24 Cdo 2725/2025 — Nejvyšší soud

24 Cdo 2725/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:24 Cdo 2725/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:24.CDO.2725.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vady řízení Započtení Dědění Dotčené předpisy:§ 484 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.1997 § 479 předpisu č. 40/1964 Sb. ve znění do 31.12.1997 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:15. 1. 2026 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 594/26 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 24 Cdo 2725/2025-1198 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po A. C., za účasti 1) P. C., zastoupeného Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem v Praze 2, Španělská č. 770/2, 2) R. H., zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, 3) M. C., zastoupeného Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská č. 204/21, 4) M. C. a 5) A. Z., zastoupené JUDr. Danielem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská č. 2033/8, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D 421/97, o dovolání účastnice 5) A. Z. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025, č. j. 29 Co 99/2025-1117, takto: I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 5. 2025, č. j. 29 Co 99/2025-1117, se ve výroku I. mění tak, že se mění usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, ve výroku II. tak, že se nabytí dědictví místo „pozůstalého syna M. C.“ potvrzuje „dědicům po M. C., zemřelém dne 5. 1. 2014“; v dalším se dovolání účastnice 5) odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Řízení o dědictví po A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 1997, č. j. 18 D 421/97-2. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byla pověřena JUDr. Marcela Vymlátilová, notářka v Praze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, posléze JUDr. Adéla Matějková, notářka v Praze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 5, a nakonec věc převzal Mgr. Martin Diviš, LL.B., notář v Praze v působnosti Obvodního soudu pro Prahu 5. 2. V průběhu řízení bylo zjištěno, že zůstavitelka pořídila dne 20. 12. 1994 vlastnoruční závěť, kterou povolala za dědice svého syna M. C. a svého vnuka účastníka 1) P. C., a v níž vydědila účastnici 5) A. Z., s tím, že „důsledky vydědění se vztahují i na její potomky“; důvody vydědění blíže popsala ve vlastnoručně pořízeném „rozhodnutí o vydědění“ ze dne 20. 12. 1994. O dědickém právu po zůstavitelce dále vyšlo najevo, že dědění ze zákona svědčí jejím dětem M. C. a účastnici 5) A. Z. 3. Poté, co účastnice 5) prohlásila, že závěť ze dne 20. 12. 1994 a rozhodnutí o vydědění ze dne 20. 12. 1994 „neuznává za platné“, Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 2. 1998, č. j. 18 D 421/97-90, účastnici 5) ve smyslu tehdy platného ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu uložil, aby proti M. C. a proti účastníku 1) podala žalobu o určení, že „závěť zůstavitelky ze dne 20. 12. 1994 a listina o vydědění, nazvaná Rozhodnutí o vydědění ze dne 20. 12. 1994 jsou formálně i obsahově neplatné“; usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dne 17. 3. 1998. 4. Dědic zůstavitelky M. C. dne 5. 1. 2014 zemřel. Usnesením ze dne 9. 6. 2014, č. j. 18 D 421/97-310, soud prvního stupně rozhodl, že na jeho místě bude jednáno s účastníky 1), 2), 3) a 4); usnesení nabylo (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 28. 6. 2014. 5. Na základě odkazu učiněného podle tehdy platného ustanovení § 175k odst. 2 občanského soudního řádu v usnesení soudu prvního stupně ze dne 23. 2. 1998, č. j. 18 D 421/97-90, účastnice 5) podala u Obvodního soudu pro Prahu 5 žalobu dne 9. 3. 1998. Po řízení, trvajícím více než 20 let, v němž bylo vydáno několik rozhodnutí, která byla vyššími soudy zrušena, a po změně žaloby provedené se souhlasem soudu účastnicí 5) bylo nakonec rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, kterým byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1308, opravený usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1351, pravomocně rozhodnuto tak, že byla zamítnuta žaloba o určení, že „M. C. není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997, podle závěti ze dne 20. 