24 Cdo 2454/2023 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2454/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 1. 2024 Spisová značka:24 Cdo 2454/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.2454.2023.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dědění Vydědění Dotčené předpisy:§ 3069 o. z. § 3072 o. z. § 1650 o. z. § 170 z.ř.s. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:12. 3. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2454/2023-119 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. H., zastoupené Mgr. Adamem Tošovským, advokátem, se sídlem v Praze 1, Říční 456/10, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 – Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 21 C 217/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 84 Co 279/2022-97, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 3. 2023, č. j. 84 Co 279/2022-99, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2022, č. j. 21 C 217/2021-76, rozhodl o žalobě na určení dědického práva tak, že určil, že žalobkyně je zákonnou dědičkou po zůstaviteli B. S., narozenému XY a zemřelému XY, a to jako dcera zůstavitele v první třídě dědiců (výrok I), žalobkyni současně nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II). 2. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítnul (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou ze zákona po zůstaviteli B. S., narozenému XY a zemřelému XY (dále jen „zůstavitel“), jelikož rozporovala platnost listiny o vydědění pořízené formou notářského zápisu dne 16. 7. 2009 (dále jen „listina o vydědění“). Tou zůstavitel vydědil žalobkyni a jejího bratra R. S. z důvodu, že o něj trvale neprojevovali takový zájem, který by jako potomci projevovat měli, a neposkytovali mu potřebnou pomoc vyplývající z jeho zdravotního stavu. 4. Soud prvního stupně uzavřel, že vztah zůstavitele k žalobkyni prošel časovým vývojem, kdy se v důsledku rozvodu matky žalobkyně a zůstavitele žalobkyně se zůstavitelem nestýkala a k obnovení vzájemných styků došlo někdy v letech 2003-2004. Zůstavitele však v roce 2005 postihla mozková příhoda spojená s jeho delší hospitalizací, přičemž i následně stále trpěl zdravotními problémy, jež vyústily v jeho umístění do domova důchodců, kde i dožil. Tyto zdravotní problémy ovlivnily zůstavitele i po psychické stránce, v letech 2006-2007 se přestal s rodinou žalobkyně stýkat, přičemž k obnovení vztahů došlo až v roce 2014 a na dobré úrovni ony vztahy přetrvaly až do smrti zůstavitele. V roce 2009, kdy zůstavitel pořídil listinu o vydědění, se rozpadl zůstavitelův vztah s jeho tehdejší přítelkyní, se kterou plánoval společnou budoucnost, zůstavitel na tom nebyl dobře po zdravotní ani psychické stránce a v tomto neblahém rozpoložení vydědil obě své děti. Následně byly vztahy obnoveny, ale zůstavitel podle soudu prvního stupně na vydědění zapomněl a již jej nezrušil. Jelikož tak nebyly dány zákonné důvody vydědění, soud prvního stupně žalobě vyhověl. 5. Odvolací soud k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu žalobkyně zamítnul. Odvolací soud sice převzal jako správné skutkové závěry soudu prvního stupně, nicméně právně věc posoudil odlišně. Uzavřel, že žaloba nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 170 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“) proto, že ve věci nejde o spor o dědické právo. Ustanovení § 1650 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), totiž stanoví, že v případě neplatnosti vydědění má nepominutelný dědic toliko právo na povinný díl, tedy na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, tak odvolací soud dospěl k závěru, že ani v případě prokázání neplatnosti vydědění pro neexistenci zákonných důvodů by se žalobkyně nestala dědičkou zůstavitele, nýbrž pouze věřitelkou dědiců, popř. státu, s právem na výplatu povinného dílu. Spor o existenci pohledávky žalobkyně na vyplacení povinného podílu proto není podle odvolacího soudu sporem o dědické právo. Jelikož na základě výše uvedeného žaloba nesplňovala požadavky ustanovení § 170 z. ř. s., byla žalobkyně povinna ve smyslu § 80 o. s. ř. prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalobkyně však netvrdila, natož prokázala, že by prostřednictvím jí podané žaloby byl eliminován stav ohrožení práva, nebo právní nejistoty v právním vztahu, již proto nemohla být s podanou žalobou úspěšná. II. Dovolání 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) dovolání v rozsahu jeho výroku I, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dvou otázek hmotného, resp. procesního práva, které dovolacím soudem dosud nebyly vyřešeny, a to: 1) zda se jedná v případě sporu ohledně platnosti či neplatnosti vydědění prostřednictvím listiny o vydědění, bez zanechání pořízení pro případ smrti, mezi nepominutelným dědicem a státem, na kterého se v souladu s ustanovením § 1634 o. z. hledí, jako by byl zákonným dědicem, o spor o dědické právo ve smyslu § 170 z. ř. s.; a 2) zda by v případě, kdy by se ve výše uvedené situaci jednalo o spor o dědické právo, měl v případě úspěchu žaloby nepominutelný dědic pouze právo na povinný díl, nebo by se stal dědicem ze zákona. 7. Dovolatelka vychází z toho, že se o spor o dědické právo jednalo, protože právo na pozůstalost zde konkurenčně uplatňovala žalobkyně proti žalované, jelikož v případě, kdy by byla dovolatelka vyděděna neplatně, nemohlo dojít k naplnění předpokladů aplikace ustanovení § 1634 o. z., a žalovaná by se tak dědičkou nestala. Odkaz odvolacího soudu na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4392/2017, shledává dovolatelka nepřípadným, jelikož v citovaném případě zůstavitel sepsal mimo listiny o vydědění také závěť, ve které ustanovil jediným dědicem osobu odlišnou od tamějších žalobců a jejíž platnost nepominutelní dědicové nezpochybňovali. V nyní posuzovaném případě však vzniknul mezi žalobkyní a žalovanou reálný spor o to, kdo má být dědicem, zda neplatně vydědění dědicové zůstavitele podle zákonné posloupnosti, nebo žalovaná, na kterou se pohlíží jako na dědice až v případě, kdy nedědí žádný dědic ani podle zákonné posloupnosti. Dovolatelka proto navrhovala, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil ve výroku I tak, „že se odvolání žalované zamítá a rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje“. 8. Vyjádření k dovolání podáno nebylo. III. Přípustnost dovolání 9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 10. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Vzhledem k tomu, že otázky předložené dovolatelkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly v úplnosti vyřešeny, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je podle ustanovení § 237 přípustné. 14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je také důvodné. IV. Důvodnost dovolání 15. Posuzovaný př