24 Cdo 2579/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2579/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 11. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2579/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2579.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolací důvody Dědická nezpůsobilost Dotčené předpisy:§ 1481 o. z. § 241a odst. 1 o. s. ř. § 243c odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:2. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2579/2025-440 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci žalobkyně M. D., zastoupené JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 450, proti žalovanému Z. S., zastoupenému JUDr. Terezou Jelínkovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Dražkovice č. 181, o určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 52/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. května 2025, č. j. 27 Co 71/2025-404, takto: I. Dovolání žalovaného se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 082 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Marcely Kislingerové, advokátky se sídlem v Pardubicích, třída Míru č. 450. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala žalobou ze dne 10. 5. 2019 určení, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce I. D. Žalobkyně byla v pozůstalostním řízení odkázána k podání této žaloby za účelem vyřešení sporu o dědické právo. Tvrdila, že je jako matka zůstavitelky vedle žalovaného, pozůstalého druha zůstavitelky, který se zůstavitelkou více než rok žil ve společné domácnosti a pečoval o společnou domácnost, o čemž není spor, dědičkou ze zákona ve druhé třídě dědiců. Žalovaný předložil listinu datovanou 25. 12. 2015, označenou jako závěť, jíž zůstavitelka ustanovila dědičkou veškerého svého majetku H. K. Zůstavitelka nesepsala závěť vlastní rukou. Závěť byla opatřena podpisem zůstavitelky a dvou svědků – paní V. T. a pana S. B., přičemž žalovaný tuto listinu v pozůstalostním řízení vydával za pravou a žalobkyně namítala neplatnost této závěti. Paní H. K. podala žalobu na určení, že je závětní dědičkou zůstavitelky, kterou vzala před právní mocí rozhodnutí zpět. Řízení probíhalo u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 231/2016, přičemž v uvedeném řízení soud vyhodnotil výpovědi S. B., žalovaného a závětní dědičky jako nepřesvědčivé a dospěl k závěru, že závěť sestavil žalovaný a nechal ji až po smrti zůstavitelky podepsat svědky. Spor o dědické právo tak byl vyřešen v neprospěch závětní dědičky H. K. Žalobkyně proto v žalobě namítala, že se žalovaný dopustil zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitelky tím, že závěť podvrhl a předložil ji v pozůstalostním řízení jako pravou, ačkoli, jak sám potvrdil, listinu podle vyhledaného vzoru sepsal. Podle žalobkyně pak k jejímu podpisu přinutil pod nátlakem V. T., nechal podepsat S. B. a na listinu připojil i podpis vypadající jako podpis zůstavitelky, tedy dovodila, že žalovaný je ve smyslu ustanovení § 1481 o. z. osobou dědicky nezpůsobilou a je z dědického práva ze zákona vyloučen. Žalovaný musel podle žalobkyně při předložení závěti v pozůstalostním řízení vědět, že jde o závěť neplatnou a účelem jeho jednání muselo být uvést někoho v omyl a zajistit tak obohacení pro závětní dědičku. 2. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 11. 2024, č. j. 8 C 52/2019-372, určil, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Poté, co soud prvního stupně shrnul provedené dokazování a své skutkové závěry, v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že ačkoli „má za prokázané, že listina označená jako závěť zůstavitelky datovaná dnem 25. 12. 2015 je opatřena jejím pravým podpisem, neboť na tomto kategorickém závěru se shodli znalci z oboru písmoznalectví“, „má rovněž za prokázané, že se žalovaný dopustil zavrženíhodného jednání proti poslední vůli zůstavitelky“ a že „sporná listina není její vůlí a jedná se o podvrh ve smyslu citovaného ustanovení § 1481 o. z.