z jeho skutečných schopností a dlouhodobých potřeb.

Odvolací soud ani podle náhledu Nejvyššího soudu v nejmenším nepopřel podmínku závažné újmy podle § 55 odst. 2 o. z. Jeho úvahu, že aktuálně bezpečné rodinné prostředí není „zcela určující“, je nutno číst ve spojení se skutkovými závěry o úplné neschopnosti posuzovaného právně jednat, o jeho majetkových a osobních poměrech i o tom, že pobývá též mimo rodinu. Takto vyložený závěr odpovídá výše citované judikatuře Ústavního soudu a není výrazem popření individualizace ani mechanického omezení svéprávnosti.

Odvolací soud rovněž posoudil možnost využití mírnějších opatření. Smlouva o nápomoci při rozhodování předpokládá, že podporovaný může vnímat informace, rady a podporu při vlastním rozhodování (§ 45 a § 46 o. z.). Zastoupení členem domácnosti vyžaduje, aby zástupce mohl zastoupenému srozumitelně vysvětlit povahu a následky zastoupení (§ 49 odst. 2 o. z.). Podle zjištěného skutkového stavu nemůže být žádný z těchto institutů pro posuzovaného funkční a smysluplný. Jmenování opatrovníka podle § 465 odst. 1 o. z. při formálním zachování plné svéprávnosti by zde naopak nutně znamenalo převzetí veškerých jeho právních jednání; právě takový postup ustálená judikatura výslovně nepřipouští.

Argument dovolatelky založený na znění § 581 o. z. na tomto závěru nic nemění. I kdyby případné právní jednání člověka stiženého duševní poruchou bylo možné následně zpochybnit pro neplatnost, jde o zjevně nedostatečnou ochranu poskytovanou až ex post, nastupující až ve vztahu ke konkrétnímu již učiněnému jednání a zpravidla vyžadující následné uplatnění a dokazování. Nenahrazuje proto ochrannou a preventivní funkci rozhodnutí o omezení svéprávnosti spojeného s řádně vymezeným zákonným zastoupením a periodickým dohledem soudu nad výkonem opatrovnictví. Pro závěr v této věci tak není rozhodné, zda a v jakém rozsahu by bylo možno druhou větu § 581 o. z. použít na trvalou duševní poruchu člověka, jehož svéprávnost nebyla soudem omezena.

Omezení svéprávnosti není, jak již bylo výstižně zdůrazněno odvolacím soudem, sankcí ani hodnotícím soudem o důstojnosti člověka. Je-li založeno na zákonných podmínkách, individuálním posouzení, přiměřeně vymezeném rozsahu a pravidelném přezkumu, jde o ochranné opatření sloužící k naplnění jeho práv a ochraně jeho zájmů. Zákon ostatně výslovně zachovává každému člověku bez výjimky oprávnění samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života (§ 64 o. z.) a ukládá opatrovníkovi udržovat s opatrovancem pravidelné spojení, projevovat o něj skutečný zájem, chránit jeho zájmy a dbát o naplnění jeho práv (§ 457 a § 466 o. z.). Změní-li se okolnosti, soud rozhodnutí bezodkladně změní nebo zruší i bez návrhu (§ 60 o. z.); pravidelný přezkum je proto zárukou, nikoli dehonestujícím následkem omezení.

Četné odkazy dovolatelky na zahraniční právní úpravy a na její představu žádoucí budoucí změny právního paradigmatu představují úvahy de lege ferenda. Nemohou již ze své podstaty založit závěr, že by odvolací soud nesprávně aplikoval platné znění § 55 až § 65 a § 465 o. z., neboť byl povinen postupovat de lege lata, ani že by se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Úmluva o právech osob se zdravotním postižením je významným interpretačním hlediskem, nevylučuje však za splnění požadavků nezbytnosti, proporcionality, subsidiarity a účinných záruk ochranné opatření v podobě omezení svéprávnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 1935/24).

