24 Cdo 2263/2020 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2263/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 1. 2021 Spisová značka:24 Cdo 2263/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:24.CDO.2263.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní jednání (o. z.) Svéprávnost (o. z.) Dotčené předpisy:§ 581 o. z. § 243d písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 4. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2263/2020-267 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., v právní věci žalobce A. M., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LLM., advokátem se sídlem v Brně, Jaselská č. 940/23, proti žalovaným 1) R. D., narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) E. D., narozené dne XY, bytem tamtéž, oběma zastoupeným Mgr. Radimem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská č. 407/18, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 375/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. srpna 2019, č. j. 18 Co 44/2019-213, ve znění opravného usnesení ze dne 4. listopadu 2020, č. j. 18 Co 44/2019-263, takto: I. Dovolání žalobce se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V řízení o pozůstalosti po L. Ř., zemřelé dne 23.3.2015 (dále též jen „zůstavitelka“) Okresní soud ve Vyškově usnesením ze dne 21.10.2015, č.j. 26 D 529/2015-27, uložil bratru zůstavitelky A. M., aby ve stanovené lhůtě podal u Okresního soudu ve Vyškově proti R. D. a E. D. návrh na určení, že je dědicem po zůstavitelce. Důvodem tohoto odkazu bylo, že A. M., jako potencionální dědic podle zákonné posloupnosti, neuznal platnost závěti pořízené notářským zápisem dne 19.3.2015, kterou zůstavitelka povolala za dědice veškerého svého majetku manžele R. D. a E. D.; tvrdil, že „zůstavitelka s ohledem na svůj zdravotní stav nebyla schopna takovéto právní jednání učinit“. V řízení zahájeném návrhem A. M. ze dne 9.11.2015 na určení, že je dědicem po L. Ř., zemřelé dne 23.3.2015, Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 24.1.2018, č.j. 4 C 375/2015-127, doplněným usnesením ze dne 9.1.2019, č.j. 4 C 375/2015-185, návrh A. M. zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že již před hospitalizací v nemocnici a rapidním zhoršením zdravotního stavu měla zůstavitelka v úmyslu odkázat svůj majetek žalovaným a pominout tak svého bratra s jeho nároky na její majetek, což pak realizovala závětí sepsanou formou notářského zápisu (tj. nejkvalifikovanější formou) v době své hospitalizace v nemocnici dne 19.3.2015. Odkázal na ustanovení § 568 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle něhož zachycuje-li veřejná listina projev vůle osoby při právním jednání a je-li jednajícím podepsána, zakládá to vůči každému plný důkaz o takovém projevu vůle. Ze skutečnosti, že zůstavitelka nebyla ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 o.z. nezpůsobilá k právům a povinnostem a že bylo vyvráceno, že by podle ustanovení § 581 věta druhá o.z. jednala neplatně v důsledku duševní poruchy vyvolané jejím zdravotním stavem, pak dovodil, že „je nutno v intencích ust. § 574 o.z. hledět na jí pořízenou závěť jako na platnou a za těchto okolností nezbylo než žalobu žalobce zamítnout“. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.8.2019, č.j. 18 Co 44/2019-213, ve znění opravného usnesení ze dne 4.11.2020, č.j. 18 Co 44/2019 -263, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí návrhu na určení, že žalobce A. M. je dědicem po zůstavitelce, a ve výroku o náhradě nákladů státu a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů účastníků řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že nebylo tvrzeno (ani prokázáno), že by zůstavitelka byla soudem omezena ve svéprávnosti, a proto bylo třeba posoudit otázku, zda zůstavitelka v důsledku svého zdravotního stavu nejednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou právního jednání - závěti (viz bod 11. odůvodnění rozsudku). Po posouzení provedených důkazů pak uzavřel, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by L. Ř. při sepisu závěti dne 19.3.2015 jednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou takové právní jednání učinit (viz bod 21. odůvodnění rozsudku). Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že „tato věc závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak s ohledem na novou hmotně právní úpravu“. Uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebylo jednoznačně prokázáno, že by zůstavitelka při sepisu závěti jednala v duševní poruše, která by ji činila neschopnou takové právní jednání učinit. Podle jeho názoru „nebylo prokázáno, že by jmenovaná byla způsobilá samostatně právně jednat, tak jak je to uvedeno v citovaném notářském zápisu, neboť tato skutečnost nebyla prokázána výpovědí jmenované notářky“, že „naopak je jednoznačně prokázáno, že jmenovaná zemřela 23.03.2015, tedy 3. den po sepsání uvedené závěti“, že ze znaleckého posudku MUDr. Pavla Mošťáka jednoznačně vyplývá, že „v době pořízení závěti byla podstatně snížena schopnost jmenované učinit tento právní úkon“, a že bylo prokázáno, že mezi ním a zemřelou L. Ř. byl rodinný vztah naprosto v pořádku, pravidelně se navštěvovali a pomáhali si, nebyl tedy žádný důvod, proč by mu neměla přenechat svůj majetek. Odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval ustanovením § 581 věta první o.z., podle něhož, není-li osoba plně svéprávná, je neplatné právní jednání, ke kterému není způsobilá. Pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku hovoří o duševní poruše zůstavitelky, poukazuje na to, že on „od počátku tvrdí, že zůstavitelka právní jednání prováděla v době, kdy nebyla plně svéprávná, a tím pádem je toto jednání neplatné tak, jak je uvedeno v ust. § 581 věta první NOZ, který se na tento případ vztahuje“. S ohledem na novou právní úpravu je přesvědčen, že „pokud zůstavitel má podstatně sníženu schopnost učinit právní úkon (jak o tom v tomto případě hovoří znalecký posudek), musí se na tento právní úkon hledět jako na neplatný, neboť jej činila osoba, která není plně svéprávná (viz ust. § 581 NOZ)“. S ohledem na novou právní úpravu pak zpochybňuje také odkazy odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1560/2011 a sp. zn. 30 Cdo 352/2008, které řeší právní otázky předchozí právní úpravy občanského zákoníku. Rozsudek odvolacího soudu tak podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a proto navrhuje, aby dovolací soud tento rozsudek, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a žalobě vyhověl, popř. aby zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaní ve vyjádření k dovolání uvedli, že skutečnost, že zůstavitelka byla způsobilá samostatně právně jednat při pořízení závěti formou notářského zápisu, prokazují svědecké výpovědi notářky JUDr. Zdeňky Otevřelové (která výslovně uvedla, že závěť byla uzavřena na základě zůstavitelčina prohlášení), ošetřující lékařky M. T. (která potvrdila, že zůstavitelka byla orientovaná) i J. V. (která zůstavitelku v nemocnici opakovaně navštěvovala a vypověděla, že spolu mluvili o všem, že zůstavitelka byla orientovaná a že když přišla řeč na dům, tak jí zůstavitelka řekla, že bude mít nové sousedy – D.) a také znalecký posudek a znalecká výpověď znalce MUDr. Pavla Mošťáka (podle nějž zdravotní stav zůstavitelky sepsání závěti nevylučoval, při výslechu výslovně uvedl, že lze s jistotou konstatovat, že zůstavitelčiny rozpoznávací schopnosti nebyly vymizelé, že jí byla situace jasná) i e-mailová korespondence mezi notářkou a právním zástupcem žalovaných ohledně sjednávání sepsání notářského zápisu (ze které vyplývá, že pořízení závěti nebylo nějakým unáhleným rozhodnutím zůstavitelky). Uvedli také, že nikdy nerozporovali, že žalobce se zůstavitelkou měli běžný sourozenecký vztah, často se navštěvovali, vypomáhali si v domácnosti; zůstavitelka však byla zklamaná ze vztahu žalobce s paní, se kterou se seznámil před několika lety, byla přesvědčena, že tato se snaží žalobce pouze využít, což možná vedlo k pořízení závěti v jejich prospěch. Není jim jasné, z čeho protistrana dovozuje, že by zůstavitelka v době sepsání závěti nebyla plně svéprávná, za situace, kdy není nic známo o tom, že by její svéprávnost byla jakkoli soudem omezena. Navrhují proto, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu), po zjištění, že