“, když „sám žalovaný při své účastnické výpovědi v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 231/2016 vypověděl, že zůstavitelka chtěla, aby dům jako část pozůstalosti zůstal v rodině, přičemž za rodinu zůstavitelky považoval zjevně výlučně sebe“ a když „sporná listina nemůže být vyjádřením pravé a orientované vůle zůstavitelky, která v době podpisu nebyla ve stavu, který by jí umožňoval právně jednat a posoudit veškeré důsledky svého jednání“. Proto uzavřel, že „jednání žalovaného, který jí za této situace předložil k podpisu spornou listinu je přinejmenším rozporné s dobrými mravy“ a že „ze všech uvedených důvodů soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a určil, že žalovaný není dědicem po zůstavitelce“. 3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 27 Co 71/2025-404, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud dospěl k závěru, že „se žalobkyni podařilo prokázat, že žalovaný, který by jinak se žalobkyní dědil ve stejné třídě dědiců poté, co paní H. K. vzala žalobu na určení, že je závětní dědičkou po zůstavitelce zpět, zavrženíhodně jednal proti poslední vůli zůstavitelky“, že „má pochybnosti, zda-li k podpisu závěti zůstavitelky skutečně došlo dne 25. 12. 2015, a to i s ohledem na nepřehlédnutelné rozpory ve výpovědích svědka S. B. popsané soudem prvního stupně a zcela odlišnou výpověď svědkyně V. T.“, když zůstavitelka jednala ve stavu, kdy nebyla schopna posoudit důsledky svého jednání, a proto „předložení sporné listiny připravené žalovaným a podepsané zůstavitelkou za nejasných okolností dne 25. 12. 2015, kdy nebyla schopna posoudit následky svého jednání, představuje ze strany žalovaného zavrženíhodné jednání proti poslední vůli zůstavitelky, které jej vylučuje z dědění“. 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání, jehož přípustnost shledává ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5189/2017, když nesprávně právně posoudil jednání žalovaného jako zavrženíhodné ve smyslu § 1481 o. z., přestože v řízení nebylo prokázáno, že by se žalovaný takového jednání dopustil, tedy, že by se dopustil jednání, jímž by se snažil vyvolat uspořádání dědické posloupnosti v rozporu s vůlí zůstavitele či že by předloženou závěť zfalšoval, či dokonce podvrhl. Dovolatel namítá, že bylo objektivně prokázáno, že zůstavitelka podepsala závěť vlastní rukou a podle závěrů znaleckého posudku byla v uvedeném období schopna projevit svou vůli a učinit právní jednání, a že naopak se nepodařilo absolutně vůbec prokázat jakékoliv úmyslné zavrženíhodné jednání dovolatele (trestní řízení bylo odloženo již v samém počátku). Dále uvádí, že soud prvního stupně i odvolací soud vedené řízení neustále zaměňují za řízení o neplatnosti závěti, že trestní řízení vedené pod č. j. KRPE-36334-2/ČJ-2016-170621 bylo odloženo, neboť se neprokázalo, že by kdokoliv, cokoliv falzifikoval, a že z provedeného řízení ani nevyplynuly žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že vůle zůstavitelky uvedená v závěti ze dne 25. 12. 2015 není její skutečnou vůlí či že by se dovolatel dopustil takového jednání, které by bylo proti vůli zůstavitelky, když pouze skutečnost, že zůstavitelka učinila poslední vůli v rozporu s představami žalobkyně a její blízké rodiny, nemůže logicky bez dalšího znamenat, že byla do projevu vůle natlačena nebo uvedena lstí a tím by se automaticky nejednalo o pravou vůli zůstavitelky. Rovněž namítá, že v řízení byla dána přednost výpovědím osob, jež z mají na výsledku věci zájem a z vyloučení žalovaného z dědické posloupnosti prospěch, že jediné uchopitelné, jasné, nezávislé a nestranné důkazy v tomto řízení podávají znalecké posudky, jež dávají za pravdu žalovanému, nicméně soud je bez bližšího odůvodnění ignoruje či nebere v potaz, a že nebylo žádným způsobem prokázáno, že by závěť z 25. 12. 2015 nezachycovala poslední vůli zůstavitelky, a není tak ani možné bez dalšího dovodit, že se pozůstalý druh dopustil jakéhokoli zavrženíhodného jednání proti poslední vůli tím, že by tuto zfalšoval nebo ji zůstavitelce jakkoli vnutil. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 21. 5. 2025, č. j. 27 Co 71/2025-404, potaž