12. 1994 a P. C. /účastník 1)/ není dědicem zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997“, a že bylo určeno, že „dědici zůstavitelky A. C., zemřelé dne 15. 2. 1997, jsou M. C., P. C. /účastník 1)/ a A. Z. /účastnice 5)/; dovolání podaná proti rozsudku odvolacího soudu byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, č. j. 24 Cdo 1710/2020-1712, odmítnuta a ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím soudů všech stupňů byly usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. I ÚS 977/22, rovněž odmítnuty. 6. Vycházeje z pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 39 Co 399/2015-1637, soud prvního stupně dovodil, že dědici zůstavitelky jsou M. C., zemřelý dne 5.1.2014, účastník 1) a účastnice 5), přičemž postavení účastnice 5) je předurčeno tehdy platným ustanovením § 479 občanského zákoníku. Po sestavení soupisu aktiv a pasiv dědictví Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 9. 12. 2024, č. j. 18 D 421/97-1037, určil, že „obecná cena“ majetku činí 7 471 362,- Kč, výše dluhů 12 683,- Kč a čistá hodnota dědictví 7 458 679,- Kč (výrok I.), a potvrdil, že podle svých dědických podílů dědici „M. C., zemřelý dne 5. 1. 2014“, účastnice 5) A. Z. a účastník 1) P. C. nabývají majetek vypočtený ve výroku usnesení (výrok II.); současně rozhodl o odměně, náhradě hotových výdajů a náhradě za daň z přidané hodnoty pro notáře Mgr. Martina Diviše, LL.B. (výrok III.), JUDr. Marcelu Vymlátilovou (výrok IV.) a JUDr. Adélu Matějkovou (výrok V.) a uvedl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil nejprve, že dědic M. C., který se dožil smrti zůstavitelky a který v řízení „byl zastoupen svými právními nástupci“ /účastníky 1) až 4)/, a účastnice 5) mají ve smyslu tehdy platného ustanovení § 479 občanského zákoníku každý právo na ¼ dědictví, v důsledku čehož účastník 1) může na základě závěti ze dne 20. 12. 194 nabýt „maximálně jednu polovinu dědictví po zůstavitelce“. Protože se účastnice 5) domáhala započtení hodnoty věcí, které zůstavitelka ještě za svého života darovala M. C. a účastníku 1), soud prvního stupně provedl dokazování zaměřené na „zjištění, zda závětní dědicové byli za života zůstavitelky zvýhodněni oproti zákonné (neopomenutelné) dědičce dary pocházejícími od zůstavitelky a zda takovéto (případné) zvýhodnění bylo neodůvodněné“. Dospěl k závěru, že dary, které zůstavitelka poskytla M. C. a účastníkovi 1) a které v odůvodnění usnesení popsal, zůstavitelka „z hlediska kvantity“ zvýhodnila M. C. oproti účastnici 5). Při posuzování důvodnosti tohoto zvýhodnění závětních dědiců vzal v první řadě v úvahu, že šlo o „de facto o majetek pocházející od jejího dříve zesnulého manžela“, že manžel zůstavitelky zvýhodnil darováním účastnici 5) a její rodinu a že darování nemovitostí v XY „realizovali zůstavitelka s manželem do rodin obou svých dětí v podstatě rovnoměrně“, a dovodil, že z toho, jak ke „transferům nemovitého majetku na obě děti (a jejich děti) postupně v průběhu let docházelo“, lze usuzovat, že zůstavitelka se „nějak potřebovala vyrovnat se skutečností, že její manžel svůj poloviční podíl na nemovitostech na XY v roce 1983 daroval své dceři a jejímu synovi, čímž v dané době zvýhodnil tyto rodiny“, což zůstavitelka „nesla nelibě“. Za klíčové ovšem soud prvního stupně v tomto směru považoval „zjištění a objasnění rodinných poměrů zůstavitelky, zejména narušení vzájemných vztahů s dcerou“ (účastnicí 5)/, které „vyústilo v záměr zůstavitelky“ účastnici 5) vydědit. Soud prvního stupně proto vyhodnotil zejména obsah Listiny o vydědění ze dne 20. 12. 1994 a poznatky z obsahu spisu v řízení vedeném u Obvodního soudu 5 nejprve pod sp. zn. 18 C 93/98 a posléze pod sp. zn. 44 C 4/2012, dovodil, že důvody vydědění sice nebyly shledány „jako dostačující“, avšak nebylo vyloučeno, že „se zůstavitelkou popsané nepřijatelné chování její dcery A. Z. a vnuka J. Z. vůči ní dělo“ /a podle odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (správně Obvodního soudu pro Prahu 5) ze dne 21. 5. 2015, č. j. 44 C 4/2012-1308, bylo považováno za prokázané/, a uzavřel, že M. C. a jeho syn P. /účastník 1)/ nebyli zůstavitelkou za jejího života zvýhodnění neodůvo