Protože se dovolatelce s výjimkou omezení posuzovaného v aktivním volebním právu (jak se o něm stane podrobnější zmínky dále) nepodařilo prostřednictvím jí uplatněné argumentace zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu podané dovolání jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř. s přihlédnutím k § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V projednávané věci nicméně záviselo rozhodnutí odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení právní otázky, zda zjištěná duševní porucha umožňuje posuzovanému realizovat aktivní volební právo, tedy právo volit. Dovolání shledal Nejvyšší soud ve smyslu § 237 o. s. ř. v uvedeném rozsahu přípustným, neboť tato otázka nebyla za nyní účinné právní úpravy ve všech souvislostech v judikatuře dovolacího soudu vyřešena.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř., které Nejvyšší soud provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), vázán důvody vymezenými v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je v rozsahu vymezeném v předchozím odstavci vážícím se k výkonu aktivního volebního práva nejen přípustné, ale též opodstatněné.

Nejvyšší soud nesdílí právní posouzení odvolacího soudu ve vztahu k omezení svéprávnosti posuzovaného co do schopnosti výkonu aktivního volebního práva, tedy práva volit. Nejvyšší soud i Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňují, že při soudním rozhodování o omezení svéprávnosti je vždy zapotřebí dbát, aby nedošlo k omezení ve větším rozsahu, než vyžaduje nezbytná ochrana zájmů posuzovaného a než je nutné k ochraně základních práv třetích osob. Soudy jsou proto vždy povinny posuzovat tyto otázky důsledně, individualizovaně a na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby nezbytná opatření v oblasti svéprávnosti jednotlivce odpovídala jeho skutečným schopnostem (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1581/16, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1290/2020, a ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 944/2016).

Odvolací soud s přihlédnutím ke zjištěnému rozsahu duševní poruchy posuzovaného zřejmě vycházel z přesvědčení, že zjištěný zdravotní handicap posuzovanému brání ve faktické realizaci aktivního volebního práva. Přehlédl však patrně v mezidobí nastalou změnu právní úpravy, přestože pro rozhodování soudu prvního stupně i odvolacího soudu (nejen) v otázce svéprávnosti je rozhodující nejen skutkový, ale i právní stav, který tu byl v době vyhlášení jejich rozhodnutí (§ 154 odst. 1 a § 211 o. s. ř.). Ke dni, v němž rozhodoval odvolací soud (tedy 26. 3. 2026), byl již účinný zákon č. 88/2024 Sb., o správě voleb (dále také „zákon č. 88/2024 Sb.“). Podle jeho § 3 odst. 5 je překážkou ve výkonu práva volit pouze omezení osobní svobody z důvodu ochrany zdraví lidí; svéprávnost k výkonu práva volit nelze omezit. Nejvyšší soud doplňuje, že uvedené ustanovení se vztahuje jen k aktivnímu volebnímu právu (právu volit), nikoli k pasivnímu volebnímu právu (právu být volen), které i nadále podléhá možnosti omezení v případě zásahu do svéprávnosti posuzované osoby.

Zákon č. 88/2024 Sb. ve svém § 84 odst. 9 současně výslovně stanoví, že „byla-li voliči soudním rozhodnutím omezena svéprávnost k výkonu práva volit, k tomuto omezení se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona nepřihlíží“. Zákon č. 89/2024 Sb., kterým se mění volební a některé další zákony v souvislosti s přijetím zákona o správě voleb, s účinností od 1. ledna 2026 potom zrušil v jednotlivých volebních zákonech dosavadní zvláštní úpravu omezení svéprávnosti jako překážky výkonu práva volit a podřídil společné překážky úpravě provedené v zákoně o správě voleb.

Platná právní úprava tak důsledně rozlišuje aktivní a pasivní volební právo. Svéprávnost k výkonu práva volit nyní již omezit z důvodů duševní poruchy nelze; naproti tomu překážkou ve výkonu práva být volen nadále je i omezení svéprávnosti k výkonu tohoto práva (§ 3 odst. 5 zákona č. 88/2024 Sb.). Závěr stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2017, sp. zn. Cpjn 23/2016, uveřejněného pod č. 3/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, o možnosti omezit svéprávnost také k výkonu volebního práva, je proto v rozsahu aktivního volebního práva překonán novou právní úpravou.

