24 Cdo 2668/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2668/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:20. 10. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2668/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2668.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Opatrovník hmotně právní [ Opatrovník ] Obec Dotčené předpisy:§ 471 odst. 2 o. z. § 471 odst. 3 o. z. § 149b odst. 3 předpisu č. 128/2000 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2668/2025-164 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. ve věci omezeného ve svéprávnosti J. B., zastoupeného procesním opatrovníkem Mgr. Pavlem Kumštou, advokátem, se sídlem v Táboře, Palackého 356/7, a hmotněprávním opatrovníkem obcí XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Tiborem Stanem, advokátem, se sídlem v Táboře, Husovo náměstí 529/6, za účasti navrhovatelky J. B., a Okresního státního zastupitelství v Táboře, se sídlem v Táboře, Kpt. Jaroše 1851, o omezení svéprávnosti a opatrovnictví vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 Nc 1715/2024, o dovolání obce XY proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 17. 6. 2025, č. j. 15 Co 236/2025-134, takto: I. Dovolání obce XY se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, č. j. 13 Nc 1715/2024-117, rozhodl výrokem I o omezení svéprávnosti J. B., tak, že není způsobilý samostatně právně jednat v žádných záležitostech s výjimkou běžných záležitostí každodenního života ve smyslu ust. § 64 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to na dobu 5 let od právní moci rozsudku, výrokem II jmenoval posuzovanému opatrovníkem obec XY, které zároveň vymezil její práva a povinnosti v souvislosti s výkonem funkce opatrovníka. Navazujícími výroky rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Z odůvodnění napadeného rozsudku plyne, že návrh na omezení svéprávnosti podala dne 5. 3. 2024 sestra J. B. (dále jen „posuzovaný“) J. B. (dále jen „navrhovatelka“) s tvrzením, že u posuzovaného došlo v důsledku nadužívání alkoholu k takovým změnám osobnosti, že není schopen se o sebe sám postarat. Soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, a nechal vypracovat znalecký posudek MUDr. Martou Říhovou, na jehož podkladě uzavřel, že posuzovaný trpí duševní poruchou, která není jen přechodná, a to demencí a organickou změnou osobnosti. Posuzovaný není schopen se o sebe postarat prakticky v žádné oblasti, a protože mu hrozí závažná újma, omezil soud prvního stupně posuzovaného způsobem co nejširším. Opatrovníkem posuzovaného jmenoval obec XY (dále také jen „dovolatelka“), jelikož se nepodařilo zjistit, že by zde bylo osoby posuzovanému blízké či příbuzné, která by funkci mohla (se svým souhlasem) vykonávat. Posuzovaný je sice v kontaktu s navrhovatelkou, ta ho navštěvuje, stará se o něho v rámci možností, avšak o opatrovnickou funkci zájem nemá. Pakliže nebylo jiné osoby, jmenoval soud veřejného opatrovníka, a to obec XY, kde posuzovaný bydlí. K výhradám obce XY soud prvního stupně uvedl, že souhlas veřejného opatrovníka není zákonem vyžadován, a že posuzovaného nelze ponechat bez zastoupení, jelikož by mu hrozila závažná újma. K odvolání obce XY Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“), rozsudek soudu prvního stupně v napadené části /výroky II, IV a V/ potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu), což odůvodnil tím, že v řízení nevyšlo najevo, že existuje osoba, která projevuje vážný zájem o opatrovnictví (a která by zároveň naplňovala zákonné podmínky pro výkon funkce opatrovníka) a ani ze strany účastníků nebyla žádná taková osoba označena. Pokud soud prvního stupně přistoupil ke jmenování veřejného opatrovníka, neporušil tím žádné zákonné pořadí, když navíc jmenování osoby splňující podmínky pro výkon funkce opatrovníka, která není osobou opatrovanci blízkou, je postavené na roveň jmenování veřejného opatrovníka a záleží jen na úvaze soudu, kterého z nich jmenuje. Není-li však jiné vhodné osoby, jež by s výkonem funkce opatrovníka souhlasila, opatrovníkem se takto stává obec, v níž má posuzovaný bydliště, a bude jen na obci, aby s ohledem na závažná vyjádření posuzovaného, na jeho postoj k cizím osobám a stupeň jeho postižení zvolila, jakým způsobem bude funkci opatrovníka vykonávat, aby případně využila pomoci sestry posuzovaného, která se tomu nebrání a společnými silami zajistily např. pobyt posuzovaného ve specializovaném zařízení. Uvedl konečně, že požadavek obce XY na určení zkušebního období opatrovníka jde nad rámec zákonné úpravy, proto se jím blíže nezabýval. Rozsudek odvolacího soudu dovolatelka napadla v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadané rozhodnutí závisí „na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny“, a dále, že napadané rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu“. Dovolatelka, jež ovšem výslovně formulovala jen otázku jedinou, konkrétně namítala, že soudy obou stupňů postupovaly formalisticky a nezohlednily závažné riziko ohrožení života posuzovaného, které vyplývá ze znaleckého posudku. Konkrétněji „soudní znalec upozorňuje na velmi reálné riziko zkratovitého jednání posuzovaného, kdy se před znalcem vyjádřil, že pokud by mu dělal opatrovníka, s kým by nesouhlasil, raději podpálí dům, ve kterém žije a uhoří v něm“. Podle dovolatelky měly soudy aktivně hledat vhodného opatrovníka mimo obec XY, případně využít zkušební období pro navázání důvěry s posuzovaným. Dovolatelka dále uvedla, že je obcí se 134 obyvateli, kde starostka, místostarostka a zastupitelé vykonávají svoji činnost jakožto neuvolnění zástupci obce, a obec nedisponuje úřednickým aparátem. Formulovala otázku hmotného práva, která podle ní dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena: „Lze vyložit § 471 odst. 2 a 3 o. z. ryze formálně bez aplikace čl. 6 Listiny základních práv a svobod je-li posuzovaná osoba dle provedeného dokazování před soudem bezprostředně ohrožena na životě?“, a odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, č. j. III. ÚS 3333/11-2, kde bylo konstatováno, že při ustanovení opatrovníka musí soud přednostně respektovat vůli opatrovance, a teprve pokud to není možné, jmenuje jinou vhodnou osobu nebo veřejného opatrovníka. Závěrem navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). S ohledem na charakter daného řízení vycházel Nejvyšší soud rovněž ze znění § 1 odst. 1, 3 a 4 a § 30 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, za splnění podmínky § 241 o. s. ř. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle § 241a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení, podané dovolání tak není přípustné v rozsa