Zákonodárce vycházel zejména z toho, že výkon práva volit sám o sobě nemůže žádnému člověku způsobit závažnou újmu, která by odůvodňovala omezení jeho svéprávnosti. Důvodová zpráva proto odmítla, aby bylo aktivní volební právo omezováno na základě úvah o schopnosti voliče učinit „správné“ politické rozhodnutí. Takové úvahy by měly pouze politickou povahu a neodpovídaly by účelu institutu omezení svéprávnosti, jenž má chránit člověka před závažnou újmou. Přijatá změna zároveň reagovala na požadavek rovného výkonu politických práv osob se zdravotním postižením, zejména osob s duševním onemocněním nebo mentálním postižením. Předkladatelé ji spojili s čl. 29 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením a s doporučením Výboru OSN pro práva osob se zdravotním postižením, aby osoby se zdravotním postižením mohly volební práva vykonávat bez ohledu na opatrovnictví nebo obdobné režimy. Důvodová zpráva také poukazovala na to, že právě tato překážka byla z hlediska rovnosti a zákazu diskriminace dlouhodobě zpochybňována. Změna právní úpravy přitom není založena jen na odstranění právní překážky, ale též na podpoře reálného výkonu volebního práva: zákon umožňuje asistenci při hlasování na žádost voliče, přičemž asistent je vázán jeho pokyny a mlčenlivostí; upravuje rovněž hlasování do přenosné volební schránky a další podpůrná opatření (§§ 59 až 61 zákona o správě voleb).

Naproti tomu v případě pasivního volebního práva (práva být volen) a z toho plynoucího případného výkonu mandátu mohou vznikat významné právní a odpovědnostní důsledky; proto soudem učiněné omezení svéprávnosti zůstalo i nadále překážkou práva být volen.

Odvolací soud tedy v rozporu s právním stavem účinným v době jeho rozhodování potvrdil omezení posuzovaného ve výkonu aktivního volebního práva, z čehož plyne, že (jen) při řešení této parciální otázky není jeho rozhodnutí správné.

Za situace, kdy dovolání je určeno k řešení právních otázek, skutkový stav byl v dané věci zjištěn bez důvodných pochybností a v poměrech projednávaného případu šlo jen o přezkum správnosti výkladu právní normy ze strany odvolacího soudu, Nejvyšší soud s odvoláním na zásadu rychlosti a hospodárnosti řízení (§ 6 o. s. ř.) postupoval ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. tak, že sám změnil v potřebném rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu a změnou rozsudku soudu prvního stupně rozhodl o omezení svéprávnosti posuzovaného v obdobném rozsahu, jak to učinil již soud prvního stupně (resp. odvolací soud), s tím ovšem, že vypustil omezení týkající se práva volit (tedy jinak řečeno aktivního volebního práva). Současně bylo třeba v zájmu určitosti a srozumitelnosti rozsudečného výroku precizovat výrok rozsudku soudu prvního stupně, aby bylo zřejmé, od jakého konkrétního okamžiku počíná svůj běh pětiletá lhůta, v níž je posuzovaný omezen ve svéprávnosti.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud z úřední povinnosti přihlédne též k tzv. zmatečnostním vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud existenci zmatečnostních vad nebo jiných vad řízení, jež by mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozsudku, neshledal a takové vady nebyly ani v podaném dovolání namítány.

Jelikož tento rozsudek Nejvyššího soudu mění rozsudky soudů nižších stupňů (čímž bez dalšího vzaly zcela za své i nákladové výroky v nich obsažené, k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4504/2018), byl povinen tzv. originárně rozhodnout o všech dosavadních nákladech řízení účastníků.

Výrok o nákladech řízení před soudy všech tří stupňů řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1 a 2 a § 151 odst. 1 o. s. ř., s přihlédnutím k § 23 z. ř. s. ve spojení s § 1 odst. 3 a 4 z. ř. s., když jde o řízení, které mohlo být zahájeno i bez návrhu.